ECLI:CZ:US:2011:3.US.2732.11.1
sp. zn. III. ÚS 2732/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem v Liberci 1, Jestřabí 974, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. 6 T 235/2007, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 55 To 207/2010 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 4 Tdo 533/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 9. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, resp. že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. 6 T 235/2007 byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "tr. z.") a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let, dále pak byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti na dobu 5 let a poškozená Ing. O. K. byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 55 To 207/2010 byl k odvolání státního zástupce a poškozené rozsudek soudu prvního stupně zrušen, načež byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. z. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let, dále pak krajský soud stěžovateli uložil trest zákazu činnosti na dobu 5 let a povinnost zaplatit poškozené náhradu škody ve výši 580 702 Kč s příslušenstvím; kromě toho podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl stěžovatelovo odvolání. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že řízení jsou postižena vadou spočívající v nesprávné aplikaci ustanovení o trestném činu podvodu. Tato vada má spočívat v tom, že nebylo prokázáno, že by naplnil všechny povinné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, neboť nebyl prokázán objekt, tedy zájem chráněný trestním zákonem. Jednalo se jednak o obchodní vztahy týkající se nikoliv kupní smlouvy, jak uzavřely obecné soudy, ale zprostředkovatelské činnosti, jednak mu poškozená v rozporu s právními předpisy nevystavila řádný daňový doklad na své dodávky. Odmítá rovněž, že by existoval příčinný vztah mezi jednáním a následkem, přičemž tvrdí, že nejednal v úmyslu se obohatit uváděním jiného v omyl, ale jeho jednání byla v rozsahu obchodněprávních vztahů. V případě poškozené odmítá, že jednal v úmyslu toliko převzít zboží za účelem inkasa peněz bez zaplacení u každé jednotlivé dodávky, resp. že takový důkaz k jeho obraně opatřen nebyl, a že soudy neakceptovaly jeho obranu, že peněžní prostředky byly řádně zachyceny v jím vedeném účetnictví. Jeho vina tak nebyla spolehlivě prokázána.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud zrušil (mj.) usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., tj. z důvodu, který zákon nepřipouští. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že stěžovatel (formálně) uplatnil dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jím vznesené námitky tento dovolací důvod nenaplňují. Stěžovatel totiž sice v dovolání poukázal na nesprávné právní posouzení skutku, avšak své námitky uplatnil ryze s primárním vlastním hodnocením důkazů a vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu; nezaložil tak svůj opravný prostředek na hmotněprávních důvodech, ač je formálně proklamoval, nýbrž se výlučně na procesním základě domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu.
Stěžovatel přitom v odůvodnění své ústavní stížnosti žádné konkrétní námitky vůči tomuto rozhodnutí, resp. proti závěrům v něm obsaženým nevznáší. Za tohoto stavu může Ústavní soud, jak též plyne z již ustálené judikatury, toliko zkoumat, zda příslušné závěry dovolacího soudu stran (ne)naplnění zákonem předpokládaného dovolacího důvodu jsou řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) zdůvodněny. V tomto ohledu však žádné pochybení nezjistil, a tak mu nezbylo, než ústavní stížnost v této části posoudit jako zjevně neopodstatněný návrh. Možno dodat, že k podmínkám, za jakých může Nejvyšší soud poskytovat ochranu (základním) právům, se tentýž soud vyjádřil ve svém ústavní stížností napadeném usnesení, přičemž Ústavní soud v těchto závěrech nic závadného neshledal, a tak na ně stěžovatele plně odkazuje.
Jde-li o tu část ústavní stížnosti, kterou je napadáno rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve věci samé, Ústavní soud poukazuje jednak na ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, a jednak na ustanovení §72 odst. 4 téhož zákona, dle kterého byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. ř.) přitom není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy (viz např. usnesení ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2546/09, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů jím není např. tehdy, jestliže dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. ř. uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ nyní posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm rovněž počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".
Pokud tedy napadené usnesení dovolacího soudu nebylo možno považovat za "poslední procesní prostředek", běh šedesátidenní lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu nutno odvíjet právě již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Byť Ústavnímu soudu není známo přesné datum tohoto doručení (zřejmě se tak stalo již v roce 2010), již ze samotné skutečnosti, že stěžovateli musel být napadený rozsudek odvolacího soudu doručen přede dnem 26. 5. 2010, kdy bylo vydáno výše označené usnesení Nejvyššího soudu, a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 15. 9. 2011, je zřejmé, že uvedená zákonná lhůta dodržena být nemohla. K tomu nutno dodat, že vzhledem k nespornosti úsudku, že stěžovatelem podané dovolání poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, nepředstavovalo, neuplatní se v předmětné věci bezprostředně nosné důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3634/10, resp. rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, stížnost č. 35836/05.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Na doplnění možno uvést, že i kdyby Ústavní soud shledal jako spornou otázku, zda v dané věci dovolání představovalo poslední procesní prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musel by ústavní stížnost směřující proti shora označeným rozsudkům okresního a krajského soudu posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Pokud jde o skutkovou argumentaci, jež se týká výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně o vině vymezeného skutkovou větou 1), je ji třeba pokládat za bezpředmětnou. V této části byl totiž rozsudek soudu prvního stupně "bez náhrady" zrušen napadeným rozsudkem krajského soudu s tím, že v tomto bodě již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 2. 2008 a že lze rozhodovat pouze o jednání pod bodem 2 výroku o vině. Stěžovatel proti danému postupu odvolacího soudu žádné výhrady nevznáší, přičemž se zrušení uvedeného rozsudku ze dne 7. 2. 2008 a rozhodnutí navazujících nedomáhá, resp. nedomáhal.
Jde-li o námitky týkající se výroku o vině vymezeného skutkovou větou 2) rozsudku krajského soudu, stěžovatel v podstatě opakuje jen to, co již uplatnil v daném trestním řízení; odmítá, že si byl vědom toho, že jeho jednání směřuje ke spáchání trestného činu podvodu, přičemž v podstatě vyslovuje - s poukazem na dle jeho názoru podstatné skutečnosti - nesouhlas s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, resp. k jakým závěrům na jejich základě dospěly. Z napadených rozhodnutí je ale patrno, že se obecné soudy otázkou naplnění subjektivní stránky daného trestného činu řádně zabývaly a rovněž z čeho zavinění ve formě úmyslu na straně stěžovatele vyvodily; stejně tak je zřejmé, jak se s obhajobou stěžovatele vypořádaly. Pokud se jedná o otázku věcné správnosti daných závěrů, tuto Ústavní soud, jak plyne z již ustálené judikatury, zásadně není oprávněn řešit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu