ECLI:CZ:US:2011:3.US.1387.10.1
sp. zn. III. ÚS 1387/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele K. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Zítkem, advokátem se sídlem Českobratrská 2, 702 00 Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 12. dubna 2010 č. j. 55 To 114/2010-935 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. března 2010 č. j. 5 T 113/2008-917, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Okresní soud v Olomouci podle §283 písm. d) tr. řádu za použití §287 odst. 1 tr. řádu zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci, které skončilo rozsudkem tamního soudu ze dne 8. září 2008 sp. zn. 5 T 113/2008, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 4. prosince 2008 sp. zn. 55 To 351/2008. Stížnost stěžovatele vůči tomuto rozhodnutí směřující Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, tamtéž uvedeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Tato rozhodnutí stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností. Tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dle přesvědčení stěžovatele jsou rozhodnutí soudů nepřezkoumatelná, soudy nedostatečně odůvodnily, proč nebylo vyhověno všem jeho důkazním návrhům, a to zejména pokud se týče návrhu na výslech svědka P. W. Při veřejném zasedání soud I. stupně sice provedl důkaz přečtením prohlášení jmenovaného, nikoliv však v jeho nejdůležitější části, o níž stěžovatel svá tvrzení rozhodná z pohledu §278 odst. 1 tr. řádu opíral. Stěžovatel odkázal na podporu svých vývodů rovněž na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/99 a II. ÚS 2445/08 a domáhal se, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 113/2008.
Podstatou kontradiktorního soudního procesu je spor, konfrontace a diskuse dvou stran, které musejí mít stejnou možnost vyjádřit a obhajovat svůj pohled na projednávanou věc. Princip kontradiktornosti úzce souvisí se zásadou rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), resp. zásadou rovnosti zbraní (equality of arms), zformulovanou v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozhodnutí Borgers proti Belgii z 30. 10. 1991, Ruiz-Mateos proti Španělsku z 23. 6. 1993, Doorson proti Nizozemí z 26. 3. 1996, De Haes a Gijsels proti Belgii z 24. 2. 1997, Van Orshoven proti Belgii z 25. 6. 1997, Kuopila proti Finsku z 27. 4. 2000 či nověji Matyjek proti Polsku z 24. 4. 2007, Menchinsaya proti Rusku z 15. 1. 2009, Karadag proti Turecku ze dne 29. 6. 2009) a vyjádřenou ve věcech trestních např. v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 287/04, I. ÚS 131/02, IV. ÚS 802/02, II. ÚS 2168/07, II. ÚS 2014/07 (srov. i nálezy sp. zn. IV. ÚS 463/2000, Pl. ÚS 19/02, I. ÚS 2569/07, IV. ÚS 941/09). V trestním řízení se tato zásada promítá v soudním stadiu zejména do rovnoprávného postavení procesních stran (státního zástupce a obžalovaného) pokud jde o právo skutkově a právně argumentovat, podávat návrhy, vyjadřovat se k návrhům a tvrzením druhé strany, nabízet důkazy prokazující jejich tvrzení. Dokazování prováděné v obnovovacím řízení s cílem zjistit, zda tu jsou navrhovatelem tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6, ani zásadám ústnosti a bezprostřednosti dle §2 odst. 11, 12 tr. řádu (k tomuto srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 608/10).
Z dnes již ustálené judikatury se podává, že Ústavní soud se necítí být, to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu, spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další). Uvedené platí i ve vztahu k úsudku ohledně závěrů činěných za účelem rozhodnutí o povolení obnovy řízení.
Z protokolu o veřejném zasedání konaném Okresním soudem v Olomouci Ústavní soud zjistil, že v návaznosti na předestřená tvrzení stěžovatele a jeho důkazní návrhy bylo čteno čestné prohlášení P. W., k čemuž stěžovatel (dotázán dle §214 tr. řádu) uvedl, že nebyly citovány nejpodstatnější pasáže; následně bylo vyhlášeno usnesení soudu, dle něhož se návrhy na doplnění dokazování zamítají (č. l. 914 spisu 5 T 113/2008). Předseda senátu v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že se s předmětným prohlášením senát podstatně seznámil v závěrečné poradě senátu, přičemž jemu je tento text dostatečně znám z věci sp. zn. 5 T 35/2007, kde byl rovněž zamítnut jako nedůvodný návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Soud zrekapituloval jeho obsah a konstatoval, že je "naprosto bezpředmětné P. W. vyslýchat jako svědka u veřejného zasedání, neboť pokud to, co je napsané v četném prohlášení přednese u soudu jako svědek, stejně nemůže vést k tomu, že by soud povolil obnovu řízení" (č. l. 917). Stížnostní soud (rozhodující v neveřejném zasedání) se s těmito závěry ztotožnil, když v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že je mu znám obsah četného prohlášení P. W. z projednání řádného opravného prostředku stěžovatele proti rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. února 2010 č. j. 5 T 35/2007-585, jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení (č. l. 939).
V dané věci stěžovatele obecné soudy, aniž by se dostaly do rozporu s účelem provádění dokazování, dospěly k závěru o nenaplnění podmínek uvedených v §278 odst. 1 tr. řádu, přičemž svůj závěr v kontextu relevantních skutkových okolností a důkazů, nevykazujícím prvky svévole a pohybujícím se v rámci logicky myslitelného argumentačního skutkového pole, v nezbytném rozsahu odůvodnily (§134 odst. 2 tr. řádu). Na obsah odůvodnění jejich usnesení, jež jsou takto výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR), proto postačí v podrobnostech odkázat.
Poukaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/99 a II. ÚS 2445/08 není přiléhavý; v prvním z nich šlo o navrhovaný výslech tzv. korunního (a jediného přímého) svědka, který zásadně změnil ex post svoji výpověď, ve druhém o (první) vyhotovení znaleckého posudku, jenž se opíral o objektivní okolnosti nehodového děje.
Pro uvedené byla posouzena ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná a rozhodnuto o ní, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu