ECLI:CZ:US:2011:3.US.2074.11.1
sp. zn. III. ÚS 2074/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., právně zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou AK se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. dubna 2011 č. j. 30 Cdo 4745/2009-50, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. července 2011, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 20. dubna 2011 č. j. 30 Cdo 4745/2009-50, a to pro porušení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("dále jen Úmluva").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. března 2009 č. j. 53 Co 528/2008 - 40 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut žalobní návrh žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na zaplacení částky 3 500 000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která měla žalobci vzniknout nesprávným úředním postupem (porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě) v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 389/99, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 20. dubna 2011 č. j. 30 Cdo 4745/2009-50 Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2009 č. j. 53 Co 528/2008 - 40 a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že v souzené věci přichází v úvahu přípustnost dovolání pouze na základě ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání v předmětné věci není přípustné, neboť dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu ve svém dovolání neformuluje. Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu, zda je třeba v českém právu aplikovat závěry Evropského soudu pro lidská práva pro stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením, pomíjí však zcela skutečnost, že předmětem soudního přezkumu byl jím uplatněný nárok na náhradu škody za nesprávný úřední postup a nikoliv nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť soud prvního stupně změnu žalobního petitu na rozdělení částky na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy nepřipustil (č. 1. 20). Právo poškozeného na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) nelze ztotožňovat s nárokem na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle ust. §31a zákona č. 82/1998 Sb. Případná výše kompenzace za nesprávný úřední postup se odvíjí v případě náhrady škody od skutečně vzniklé škody, kterou musí žalobce vyčíslit. Závěry Evropského soudu pro lidská práva, na které poukazuje dovolatel, se týkají toliko újmy nemajetkové, a proto je nelze aplikovat na žalobcem uplatněný nárok. Vzhledem k tomu, že na dovolatelem položené otázce odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a ani založit nemohl, dovolací soud uzavřel, že dovolání žalobce ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dovolací soud nerespektoval judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2837/07) a dovolání odmítl pro nenalezení otázky zásadního právního významu.
Dovolací soud podle stěžovatele rozhodl také v rozporu se svou vlastní judikaturou, viz např. sp. zn. 25 Cdo 145/2002, kde Nejvyšší soud judikoval, že stát odpovídá za škodu způsobenou tím, že soud nejednal o žalobě, kterou u něj poškozený uplatnil svou pohledávku vůči dlužníku, jen prokáže-li poškozený i to, že pohledávku za dlužníkem skutečně měl a že neodůvodněné průtahy v soudním řízení byly podstatnou a rozhodující příčinou toho, že se pohledávka stala nedobytnou.
Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v ust. §13 odst. 1 věta druhá a třetí a ust. §31a zákona č. 82/1998 Sb., k článku 6 odst. 1 Úmluvy a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu ust. §13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k článku 6 odst. 1 Úmluvy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010 sp. zn. 30 Cdo 1614/2009). Při aplikaci ust. §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího článku 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010 sp. zn. 30 Cdo 4815/2009). To platí mimo jiné i ve vztahu ke způsobům náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. K uvedenému dovolací soud již dříve dodal, že existence újmy v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se presumuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010 sp. zn. 30 Cdo 958/2009).
V projednávané věci sp. zn. 30 Cdo 4745/2009 však Nejvyšší soud podle stěžovatele své výše uvedené interpretační procesní i hmotněprávní zásady nevzal v úvahu. V této projednávané věci je zřejmé, že předmět řízení představoval vykonatelnou částku vyšší než 500.000,- Kč. Úvaha odvolacího soudu o tom, že úspěch žalobce i v daném řízení je toliko hypotetický, není prý pro posouzení formy odškodnění právně významná, neboť i kdyby byl žalobce v exekučním řízení neúspěšný, nemá tato okolnost žádný vliv na zjištění, zda došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, resp. na přiznání odškodnění za tuto újmu. Z uvedeného je dle stěžovatele zřejmé, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu ust. §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., je namístě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v ust. §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze prý uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále - ovšem pouze v obecné rovině - formuluje námitky proti postupu obecných soudů, které rozhodovaly v předchozím řízení, zrušení jejich rozhodnutí se však podanou ústavní stížností nedomáhá.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V souzené věci Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné, a proto je odmítl.
V souzené věci přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze na základě ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V souzené věci dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné, neboť dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu ve svém dovolání neformuluje. Dovolatel považoval za otázku zásadního právního významu, zda je třeba v českém právu aplikovat závěry Evropského soudu pro lidská práva pro stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením, pomíjí však zcela skutečnost, že předmětem soudního přezkumu byl jiný uplatněný nárok na náhradu škody za nesprávný úřední postup a nikoliv nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť soud prvního stupně změnu žalobního petitu na rozdělení částky na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy nepřipustil.
Ve vztahu k napadenému usnesení, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, se Ústavní soud zabýval ústavní stížností z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Pro úplnost Ústavní soud dále připomíná, že Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95 (dostupném na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Úvahu dovolacího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.), tedy není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole.
Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda ve věci šlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována, a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, sp. zn. IV. ÚS 573/01, sp. zn. III. ÚS 280/03, sp. zn. I. ÚS 319/03, sp. zn. II. ÚS 644/04, sp. zn. III. ÚS 86/06, sp. zn. III. ÚS 466/06).
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu