ECLI:CZ:US:2011:3.US.2869.11.1
sp. zn. III. ÚS 2869/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje)ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem v Ostravě, Dlouhá 53/6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2011, č. j. 5 Afs 27/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Usnesením ze dne 7. 10. 2010, č. j. 22 Af 77/2010-9, odmítl Krajský soud v Ostravě žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava ze dne 7. 7. 2010, č. j. 4241/2010-140100-21 a č. j. 4242/2010-140100-21 (doručených stěžovateli 7. 7. 2010), neboť neobsahovala žádné žalobní body, a tato vada se marným uplynutím lhůty pro podání žaloby stala neodstranitelnou.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. Zdůraznil, že směřuje-li kasační stížnost proti usnesení o odmítnutí žaloby, přichází v úvahu toliko stížnostní důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a soud je oprávněn pouze zkoumat, zda rozhodnutí krajského soudu je v souladu se zákonem; samotné žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu mu oproti tomu přezkoumat nepřísluší, a nemůže se tudíž zabývat ani námitkami proti němu vznesenými; v případě řízení před krajským soudem pak platí obdobně, že nejsou-li splněny podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný, není krajský soud oprávněn napadené správní rozhodnutí jakkoliv přezkoumávat (tedy i z pohledu námitky litispendence či nicotnosti), a to ani z moci úřední. K námitce, že bylo povinností krajského soudu vyzvat stěžovatele k odstranění vad návrhu (doplnění žaloby), Nejvyšší správní soud s četnými odkazy na svoji dřívější judikaturu i judikaturu Ústavního soudu (ve shodě se soudem krajským) uplatnil názor, že za procesní situace, kdy žaloba stěžovatele obsahovala toliko obecné náležitosti podání dle §37 odst. 3 s. ř. s., nikoliv však již žalobní body podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., šlo o podání blanketní, ve vztahu k němuž povinnost výzvy k jeho opravě či doplnění (§37 odst. 5 s. ř. s.) stanovena není (viz rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 4 As 3/2008). Mimoto, s ohledem na účel dovolávaného §37 odst. 5 s. ř. s. ve spojení se zákonným omezením lhůty k doplnění žaloby dle §71 odst. 2 s. ř. s., poukázal Nejvyšší správní soud (odvolávaje se rovněž na závěry formulované ve vlastní rozhodovací praxi, jakož i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 392/01) na to, že vyzývat k doplnění žaloby by navíc mělo smysl toliko tehdy, bylo-li by to vůbec objektivně "technicky proveditelné a smysluplné", tj. pakliže by mohla být k výzvě soudu žaloba reálně včas doplněna, a tak tomu v dané věci nebylo.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud se zabýval pouze námitkou, že krajský soud opomenul postupovat dle §37 odst. 5 s. ř. s., a řádně se nevypořádal s tím, že napadenému rozhodnutí vytýkal současně existenci překážky litispendence, prekluzi a nicotnost, přestože byl povinen (stejně jako krajský soud) se těmito otázkami nadto zabývat "z moci úřední". Podle stěžovatele oba soudy postupovaly "příliš formalisticky" a namísto směřování k meritornímu rozhodnutí rozhodly o jeho návrzích "ryze procesním způsobem" (aniž by jej vyzvaly k odstranění vad žaloby).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí krajského soudu mu byla k dispozici kasační stížnost, kterou využil, a Nejvyšší správní soud se jím vznesenými námitkami podrobně zabýval. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou - co do právního posouzení - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladových standardů, jež jsou v nauce a v soudní praxi respektovány, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
Oba soudy v nyní posuzované právní věci stěžovatele aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo; v ústavní stížností napadeném rozhodnutí se pak Nejvyšší správní soud vypořádal se všemi námitkami, jež mu stěžovatel směřoval, a s obšírnou, srozumitelnou a přesvědčivou argumentací doložil, proč v případě blanketního podání (žaloby) se postup podle §37 odst. 5 s. ř. s. (ve smyslu rigorózní povinnosti soudu) neuplatní, resp. se uplatní specificky, v závislosti na konkrétní procesní situaci (obdobně je tomu u dovolání dle občanského soudního řádu - viz §241b odst. 3). Úsudek, že v daném případě krajský soud nepochybil, pakliže stěžovatele nevyzval k odstranění vady žaloby spočívající v absenci žalobního bodu [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], tedy Nejvyšší správní soud odůvodnil adekvátně, a totéž platí - ve vztahu ke stěžovatelovým výtkám vtěleným do ústavní stížnosti zejména - co do samozřejmého důsledku vadné (neprojednatelné) žaloby, jenž se vskutku zjevuje v tom, že jí napadené rozhodnutí správního orgánu - právě pro tuto neprojednatelnost - již nelze věcně přezkoumat, a to ani z důvodů "litispendence, prekluze a nicotnosti" či jakýchkoli důvodů jiných. Stěžovateli rovněž řádně (a v rovině práva obecného očividně správně) Nejvyšší správní soud vysvětlil, proč se ani on v řízení o kasační stížnosti těmito námitkami proti rozhodnutí správního orgánu nezabýval, resp. zabývat nemohl (viz §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.).
Na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (s jehož závěry nemá Ústavní soud důvod se neztotožnit, stejně jako tomu bylo v obdobné právní věci jiného stěžovatele, zastoupeného týmž právním zástupcem, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1944/11) proto stačí již jen odkázat.
V řízení o ústavní stížnosti jde o ochranu základních, ústavně zaručených práv, jimž se ochrany nedostalo před jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud však pravidelně připomíná, že svoji ingerenci - z logiky věci - pokládá za přiléhavou tehdy, jestliže sám postižený k ochraně těchto práv přiměřeně působí (o svá práva se stará). Procesní postupy stěžovatele v dané věci však o takové "starosti" nikterak nesvědčí; stěžovatel si byl vědom vad svého podání (aniž by pro takový stav existoval objektivní důvod), a ačkoli ohlásil jejich odstranění, neučinil tak (včas). Výtka krajskému soudu, že měl být přesto poučen (o tom, co zjevně věděl), je pak na první pohled ještě "formalističtější" než to, co stěžovatel krajskému soudu za "formalismus" vytýká.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých Nejvyšším správním soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu