ECLI:CZ:US:2011:3.US.327.11.1
sp. zn. III. ÚS 327/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti R. O., zastoupeného Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Újezd 419/19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočce ve Zlíně ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. 59 Co 397/2010 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 7. 2010 sp. zn. P 59/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozsudky, vydané v občanskoprávním řízení, jehož byl účastníkem.
Shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně byla stěžovateli zvýšena vyživovací povinnost vůči nezletilé K. O. z původní částky 1 300 Kč měsíčně na částku 2 500 Kč měsíčně zpětně od 28. 5. 2007; současně mu byla stanovena povinnost uhradit dluh na zvýšeném výživném za dobu od 28. 5. 2007 do vyhlášení rozsudku částkou 45 760 Kč, a to v měsíčních splátkách po 1 000 Kč. Na základě stěžovatelova odvolání změnil Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu tak, že zvýšil vyživovací povinnost stěžovatele vůči nezletilé na částku 2 000 Kč měsíčně od 28. 5. 2007 do 31. 12. 2007, na částku 2 800 Kč měsíčně od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008 a od 1. 1. 2010 do budoucna na částku 3 200 Kč měsíčně; neumožnil přitom stěžovateli úhradu dlužného zvýšeného výživného ve výši 59 990 Kč ve splátkách, nýbrž mu uložil uhradit dlužné výživné ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku.
Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí nalézacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění není zřejmé, na jakém základě dospěl k závěru, že přiměřené výživné představuje částku 2 500 Kč, a poukazuje na řadu skutečností (setrvale vyšší příjem matky, přenechání bytu matce, možnost matky chodit do zaměstnání v době dceřiny návštěvy školy, kompenzace zvýšených nákladů spojených se zdravotním postižením nezletilé sociálními dávkami), jež jsou se skutkovými zjištěními (závěry) obecných soudů v rozporu. Pozastavuje se i nad tím, proč došlo ke zvýšení výživného právě od května roku 2007, jestliže žádná zvláštní skutková okolnost ve vztahu k tomuto období zjištěna nebyla; dle jeho názoru proto obecné soudy pouze mechanicky aplikovaly ustanovení §98 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, aniž by své závěry dále odůvodňovaly. Stěžovatel též připomíná, že pokud došlo k výraznému nárůstu oprávněných potřeb nezletilé právě v květnu 2007, od kdy její matka zvýšení výživného žádala, neexistovala žádná překážka, aby návrh na zvýšení výživného podala bezprostředně poté. Za situace, kdy výživné pravidelně platil a kdy nebyl nijak vyzýván a upozorňován na to, že finanční situace matky a nezletilé se změnila natolik, že by měl na výživu nezletilé přispívat více, se mu aplikace ustanovení §98 odst. 1 zákona o rodině nejeví spravedlivou; v této souvislosti zdůrazňuje i okolnost, že zpětně vyměřený dluh na výživném představuje výrazný zásah do jeho majetkové sféry, jenž je dle jeho názoru v kontextu projednávané věci v rozporu s dobrými mravy.
Konečně stěžovatel brojí proti tomu, že mu odvolací soud uložil přísnější povinnost, něž jaká vyplývala z prvoinstančního rozsudku, a to přesto, že proti rozhodnutí nalézacího soudu podal odvolání pouze on. Tento rozsudek byl pro něj proto "zcela překvapivý", což za situace, kdy zde již není žádný opravný prostředek, považuje za porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud oproti tomu není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o. s. ř.).
Ústavní soud tedy do organizace dokazování před obecnými soudy zasahuje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrína tzv. opomenutých důkazů), jež však výhrady stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti zjevně nenaplňují.
Ani co do námitek proti výsledným skutkovým zjištěním, včetně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Nic z toho odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně vytýkat nelze; jejich rozhodné skutkové závěry o stávajících majetkových poměrech matky nezletilé i stěžovatele jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatel toliko (na úrovni podústavního práva) vytýká nesprávnost a neúplnost, přičemž nečiní nic jiného, než že oponuje hodnocení provedených důkazů, resp. váze, kterou jim obecné soudy přičítaly. Bylo však již výše zaznamenáno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu jej ovšem stěžovatel projednávanou ústavní stížností nepřímo vyzývá.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí se zřetelně podává, že soudy obou instancí vycházely ze standardního (a adekvátního) výkladu institutu výživného a kritérií pro jeho určení (§96 odst. 1 zákona o rodině), resp. pro jeho změnu (§99 odst. 1 téhož předpisu), a pozornost věnovaly právě těm skutkovým okolnostem, jež v tomto rámci mohly být relevantní.
V ústavněprávním kontextu přitom nelze pominout, že právě rozhodná ustanovení §96 odst. 1, §99 odst. 1 zákona o rodině vybízí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 23, str. 217 a násl.), v němž je obecným soudům k dispozici široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06); není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecné soudy pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně (jak činí stěžovatel v ústavní stížnosti).
Již jen na vysvětlenou stěžovateli je přitom vhodné třeba zaznamenat, že nemůže obstát jeho tvrzení, že obecné soudy neodůvodnily přiznání výživného zpětně k datu, k němuž se neváže žádná zvláštní skutková okolnost odůvodňující zvýšení výživného, resp. že toto zpětné zvýšení výživného odporuje dobrým mravům. Z odůvodnění napadených rozsudků se totiž podává, že rozhodné skutečnosti opodstatňující zvýšení stěžovatelovy vyživovací povinnosti vůči nezletilé nastaly již významně dříve (než v květnu 2007), pročež obecné soudy využily ustanovení §98 odst. 1 zákona o rodině, aby matce alespoň částečně kompenzovaly její dlouhodobě zvýšené náklady; stěžovatelův poukaz na rozpor s "dobrými mravy" proto přiléhavý není.
Přisvědčit stěžovateli nelze ani co do námitky, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu pro něj bylo překvapivé (neočekávatelné), podal-li odvolání ve věci pouze on. Zde postačí připomenout, že pro tzv. nesporné řízení (§81 odst. 1, 2 o. s. ř.) zákaz reformace in peius, tedy změny rozhodnutí v neprospěch odvolatele, neplatí (srov. §212 písm. a), §81 odst. 1 o. s. ř., §99 odst. 1 zákona o rodině).
Jak plyne z předchozího, to, že by napadená rozhodnutí mohla být hodnocena jako výraz zjevného omylu či excesu, resp. nepřípustné svévole, v této věci zjevně dovodit nelze, přičemž jen doložení těchto podmínek by mohlo mít pro stěžovatele smysl, a to z hlediska jediného vzneseného - v obecné rovině akceptovatelného - ústavněprávního argumentu v duchu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Závěrem je proto namístě připomenout, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu