ECLI:CZ:US:2011:3.US.20.11.1
sp. zn. III. ÚS 20/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. O. K., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2010 č. j. 13 Co 508/2010-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá výrok II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2010 č. j. 13 Co 508/2010-38. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil, že dne 9. 1. 2006 byla nařízena exekuce a jejím provedením byl pověřen stěžovatel - exekutor. Dne 26. 2. 2010 oprávněná obchodní společnost obecnému soudu sdělila, že zanikla výmazem z obchodního rejstříku. Obvodní soud pro Prahu 4 následně výrokem I usnesení ze dne 23. 9. 2010 č. j. 13 Nc 18540/2005-23 exekuci zastavil dle §52 odst. 1 exekučního řádu a §268 odst. 1 písm. h) a §107 o. s. ř. Výrokem II uložil oprávněné společnosti povinnost nahradit stěžovateli - exekutoru náklady exekuce, což odůvodnil tím, že náklady nese oprávněná, neboť zavinila zastavení exekuce.
Stěžovatel - exekutor podal odvolání proti výroku II prvostupňového usnesení. Městský soud v Praze výrokem I usnesení ze dne 26. 11. 2010 č. j. 13 Co 508/2010-38 změnil výrok II prvostupňového rozhodnutí tak, že se stěžovateli náhrada nákladů exekuce nepřiznává. Odůvodnil to tím, že povinnost k náhradě exekučních nákladů nelze uložit neexistující oprávněné společnosti, byť zavinila zastavení exekuce. Povinnost k náhradě pak neuložil ani povinným, neboť těmto nelze zavinění na výsledku exekuce (na zastavení exekuce) přičítat. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 314/09, Pl. ÚS-st. 23/06 a II. ÚS 594/10. Dále odvolací soud výrokem II rozhodl tak, že žádný z účastníků ani exekutor nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04 a I. ÚS 290/05 a uvedl, že Ústavní soud ve své judikatuře dospěl k závěrům, že exekutorovi nelze zásadně upřít právo na úhradu nákladů exekuce a oprávněnému lze povinnost k úhradě nákladů exekuce uložit jen výjimečně, pokud je na jeho straně procesní zavinění na zastavení exekuce. Uvedl, že na závěru, že náklady exekuce zásadně hradí povinný, setrval Ústavní soud i ve stanovisku sp. zn.
Pl. ÚS-st. 23/06. Stěžovatel má za to, že městský soud aplikoval §89 exekučního řádu a posuzoval zavinění na zastavení exekuce mechanicky; dle stěžovatele to byli povinní, kdo nerespektovali vykonatelné rozhodnutí a vyvolali nařízení exekuce.
Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti požaduje zrušit nákladový výrok II usnesení Městského soudu v Praze. Dle obsahu ústavní stížnosti však evidentně brojí proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze. Ústavní soud se proto, posuzujíc ústavní stížnost dle jejího smyslu a obsahu, zabýval (také) výrokem I usnesení městského soudu. Přesto však, vázán petitem ústavní stížnosti, nemohl ani opomenout přezkum výroku II usnesení městského soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že není další instancí obecného soudnictví a není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud neshledá zásah do základních práv stěžovatele. Ústavní soud zpravidla zasáhne tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody. Taková situace se však v dané věci nepodává.
Městský soud se k odvolání stěžovatele dostatečně a řádně zabýval otázkou náhrady nákladů exekuce v případě jejího zastavení pro zánik oprávněné. Jeho závěr v dané věci, že oprávněná výlučně zavinila zastavení exekuce (toto procesní "zavinění" je přitom třeba odlišovat od "zavinění" nařízení exekuce), není v rozporu se skutečnostmi soudy zjištěnými; ani stěžovatel nezpochybňuje důvod zastavení exekuce. Závěry odvolacího soudu nejsou ani rozporné s dosavadní judikaturou Ústavního soudu (viz např. stanovisko Pl. ÚS-st. 23//06 a nálezy sp. zn. III. ÚS 455/08, IV. ÚS 314/09 či II. ÚS 594/10); na předchozí závěry Ústavního soudu částečně poukazuje i sám stěžovatel. Jak si je současně stěžovatel vědom, nálezy sp. zn. II. ÚS 372/2004 a I. ÚS 290/05 je třeba vnímat ve světle pozdější judikatury Ústavního soudu.
Pokud jde o nákladový II. výrok usnesení městského soudu, proti tomuto stěžovatel nevznesl v textu ústavní stížnosti žádné (konkrétní) námitky. Po obecném ústavněprávním přezkumu však Ústavní soud konstatuje, že v postupu odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení (ve vztahu ke stěžovateli) se nepodávají protiústavní vybočení.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelem uváděných ústavně zaručených práv, proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu