ECLI:CZ:US:2011:3.US.2102.11.1
sp. zn. III. ÚS 2102/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., právně zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou AK se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. dubna 2011 č. j. 30 Cdo 4461/2009-72, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. července 2011, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 20. dubna 2011 č. j. 30 Cdo 4461/2009-72, a to pro porušení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. března 2009 č. j. 39 Co 8/2009 - 70 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byl zamítnut žalobní návrh žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na zaplacení částky 350 000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout nesprávným úředním postupem (porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě) v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě nejprve pod sp. zn. 68 Ro 3065/2003 a posléze pod sp. zn. 20 C 4/2005, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 20. dubna 2011 č. j. 30 Cdo 4461/2009-72 Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2009 č. j. 39 Co 8/2009-70 a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že v souzené věci přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dovolatel však v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právě významnou nepředložil. Na otázce, zda je nutno v českém právu aplikovat závěry vyplývající z judikatury ESLP, která stanovila za základní výchozí částku odškodnění 1.000,- až 1.500,- € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy, podle Nejvyššího soudu rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto ji nelze považovat za právně významnou pro rozhodnutí ve věci. Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení celkové délky řízení, přičemž přihlédl k době a důvodům přerušení řízení podle ust. §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. i k ostatním okolnostem případu, a dospěl k závěru, že k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě nedošlo. Dovolatelovy námitky by proto předně musely směřovat proti tomuto právnímu závěru odvolacího soudu. Na zásadní právní význam dovolatelem položené otázky nelze podle dovolacího soudu usuzovat již z toho důvodu, že její zadání směřuje pouze k poskytnutí právní informace, která v posuzovaném případě žádný význam nemá, a její vyřešení by se ani nemohlo projevit v konečném postavení dovolatele vůči druhé straně sporu, což činí dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným, a proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dovolací soud neakceptoval judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2837/07) a svým odmítnutím dovolání za situace, kdy zde byly již evidentní několikaleté průtahy a tudíž řízení sp. zn. 20 C 4/2005 dosud neskončilo v přiměřené lhůtě dle článku 6 odst. 1 Úmluvy, neuznal jeho nárok na odškodnění nemateriální újmy, určil, že nárok na odškodnění žalobce nemá a tím rozhodl v rozporu s vlastní judikaturou i hmotným právem.
Dle stěžovatele byl v jeho věci porušen princip, že soudní řízení je třeba uskutečnit v reálném čase. Judikáty ESLP za přiměřenou délku řízení považují 6 - 12 měsíců. ESLP v minulých letech v mnoha případech rozhodl o přiznání zadostiučinění v penězích za nemajetkovou (morální) újmu, přitom svá rozhodnutí založil na kritériu základní výchozí částky, která má být stanovena ve výši 1 000,- až 1 500,- € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy a na jejím základě mají pak být teprve podle dalších kritérií vedeny úvahy o jejím zvýšení či snížení, např. dle významu věci, životní úrovně v dané zemi apod. Stěžovatel má za to, že otázkou zásadního právního významu v projednávaném dovolání byla otázka, zda tento právní závěr ESLP je nutno také aplikovat v českém právu a je tedy součástí příslušných ustanovení o odpovědnosti za nesprávný úřední postup (průtahy v řízení) podle zákona č. 82/1998 Sb.
Nejvyšší soud však dle názoru stěžovatele pochybil nejen v odpovědi na výše položenou otázku, s tím, že obecné soudy průtahy neshledaly. Dovolací soud prý nevzal vůbec v úvahu, že obecné soudy v dovoláním napadených rozhodnutích rozhodly o zamítnutí nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy v rozporu s hmotným právem. Stěžovatel má za to, že se Nejvyšší soud při posuzování věci odklonil od své dosavadní judikatury.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále - ovšem pouze v obecné rovině - formuluje námitky proti postupu obecných soudů, které rozhodovaly v předchozím řízení, zrušení jejich rozhodnutí se však podanou ústavní stížností nedomáhá.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V souzené věci Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné, a proto je odmítl. V předmětné věci přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze na základě ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V souzené věci však dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatel dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředložil, neboť na otázce, zda je nutno v českém právu aplikovat závěry vyplývající z judikatury ESLP, která stanovila za základní výchozí částku odškodnění 1 000,- až 1500,- € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto ji nelze považovat za právně významnou pro rozhodnutí ve věci.
Ve vztahu k napadenému usnesení, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, se Ústavní soud zabýval ústavní stížností z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Pro úplnost Ústavní soud dále připomíná, že ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95 (dostupném na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Úvahu dovolacího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.), tedy není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole.
Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována, a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, sp. zn. IV. ÚS 573/01, sp. zn. III. ÚS 280/03, sp. zn. I. ÚS 319/03, sp. zn. II. ÚS 644/04, sp. zn. III. ÚS 86/06, sp. zn. III. ÚS 466/06).
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu