ECLI:CZ:US:2011:3.US.172.11.1
sp. zn. III. ÚS 172/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Mgr. J. T. a 2/ Ing. R. T., zastoupených JUDr. Josefem Peštou, advokátem se sídlem v Praze 4, Lipenská 555, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, č.j. 28 Cdo 2837/2010-308, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2010, č.j. 27 Co 365/2009-278, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 25. 5. 2009, č.j. 9 C 324/2005-231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jejich občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Okresní soud Praha - západ shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali určení, že jsou výlučnými vlastníky pozemků parc. č. 892/7 a 892/9 v katastrálním území Jílové u Prahy (obec Jílové u Prahy).
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Odvolací soud přijal závěry soudu prvního stupně a v jednotlivostech je dále rozvedl a posílil. Konstatoval, že žalovaní (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci) sporné pozemky platně nabyli dohodou o vydání věcí ze dne 11. 3. 1992 a své vlastnické právo nemohli pozbýt udělením příklepu stěžovatelům ve veřejné dražbě konané dne 4. 5. 2000. Potvrzení o nabytí vlastnictví nemovitostí jako předmětu dražby podle odvolacího soudu nepředstavuje vůči restituční dohodě o vydání věci "rovnocenný právní titul".
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené a připomenul mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. II. ÚS 257/96, jakož i vlastní stanovisko sp. zn. Cpjn 36/95.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že soudy neplatnost dražby dovodily nikoli z důvodů taxativně vymezených v zákoně č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, nýbrž z okolnosti zákonem nepředvídané, a sice údajného obcházení §3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle stěžovatelů je dohoda o vydání věcí vedlejším účastníkům neplatná, neboť: 1/ nebyla schválena pozemkovým úřadem (§9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), 2/ není z ní "zcela zřejmé co a v jakém rozsahu se má vydat (dohoda je tedy neurčitá a nesrozumitelná)", a 3/ vedlejším účastníkům byl - s jejich vědomím - vydán čtyřnásobek plochy, na kterou měli nárok.
Z absence schválení dohody pozemkovým úřadem stěžovatelé dovozují neaplikovatelnost nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 257/96.
Z geometrického plánu z roku 2002 vyplývá, tvrdí dále stěžovatelé, že předmět dražby nebyl totožný s předmětem vydání věcí vedlejším účastníkům, když současně pozemky parc. č. 892/7 (o výměře 2154 m2) a parc. č. 892/9 (o výměře 394 m2) nejsou totožné s pozemky, které byly předmětem dohody o vydání věcí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V dané věci je především významné - z pohledu myslitelné ústavněprávní argumentace - že stěžovateli dovolávané porušení principů ochrany jejich vlastnictví (čl. 11 Listiny) mohlo nastat jen prostřednictvím porušení zásad tzv. spravedlivého procesu, odvozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, k němuž jejich námitky směřují ostatně především.
Článkem 36 odst. 1 Listiny je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelům upřeno nebylo; dostalo se jim adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jim byl k dispozici opravný prostředek, který využili, a využili i ten mimořádný opravný prostředek, jímž je dovolání; ačkoli dovolací soud jejich dovolání odmítl, k jimi předestřeným dovolacím důvodům se přesto "věcně" vyjádřil.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatelů však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Stěžovateli kritizovaný (rozhodný) právní názor obecných soudů je souladný s dostupnou judikaturou Nejvyššího soudu, dle které platí, že "i když jde o platnou dražbu (žaloba o neplatnost dobrovolné veřejné dražby podle ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách buď vůbec nebyla podána, nebo jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno)", vydražitel vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby nabýt nemusí; je tomu tak kupříkladu tehdy, jestliže "není možné spolehlivě (jednoznačně) - s přihlédnutím ke všem okolnostem případu - dovodit, co bylo vydraženo (co vlastně tvořilo předmět dražby) nebo kdo je vydražitelem" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2690/2006). Totéž logicky platí i tehdy, jestliže dražebnímu titulu konkuruje dřívější titul jiný, zde restituční.
Ostatně takto otevřený spor (co do námitek týkajících se vyslovení neplatnosti dražby mimo rámec důvodů podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách) nevylučuje analogii s judikaturou Ústavního soudu, která se týká konfliktu mezi dvěma vlastnickými tituly, totiž titulem restitučním (vyplývajícím zejm. ze zákona č. 403/1990 Sb., o zmínění následků některých majetkových křivd, zákona č. 87/1991 Sb., zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělského majetku) a titulem jiným, zde konkrétně privatizačním podle zákona č. 92/1991 Sb. (srov. kupříkladu nález ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, N 161/9 SbNU 389, nález ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 112/99, N 47/17 SbNU 327, nález ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 571/99, N 74/18 SbNU 151, nález ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, N 3/25 SbNU 19, resp. usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 73/06 a III. ÚS 74/06).
V nyní projednávané věci řečené platí tím spíše, pokud byl do veřejné dražby (jako je tomu v případě stěžovatelů) pojat majetek, u něhož již dříve došlo k vydání oprávněným osobám ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb.
Není nepřiléhavý ani poukaz dovolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. II. ÚS 257/96, N 147/9 SbNU 301, podle něhož: "Sama skutečnost, že pozemky byly vydány v rozporu s předpoklady zákona č. 229/1991 Sb., nečiní toto vydání neplatným proto, že ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. skutkovou podstatu neoprávněně vydaných pozemků státem v restitučním řízení neupravuje."
Také na námitky stěžovatelů týkající se nesprávného vymezení předmětu restituce, resp. jeho srovnání s předmětem dražby, dovolací soud adekvátně reagoval připomenutím varianty neplatnosti právního úkonu jen částečné (§39 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1992).
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež zakotvuje zvláštní kategorii návrhů zjevně neopodstatněných, přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ze shora řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci; stěžovatelům se zásah do jejich základních práv doložit nezdařilo.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu