ECLI:CZ:US:2011:3.US.2830.10.1
sp. zn. III. ÚS 2830/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti J. R., zastoupené Jiřím Drápalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 5/12, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 2174/2010 ze dne 14. 7. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností, s tvrzením porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), napadá v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího soudu.
Označeným rozsudkem bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 56 Co 4/2009 ze dne 9. 11. 2009. Uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, sp. zn. 8 C 259/2004 ze dne 30. 6. 2008 (kterým bylo vyhověno žalobě stěžovatelky, směřující proti rozhodnutí správního orgánu - Pozemkového úřadu ze dne 27. 9. 2004, jímž uvedený orgán rozhodl, že stěžovatelka není vlastnicí předmětných nemovitostí) tak, že žaloba o určení, že stěžovatelka je vlastnicí tam označených pozemků se zamítá. Otázka důvodnosti restitučního nároku stěžovatelky, opírajícího se o zákon č. 229/1991 Sb., byla vyřešena již v předchozím řízení, restituční nárok stěžovatelky byl uznán co do základu důvodným, když bylo zjištěno, že předmětné pozemky převedla v tzv. rozhodném období na stát kupní smlouvou, která byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Nevyhovění žalobě stěžovatelky bylo odůvodněno překážkou bránící vydání pozemků, uvedenou v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
V dovolacím řízení zahájeném z podnětu dovolání stěžovatelky proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu, přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., se dovolací soud zabýval prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce výkladu a aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Za relevantní pro právní posouzení věci považoval dovolací soud, jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, část nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98, v němž Ústavní soud dovodil, že označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty a pozemky. S odkazem na vlastní judikaturu i právní teorii pak učinil závěr, že stěžovatelce se správnost rozsudku odvolacího soudu nepodařilo zpochybnit, přitom poukázal na to, že závěr odvolacího soudu o funkčním spojení předmětných pozemků se stavbou, stojící na přilehlém stěžovatelkou nepožadovaném pozemku, s níž v posuzované věci vytvářejí nedělitelný celek, popřípadě o nemožnosti jejich zemědělského a lesního využití, je závěrem nikoliv právním, nýbrž skutkovým, v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelným, a odvolací soud jej učinil na základě výsledků opakovaného dokazování, při němž se nedopustil žádného procesního pochybení, jež by mohlo ovlivnit správnost jeho hodnotícího závěru o učiněných skutkových zjištěních. Za důvodnou nepovažoval dovolací soud ani námitku o kontradikci rozsudku odvolacího soudu s dříve v této věci vydaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 571/99, jež meritorně spočívá na posouzení otázky možnosti restituce již privatizovaného majetku, které nezpochybnil ani odvolací soud, vycházeje ovšem ze závěru o existenci překážky podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Pokud se v uvedeném nálezu Ústavní soud okrajově zabýval i touto otázkou, pak pouze ve vztahu k tehdy učiněným skutkovým zjištěním. V odůvodnění napadeného rozhodnutí dále dovolací soud uvedl, že brání-li vydání pozemků již překážka podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, stávají se právně nezávažnými i okolnosti o stěžovatelkou zpochybňovaném převodu komplexu nemovitostí (uceleného rekreačního areálu) na jinou osobu. K poukazu stěžovatelky na další nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 277/99 a IV. ÚS 176/03 dovolací soud odkázal na odlišné skutkové okolnosti případů s tím, že jde o srovnání nepřípadné.
Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka napadenému rozhodnutí i rozhodnutí soudu odvolacího vytýká nerespektování nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 571/99, nesprávný výklad aplikovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, oponuje závěru soudu, že u předmětných pozemků jde o jeden funkční celek, a poukazem na konkrétní situaci na předmětných pozemcích, kterou popisuje, i charakter na nich postavených podle znaleckého posudku přenosných chatek (z nichž některé byly na pozemky umístěny po účinnosti zákona o půdě) zpochybňuje soudem provedené srovnání s tělovýchovným zařízením a poukazuje také na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2896/09, zdůrazňující nutnost sledování naplnění cílů restitučních zákonů, a to v prvé řadě reálným vydáním majetku oprávněným osobám. Poukazuje také na to, že veškeré pozemky kolem jsou v jejím vlastnictví, jde o pozemky lesní a parcely, o něž v dané věci jde, má možnost rovněž zalesnit. Kromě uvedeného pak obecným soudům vytýká i procesní pochybení spočívající v připuštění firmy JESI Dolní Bečva v daném řízení na žalované straně jako vedlejšího účastníka. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí dovolacího soudu.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud nezjistil, a to i při vědomí závěrů Ústavního soudu v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2896/09, jehož se stěžovatelka dovolává. Primárním kasačním důvodem uvedeného nálezu byl, jak třeba také připomenout, nedostatečně zjištěný skutkový stav, opomenuté důkazy a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v uvedené věci. Obecně Ústavní soud v tehdejším nálezu, obdobně jako ve své předchozí judikatuře, mj. zdůraznil, že vůdčím principem v restitučních věcech musí být vždy účel restitučního zákona, při jehož výkladu je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků, pokud o to restituenti usilují, a pokud, jak zároveň dále dodal, to zákon nevylučuje. V posuzované věci však odvolací i dovolací soud - na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly své úvahy vedoucí je k závěru o nutnosti aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, které je zákonem stanovenou překážkou reálného vydání původního pozemku. Dovolací soud také řádně vysvětlil, proč nepřisvědčil námitce stěžovatelky o kontradikci rozsudku odvolacího soudu s dříve v této věci vydaným nálezem Ústavního soudu. Rozhodnutí jmenovaných soudů tak nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry odvolacího a dovolacího soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývala (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelky tak Ústavní soud nezjistil, a tudíž nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení čl. čl. 11 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces pak nelze spatřovat ani v připuštění vedlejšího účastenství firmy JESI Dolní Bečva, a. s. v tomto řízení, které bylo vedeno podle části páté o. s. ř., když i v tomto směru možno odkázat na zdůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, který i na tuto námitku stěžovatelky reagoval, a to poukazem na ustanovení §245 o. s. ř. o přiměřeném použití ustanovení části první až čtvrté o. s. ř., jakož i tím, že uvedená firma právní zájem na výsledku řízení osvědčila.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu