ECLI:CZ:US:2011:3.US.2022.10.1
sp. zn. III. ÚS 2022/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, se sídlem Templová 5, 110 01 Praha 1, právně zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem AK se sídlem Cihlářská 16, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2010 č. j. 15 Co 117/2009-91, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. července 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2010 č. j. 15 Co 117/2009-91, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 106/2006.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce Ing. L. K. se žalobou podanou u Městského soudu v Brně domáhal po žalované společnosti A&CE Audit, s. r. o., zaplacení částky ve výši 1 31l 877,- Kč s příslušenstvím jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. dubna 2004 do 28. února 2006 a dále uložení povinnosti k placení opětovného plnění ve výši 58 349,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. března 2006 do budoucna. Usnesením ze dne 4. listopadu 2008 č. j. 54 C 106/2006-79 Městský soud v Brně řízení zastavil (výrok pod bodem I). Městský soud zjistil, že o téže věci mezi týmiž účastníky probíhají dvě řízení, a proto řízení o později podaném návrhu zastavil. Dále městský soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované a vedlejší účastnici řízení na straně žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") náhradu nákladů řízení každé ve výši 123 581,50 Kč (výroky pod body II a III). K odvolání žalobce, které bylo podáno toliko do výroků týkajících se nákladů řízení, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. dubna 2010 č. j. 15 Co 117/2009-91 usnesení Městského soudu v Brně změnil ve výrocích pod body II a III tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady v řízení v částce 68 047,- Kč a dále uložil povinnost zaplatit na nákladech řízení stejnou částku vedlejší účastnici na straně žalované (výrok pod bodem I). Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně k projednávané věci. Zaslaná vyjádření Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti. Proto Ústavní soud k těmto vyjádřením při posuzování předmětné ústavní stížnosti nepřihlédl a nezasílal je ostatním účastníkům řízení k replice.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že odvolací soud změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení, opřel o ust. §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s odkazem na důvody zvláštního zřetele hodné. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud při svém rozhodování vůbec nepřihlédl k vyjádření stěžovatelky a nevypořádal se s jejími námitkami uvedenými v jejím vyjádření k odvolání, ve kterém uvedla, že řízení ve věci sp. zn. 14 C 75/99 bylo pravomocně skončeno až rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2006, přičemž žaloba v této věci byla podána již dne 29. března 2006. V době podání předmětné žaloby tedy existovala překážka věci zahájené.
Stěžovatelka se rovněž neztotožnila s právním názorem žalobce, že pokud by Nejvyšší soud dovolání žalobce nevyhověl, pak by mu tato žaloba umožnila domáhat se jeho zákonných nároků. Pokud by totiž ke zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. února 2006 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2006 nedošlo, jednalo by se o věc již rozsouzenou. Pak žalobě, o kterou se v tomto řízení jednalo, by nemohlo být pro překážku věci rozsouzené vyhověno. Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že žalobce nevzal tuto žalobu zpět ani po zrušení shora citovaných rozsudků.
Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které z práva na spravedlivý proces vyplývá též povinnost soudu vytvořit pro účastníky prostor k tomu, aby se vyjádřili k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle ust. §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup zvažuje, a aby mohli vznášet tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit.
Výše uvedené závěry lze podle názoru stěžovatelky vztáhnout i na tento případ, neboť Krajský soud v Brně před svým rozhodnutím nedal nijak najevo, že uvažuje o použití ust. §150 o. s. ř. a nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se účastníci mohli vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle uvedeného ustanovení. Navíc Krajský soud v Brně při svém rozhodování nepřiznal stěžovatelce k nákladům řízení vyúčtovanou daň z přidané hodnoty, přestože právní zástupce stěžovatelky je jejím plátcem a osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty prokazatelně přiložil k vyúčtování nákladů řízení přípisem ze dne 15. listopadu 2008.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Je zásadně věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05). Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000).
Ústavní soud připomíná, že pokud jde o konkrétní výši náhrady nákladů řízení, není jeho úkolem jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu na základě bezprostředního dokazování. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku spravedlivosti, obsaženému v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud dále poukazuje na to, že princip rovnosti zbraní vyžaduje, aby každá strana civilního sporu dostala rozumnou možnost prezentovat svoji věc za podmínek, které ji nevystavují podstatné nevýhodě ve vztahu k protistraně, a to i při rozhodování o nákladech řízení. Každá strana tedy musí dostat možnost seznámit se a komentovat stanoviska a důkazy připojené druhou stranou.
K námitce stěžovatelky, že jí Krajský soud v Brně před svým rozhodnutím nedal nijak najevo, že uvažuje o možné aplikaci ust. §150 o. s. ř., a nevytvořil jí tak procesní prostor k tomu, aby se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva mohla vyjádřit, uvádí Ústavní soud následující:
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce ve svém odvolání napadl výlučně výroky o náhradě nákladů prvostupňového řízení a vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že to byl žalobce, kdo zavinil zastavení řízení, přičemž ve svém odvolání popsal okolnosti daného případu, ke kterým měl soud při svém rozhodování o nákladech řízení přihlédnout. Odvolání žalobce bylo právnímu zástupci stěžovatelky jako vedlejší účastnice řízení doručeno, a stěžovatelka tak měla možnost se k němu vyjádřit, což také učinila.
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka byla odvolacím soudem o možné změně náhledu odvolacího soudu na rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před tímto soudem, vzhledem ke skutečnostem žalobcem uváděným v jeho odvolání, informována, a v tomto směru pak mohla nasměrovat svoji argumentaci.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu, je třeba uvést, že tato rozhodnutí Ústavního soudu nelze s ohledem na odlišné okolnosti případu v souzené věci aplikovat.
Žádné z možných pochybení obecného soudu Ústavní soud v předmětné věci neshledal. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Krajský soud v Brně své rozhodnutí řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Napadené rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení. V postupu obecného soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí krajského soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Krajský soud v Brně své rozhodnutí řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Napadené rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu