ECLI:CZ:US:2011:3.US.203.11.1
sp. zn. III. ÚS 203/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lee Loudy, insolvenčního správce AQ OKNA a. s., IČ: 25055305, se sídlem Kolbenova 159/7, 190 00 Praha 9, právně zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Srncem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Poříčí 1071/17, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2010 č. j. 10 A 38/2010-25, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. ledna 2011, se stěžovatel domáhal zrušení výroku pod bodem II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2010 č. j. 10 A 38/2010-25, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2010 č. j. 10 A 38/2010-25 bylo ve výroku pod bodem I zastaveno řízení o žalobě žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na ochranu proti nečinnosti žalované Pražské správy sociálního zabezpečení a ve výroku pod bodem II bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že žalobou ze dne 18. ledna 2010 se domáhal ochrany před nečinností ve věci nevyřízení žádosti o vrácení přeplatku za období leden a únor 2007. Stěžovatel uvádí, že podal žalované a nadřízenému správnímu orgánu (Česká správa sociálního zabezpečení) žádost o opatření proti nečinnosti podle ust. §80 odst. 3 správního řádu. Žalovaná nečinnost neodstranila a ani jinak nereagovala.
Po podání žaloby žalovaná požadované rozhodnutí dne 31. března 2010 vydala, a proto vzal stěžovatel žalobu zpět a požadoval náhradu nákladů řízení, protože žaloba byla vzata zpět pro pozdější chování žalované. Městský soud v Praže však odmítl přiznat stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení. V napadeném usnesení městský soud uvedl, že žalovaná dne 20. ledna 2010 vydala rozhodnutí o přerušení řízení, které doručovala poštovní přepravou a zásilka byla doručena fikcí, protože nebyla právním zástupcem stěžovatele fyzicky převzata. Městský soud v Praze uvedl, že žalovaná měla sice doručovat do datové schránky právního zástupce, ale pochybení žalované neshledal podstatným, protože "...zásilka vyzvednuta být mohla a bylo možno i rozhodné skutečnosti ověřit" a správnímu orgánu proto nepřičetl k tíži vady při doručování, protože stěžovatele zastupovala právnická osoba, což bylo v té době neobvyklé.
S uvedeným názorem Městského soudu v Praze stěžovatel nesouhlasí a touto ústavní stížností napadá výrok Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení a namítá, že Pražská správa sociálního zabezpečení nepostupovala při doručování písemnosti stěžovateli dle ust. §19 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., které zakotvilo bezvýjimečnou povinnost správního orgánu doručovat příjemci písemnosti do datové schránky, což nelze klást k tíži stěžovateli při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. Nelze tedy rozhodnutí městského soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Městský soud v Praze své rozhodnutí řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Napadené rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu