ECLI:CZ:US:2011:3.US.1861.11.1
sp. zn. III. ÚS 1861/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. D., zastoupeného JUDr. Jarmilou Podivínskou, advokátkou se sídlem Olomouc, Wellnerova 3a, proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. 2. 2011 č. j. 69 Co 312/2010-268 a Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 3. 2010 č. j. 17 C 133/2004-220, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů v jeho občanskoprávní věci, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu, zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a to v návaznosti na její článek 11 odst. 1.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 3. 2010 č. j. 17 C 133/2004-220 zavázal stěžovatele (žalovaného) zaplatit žalobci 46 491,20 Kč s příslušenstvím coby jeho podíl na závazku uhrazeném žalobcem, který vznikl společnou činností účastníků na základě smlouvy o sdružení dle ustanovení §829 obč. zák.; stěžovatelem vznesenou námitku započtení soud posoudil jako neúčinnou (pro její neurčitost).
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 2. 2011 č. j. 69 Co 312/2010-268 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Námitku započtení hodnotil sice jako dostatečně určitou, avšak současně shledal důvodnou žalobcovu námitku promlčení odpovídajícího stěžovatelova nároku.
Stěžovatel má - v ústavní stížnosti - za to, že soudy nehledaly spravedlivé řešení jeho věci; odvolávaje se na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04 považuje žalobcovu námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy, neboť žalovaná částka je zanedbatelná v porovnání s plněními převyšujícími dva miliony korun, která uskutečnil k úhradě závazků sdružení za ostatní jeho účastníky.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává především porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (porušení čl. 11 odst. 1 může logicky nastat jen jako jeho důsledek), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení (není tvrzeno, že mu byla upřena zákonem stanovená procesní práva, jmenovitě vyjádřit se k věci, k provedeným důkazům, navrhovat důkazy vlastní apod.) a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což zde nejde), anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je doktrinálně i v soudní praxi respektován, resp. je výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy (§3 obč. zák.) představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírnit tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2842/10), případně pro nalezení spravedlivého řešení (srov. nález ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09).
Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší zásadně obecným soudům, a s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je jim k dispozici široká možnost uvážení; ústavněprávní přezkum vyloučen není, je však - v obecné rovině - omezen na to, zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda nevykazuje znaky svévole. Jinak Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08).
Použití ustanovení §3 obč. zák. není vyloučeno ani k posouzení vznesené námitky promlčení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95, N 6/7 SbNU 45), byť je tomu tak oproti nazírání všeobecnému, že naopak námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Výjimečně - ve smyslu judikatury Ústavního soudu - mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by nepřiznání jeho nároku bylo nepřiměřeně tvrdým postihem (srov. nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04, N 171/38 SbNU 367). Obdobným je posouzení věci, kdy žalobce uplatnil svůj nárok "v dobré víře" v souladu s tehdejší soudní praxí, avšak vlivem pozdější změny judikatury by byl jeho nárok shledán jako promlčený (srov. nález ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2842/10, a ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. III.ÚS 1275/10).
Jakkoli může stěžovatel danou věc vnímat jako v širším kontextu "nespravedlivou", okolnosti uplatnění námitky promlčení žalobcem nelze s případy vyloženými srovnat; k promlčení jeho nároku nedošlo způsobem vylučujícím možnost adekvátního jednání či bez ohledu na jeho vůli, resp. nic mu nepřekáželo, aby se žalobou včas domáhal toho, co mu podle jeho názoru po právu náleželo.
Na podkladě řečeného je tudíž namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu