ECLI:CZ:US:2011:3.US.284.11.1
sp. zn. III. ÚS 284/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. S., zastoupené JUDr. Mgr. Jaromírem Funiokem, advokátem se sídlem Ostrava 1, Sládkova 20, proti usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 2. 2010 č. j. 16 C 75/2009-48 a ze dne 12. 7. 2010 č.j. 16 C 75/2009-70 a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2010 č.j. 42 Co 119/2010-88 a ze dne 29. 9. 2010 č. j. 42 Co 273/2010-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v její občanskoprávní věci, protože jimi mělo být porušeno její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v jejím článku 37 odst. 3 a v článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky, princip vázanosti soudce zákonem zaručený článkem 95 odst. 1 tamtéž, a konečně měl být obecnými soudy porušen i článek 1 odst. 1 Ústavy.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku sp. zn. 16 C 75/2009 se podává, že soud usnesením ze dne 10. 2. 2010 č.j. 16 C 75/2009-48 zastavil řízení o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí téhož soudu ze dne 30. 3. 2009 č. j. 16 C 75/2009-4, jímž byla pro nepřípustnost zamítnuta stěžovatelčina žaloba pro zmatečnost a zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce k ochraně jejích zájmů.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 9. 2010 č. j. 42 Co 119/2010-88 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že stěžovatelka tím, že žalobu pro zmatečnost směřovala proti rozhodnutí, proti němuž není přípustná, uplatňovala své právo zjevně bezúspěšně (§138 o. s. ř.), přičemž opětovnou žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, již spojila s odvoláním, předtím Okresní soud ve Frýdku - Místku zamítl usnesením ze dne 12. 7. 2010 č. j. 16 C 75/2009-70 a Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 9. 2010 č. j. 42 Co 273/2010-90 toto rozhodnutí potvrdil.
Zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce vnímá stěžovatelka jako porušení shora vyjmenovaných práv, neboť jí coby sociálně slabé osobě byl odepřen přístup k soudu, přičemž "jako laik nebyla schopna se vypořádat s formální stránkou věci". Podotýká, že v obdobných řízeních soudy její žádosti vyhověly.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však bez dalšího zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila; odvolací soud se jím zabýval a s námitkami, které v něm stěžovatelka uplatnila, se vypořádal.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, případně představuje interpretační libovůli bez smysluplného odůvodnění.
Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
K samotné povaze rozhodnutí obecného soudu o tom, zda byly či nikoliv naplněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce k ochraně jejích zájmů Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že odpovídající posouzení "spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl" (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, by byl Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatelky zasáhnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 541/05 či nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.).
V dané věci je významné, že ani stěžovatelka neoponuje hodnocení její žaloby pro zmatečnost jakožto nepřípustné, pročež úsudek obecných soudů o zřejmě bezúspěšném uplatnění práva, jenž byl (ve smyslu ustanovení §138 o. s. ř.) pro výsledek dané fáze řízení rozhodující, za excesivní (viz výše), resp. způsobilý vyvolat zásah Ústavního soudu, pokládat evidentně nelze.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu