ECLI:CZ:US:2011:3.US.2421.11.1
sp. zn. III. ÚS 2421/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Marcelou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Havířově - Městě, Dlouhá třída 17/470, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 5 Tdo 411/2011, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 3 To 14/2010, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 30 T 1/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel spolu s dalšími obviněnými byli v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou; soud mu dále s poukazem na §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona uložil trest zákazu konkretizované činnosti na dobu sedmi let.
K odvolání stěžovatele a dalších obviněných Vrchní soud v Olomouci podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl, stěžovatele uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; soud mu dále s poukazem na §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu konkretizované činnosti na dobu sedmi let.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že:
1/ Obecné soudy porušily zásadu totožnosti skutku zakotvenou v §220 tr. řádu tím, že jej uznaly vinným za skutek, pro který nebyl obžalován. Uvádí, že obžaloba mu přičítala "pouze inkasování hotovosti a přebírání dokladů, bez jakékoli specifikace např. zavinění či širšího kontextu a souvislosti s jednáním dalších osob či spoluobžalovaných", zatímco soud prvního stupně konstatoval nad tento rámec jdoucí "výpomoc společnosti VERONA CZ, s. r. o." a odvolací soud právně nepřípustně uplatnil "zásadu kolektivní odpovědnosti" tím, že "jednotlivé dílčí činnosti jednotlivých obžalovaných (včetně stěžovatele) individuálně nepopisoval a přesně neuváděl, kdo z obžalovaných a jakým konkrétním jednáním jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu naplnil".
2/ Soudy nedostály zásadám spravedlivého procesu v rovině dokazování. Nemohl se "čehokoli dopustit vědomě ve spolupachatelství s obž. V. a P.", poněvadž je, jakož i svědka K., neznal. Věrohodnost "dohody o dočasné výpomoci" považovaly za pochybnou nedůvodně, neboť autenticitu listin, na nichž byla zachycena, a pravost podpisu spoluobviněného K. P. soudní znalci potvrdili, přičemž stěžovatel za svoji činnost obdržel řádnou smluvní odměnu. Posléze se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, zpochybňovanou toliko výpovědí K. P., že o trestné činnosti neměl a nemohl mít "žádnou vědomost". Procesně vadný byl též postup soudu, jestliže přibral coby tlumočnici JUDr. H. F., která je současně státní zástupkyní a dopustila se "množství chyb", zjištěných posléze tlumočnicí jinou.
3/ V odvolacím řízení rozhodoval vyloučený senát, jelikož jeho jednotlivé členy a zejména předsedu JUDr. V. R. muselo při rozhodování a vinně a trestu ovlivnit v neprospěch stěžovatele anonymní oznámení, které odvolací soud konstatoval v průběhu veřejného zasedání dne 23. 6. 2010. Jeho obsahem bylo nařčení, že stěžovatel veřejně prohlašuje, že prostřednictvím své obhájkyně poskytl předsedovi senátu úplatek, aby si zajistil příznivý výsledek odvolacího řízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Ad 1/ V první části stěžovatelovy argumentace jde především o otázky zachování totožnosti skutku, respektování zásady obžalovací ve smyslu §2 odst. 8, §176 odst. 2 tr. řádu, §220 odst. 1 tr. řádu, náležitostí žalobního návrhu dle §177 písm. c) tr. řádu a požadavků na přesné označení trestného činu ve smyslu §120 odst. 3 tr. řádu. Ústavní soud má za to, že v jednotlivých skutkových větách, jak jsou citovány výše, byla totožnost skutku, pro nějž bylo trestní stíhání zahájeno, zachována; pro zachování totožnosti skutku totiž postačí, je-li skutek popsaný ve výrokové části rozsudku, v obžalobě i v usnesení o zahájení trestního stíhání totožným, alespoň pokud jde o částečnou totožnost jednání nebo následku (srov. judikaturu obecných soudů publikovanou pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr., č. 19/1964 Sb. rozh. tr., č. 45/73-I. Sb. rozh. tr., č. 64/1973 Sb. rozh. tr., č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Podstata totožnosti skutku je určována účastí obžalovaného na události popsané v žalobním návrhu, ze které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné normami trestního práva. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tzn. konkrétní následek, nikoli určitý typ následku. Z hlediska zachování totožnosti jednání nebo následku nejsou dále podstatné ty okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky trestného činu (srov. č. 45/1995 Sb. rozh. tr. a č. 1/1995 Sb. rozh. tr.). Je pojmový rozdíl mezi "skutkem" v procesním smyslu a "popisem skutku", jak blíže rozvádí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010.
Soud prvního stupně svým rozsudkem jednání stěžovatele vymezil šířeji než Vrchní státní zastupitelství v Olomouci - pobočka v Ostravě v rámci obžaloby, oba orgány činné v trestním řízení se přitom shodly v poukazu na jeho účast při přebírání plateb a manipulaci s doklady. Následek byl v obžalobě i rozsudku určen v podstatě shodně, toliko s upřesněním rozsahu zkrácení daní. Není pochyb, že popis skutku odvolacím soudem vystihuje objektivní i subjektivní stránku trestného činu, pro který byl stěžovatel odsouzen. Způsobem, jakým soud nalézací a soud druhého stupně skutkovou větu formulovaly, zásadu totožnosti skutku - ve smyslu ustálené judikatury i nauky - neporušily; popis skutku se vyznačuje téměř úplnou shodou následku a částečnou shodou jednání, přičemž je i dostatečně určitý k tomu, aby bylo patrné, co je stěžovateli kladeno za vinu.
V kontextu celého trestního řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedená upřesnění přijatých skutkových zjištění (resp. jejich navazující právní kvalifikace) nebyla na újmu kontradiktornosti procesu a základního práva stěžovatele na obhajobu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 106/98, U 72/12 SbNU 537), a stěžovatel měl v řízení dostatek prostoru k uplatnění své argumentace, včetně - právě - námitek ohledně totožnosti skutku a přesnosti jeho popisu.
Ad 2/ Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy.
Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
Odvolací soud poukázal na četné svědecké výpovědi vymezující stěžovatelovu účast na inkriminovaných obchodech (kdy měl v řadě případů usilovat o utajení své totožnosti) a na argumentované bázi dovodil, že výpovědi svědků, které obhajoba navrhla v rámci odvolacího řízení, postrádají věrohodnost. Vypořádal se též s výsledky znaleckého dokazování, kdy znalci konstatovali, že k obsahové úplnosti či celistvosti dohody se spolehlivě vyjádřit nelze. Závěry obecných soudů není způsobilá otřást ani kritika tlumočnických služeb, a v podrobnostech lze připomenout především str. 36 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Z uvedených skutečností odvolací soud (v podstatě shodně se soudem prvního stupně) dovodil, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl shledán vinným, včetně naplnění jeho subjektivní stránky.
Výhrady stěžovatele k posouzení otázek týkajících se přijatých skutkových zjištění pak nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, a to zejména se soudem odvolacím a posléze i dovolacím, které se s námitkami stěžovatele již v potřebné míře vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadám, vyplývajícím z norem trestního práva.
Ad 3/ Se stěžovatelem se nelze ztotožnit ani v té části ústavní stížnosti, jež je soustředěna k otázce jím dovozovaného vyloučení soudců Vrchního soudu v Olomouci z projednávání a rozhodování věci v odvolacím řízení. Úvahu o averzi soudců formuluje stěžovatel pouze v obecné a spekulativní rovině, přičemž relevanci těchto předpokladů dále omezuje skutečnost, že stěžovatel ani jeho obhájkyně nevznesli námitku podjatosti předsedy, resp. dalších členů senátu před rozhodnutím, ačkoli k tomu měli vytvořen adekvátní procesní prostor. Podklad pro odlišný závěr nevyplývá ani z postupu soudu v odvolacím řízení, a to rovněž se zřetelem k doplnění dokazování o výpovědi svědků, které navrhl stěžovatel, jakož i samotného výsledku této procesní fáze, kdy došlo ke snížení trestu odnětí svobody.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu