ECLI:CZ:US:2011:3.US.21.11.1
sp. zn. III. ÚS 21/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. O. K., právně zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou AK se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. března 2010 č. j. 22 Nc 1868/2006-66 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. srpna 2010 č. j. 40 Co 763/2010-79, za účasti 1) Okresního soudu v Šumperku a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. ledna 2011, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. března 2010 č. j. 22 Nc 1868/2006-66, jakož i usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. srpna 2010 č. j. 40 Co 763/2010-79, a to pro porušení článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 29. března 2010 č. j. 22 Nc 1868/2006-66 Okresní soud v Šumperku podle ust. §268 odst. 1 písm. h) a ust. §107 odst. 1 a odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil exekuci (správně exekuční řízení), nařízenou usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. listopadu 2006 č. j 22 Nc 1868/2006-29 a současně zrušil usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. listopadu 2006 č. j. 22 Nc 1868/2006-29 (výrok pod bodem I). Soudnímu exekutorovi Mgr. Otakaru Kořínkovi (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") soud nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce (výrok pod bodem II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Proti výroku pod bodem II uvedeného usnesení podal stěžovatel odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. srpna 2010 č. j. 40 Co 763/2010-79 bylo usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. března 2010 č. j. 22 Nc 1868/2006-66 v napadené části, tj. ve výroku pod bodem II, potvrzeno (výrok pod bodem I usnesení odvolacího soudu) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II usnesení odvolacího soudu).
V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci uvedl, že samotná okolnost, že povinný jako právní subjekt zanikl - sama o sobě - "rozhodovací důvod" pro posouzení otázky náhrady nákladů exekuce ve vztahu k soudnímu exekutorovi nepředstavuje. Odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1226/08, ve kterém Ústavní soud odůvodnil tento závěr skutečností, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu) ale současně nese riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není protiústavní, toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením. Podle názoru krajského soudu lze uvedené závěry plně aplikovat i v situaci, kdy oprávněný jako právní subjekt zanikl bez právního nástupce. Skutečnost, že dne 20. července 2007 byl oprávněný jako právnická osoba vymazán z obchodního rejstříku, a v důsledku toho bylo exekuční řízení zastaveno, nelze podle odvolacího soudu vyhodnotit ve prospěch závěru, že by náklady, které se váží k osobě exekutora, měl platit povinný. Při aplikaci ust. §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") tudíž krajský soud souhlasně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že povinný nutně není subjektem, jemuž by v tomto řízení svědčila povinnost k náhradě nákladů exekuce, neboť objektivně nezavinil její zastavení. Okolnost, že povinný nesplnil povinnosti uložené mu exekučním titulem, v této fázi exekučního řízení není právně významná, neboť rozhodný je jen důvod vedoucí k zastavení nařízené exekuce [ust. §268 odst. 1 písm. h) a ust. §107 odst. 1 a odst. 5 o. s. ř.]. Krajský soud uvedl, že v posuzovaném případě došlo k zániku právní (a tím i procesní) subjektivity oprávněného. Oprávněnému jako neexistujícímu subjektu práva proto již nelze ukládat povinnosti, ani v jeho prospěch zřizovat práva, a nelze ho proto zavázat ani k náhradě nákladů exekuce. Z uvedených důvodů, uvedl krajský soud, nelze tak přiznat exekutorovi náhradu nákladů exekuce ani vůči oprávněnému, ani vůči povinnému.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ačkoli Ústavní soud dopady svých rozhodnutí na oprávněného modifikoval stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, ve vztahu k povinnému setrval na závěru, že zásadně je to on, kdo hradí náklady exekuce. Obecné soudy ve shora uvedených rozhodnutích tato rozhodnutí Ústavního soudu zjevně nerespektovaly, pokud aplikovaly na řešenou procesní situaci ust. §89 exekučního řádu o tom, že náklady exekuce nese účastník, který její zastavení zavinil. Stěžovatel poukazuje na to, že to byl povinný, kdo svým nerespektováním vykonatelného rozhodnutí vyvolal nařízení exekuce a je proto zcela v souladu nejen se základním principem exekučního řízení ale i s obecným smyslem pro spravedlnost, aby také nesl její náklady. Přenos nákladů na exekutora za této procesní situace jednoznačně zmenšuje jeho majetek v rozporu s ústavně garantovaným právem majetek vlastnit a nabývat. Aplikace ust. §89 exekučního řádu, pojednávající o procesním zavinění, je z tohoto pohledu zcela mechanická a lze na ni vztáhnout názor Ústavního soudu formulovaný v rozhodnutí ze dne sp. zn. Pl. ÚS 33/97.
Obecné soudy tím, že odepřely stěžovateli nárok na náhradu nákladů exekuce nejen vůči oprávněnému, jenž zanikl a nemůže být tak nadále nositelem práv a povinností, ale ani vůči povinnému, podle stěžovatele porušily jeho základní právo vlastnit majetek, garantované článkem 11 odst. 1 Listiny, neboť svým ústavně nekonformním rozhodnutím jeho majetek zmenšily. Nerespektováním dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 372/04 a sp. zn. I. ÚS 290/05, jež vychází ze zásady úhrady nákladů exekuce povinným, soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované článkem 36 Listiny, konkrétně princip právní jistoty.
Stěžovatel dále uvádí, že byl jako soudní exekutor pověřen provedením exekuce ve prospěch zaniklého oprávněného, společnosti LOANINVEST LIMITED v několika stovkách exekučních řízení. Obdobná procesní situace, kdy se budou muset obecné soudy při zastavování exekuce z důvodu zániku oprávněného vypořádat s otázkou nákladů exekuce, tak zcela jistě nastane ve značném množství případů. Dosavadní průběh těchto řízení naznačuje, že obecné soudy budou aplikovat ust. §89 exekučního řádu o procesním zavinění obdobně jako v tomto řízení a náhradu nakladu exekuce budou stěžovateli odpírat. Stěžovatel tak bude nucen se k ochraně svých práv opakovaně obracet na Ústavní soud s ústavními stížnostmi, jež budou mít stejný právní základ.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Krajský soud Ostravě - pobočka v Olomouci se k odvolání stěžovatele dostatečně a řádně zabýval otázkou náhrady nákladů exekuce v případě jejího zastavení pro zánik oprávněného a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně. Závěr učiněný obecnými soudy v předmětné věci, že oprávněná výlučně zavinila zastavení exekuce (toto procesní "zavinění" je přitom třeba odlišovat od "zavinění" nařízení exekuce), není v rozporu se skutečnostmi zjištěnými obecnými soudy, přičemž ani stěžovatel nezpochybňuje důvod zastavení exekuce. Závěry obecných soudů nejsou ani rozporné s dosavadní judikaturou Ústavního soudu (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 a nálezy sp. zn. III. ÚS 455/08, sp. zn. IV. ÚS 314/09 či sp. zn. II. ÚS 594/10). Na předchozí závěry Ústavního soudu částečně poukazuje i sám stěžovatel. Nálezy sp. zn. II. ÚS 372/2004 a sp. zn. I. ÚS 290/05 je však třeba vnímat ve světle pozdější judikatury Ústavního soudu.
Pokud jde o nákladový výrok pod bodem II usnesení krajského soudu, proti tomuto stěžovatel nevznesl v textu ústavní stížnosti žádné (konkrétní) námitky. Po obecném ústavněprávním přezkumu však Ústavní soud konstatuje, že v postupu odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení (ve vztahu ke stěžovateli) nezjistil žádná protiústavní vybočení.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Dle petitu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. března 2010 č. j. 22 Nc 1868/2006-66 v celém rozsahu, přestože jeho argumentace obsažená v ústavní stížnosti směřuje výlučně ve vztahu k výroku pod bodem II tohoto usnesení. Protože výroky pod body I a III usnesení Okresního soudu v Šumperku stěžovatel nenapadl odvoláním, je podaná ústavní stížnost ve vztahu k těmto výrokům usnesení Okresního soudu v Šumperku nepřípustná.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve vztahu k výrokům pod body I a III usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. března 2010 č. j. 22 Nc 1868/2006-66 podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou, ve zbývající části Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu