ECLI:CZ:US:2011:3.US.3277.09.1
sp. zn. III. ÚS 3277/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. F., právně zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 10. 2009 sp. zn. 31 Nt 421/2009, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníka řízení a za účasti Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov, neboť jím mělo dojít k porušení článku 2 odst. 2, článku 4, článku 8 odst. 1 a odst. 5, článku 36 a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu, bylo usnesením Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 29. září 2009, sp. zn. UOOZ-42/TČ-2009-27, zahájeno podle §160 odst. 1, odst. 5 tr. řádu trestní stíhání stěžovatele a dalších šesti osob pro spáchání trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák.").
Dle popisu skutku v citovaném usnesení policejního orgánu se stěžovatel a další spolu s ním stíhaní obvinění uvedeného trestného činu dopustili tím, že "po předchozích vzájemných dohodách mezi sebou a s dalšími dosud neustanovenými osobami, vedeni jednotným záměrem a s předem dohodnutou dělbou úkolů, podíleli na organizaci, personálním a materiálním zajištění a uspořádání koncertů tzv. "White power music", a to s vědomím, že v jejich průběhu, kterému byli přítomni, dojde ze strany účinkujících interpretů i dalších přítomných osob k šíření extrémně pravicových myšlenek neonacismu, extremního nacionalismu, rasismu, xenofobie a výzvám k násilí proti lidem jiné barvy pleti, jiného vyznání či politického smýšlení, k oslavování a propagaci neonacistických hnutí Národní odpor (označovaného i jako Odpor, Svobodný odpor, Svobodná mládež atd., přičemž se vždy jedná o stejnou skupinu osob, užívajících jiného označení pro zamezení identifikace), Blood and Honour a dalších a jejich složek a čelních představitelů, a to nejméně v níže uvedených případech (viz výčet v usnesení o zahájení trestního stíhání)".
Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. 31 Nt 308/2009 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů podle §67 písm. b), c) tr. řádu. Stížnost proti usnesení o vzetí do vazby byla Krajským soudem v Brně zamítnuta.
Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 16. září 2009 č. j. ZT 280/2009-262, bylo rozhodnuto tak, že obviněný se podle ust. §71 odst. 3 tr. řádu ponechává nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. řádu.
V záhlaví označeným usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 10. 2009 byla pod bodem I podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost navrhovatele proti uvedenému rozhodnutí státního zástupce. Dále byl tímtéž usnesením dle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnut návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a dle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu zamítnuta též nabídka peněžité záruky.
Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 5. 2. 2010 sp. zn. ZT 280/2009, bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu za současného přijetí slibu obviněného ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a nahrazení vazby dohledem probačního úředníka ve smyslu §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
II.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval se závěry orgánů činných v trestním řízení, že v době rozhodování státního zástupce dle §71 odst. 3 tr. řádu byly ohledně osoby stěžovatele dány důvody vazby předstižné dle §67 písm. c) tr. řádu. Stěžovatel uvedl, že obava z pokračování, resp. opakování trestné činnosti je odůvodněna pouhými spekulacemi, které se ke skutku, pro nějž je trestní řízení vedeno, vztahují jen nepřímo. Zdůraznil, že jiné osoby, jež jsou spolu s ním za uvedenou trestnou činnost stíhány, byly již z vazby propuštěny, a vazba předstižná u nich byla nahrazena mimo jiné dohledem probačního úředníka. Stěžovatel dále poukázal na to, že okresní soud při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodoval v neveřejném zasedání, při kterém nebyl přítomen stěžovatel ani jeho obhájce. Tento postup stěžovatel označil za rozporný s ústavněprávními zárukami.
III.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení a rovněž spisový materiál vedený u Okresního státního zastupitelství Brno-venkov pod sp. zn. ZT 280/2009. Okresní soud Brno- venkov jako účastník řízení ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení ze dne 12. 10. 2009. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ve svém vyjádření zrekapituloval průběh vazebního řízení ve věci stěžovatele a dále v podstatě zopakoval argumentaci uvedenou v usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě ze dne 16. 9. 2009. S ohledem na to, že vyjádření účastníků neobsahovala oproti napadeným usnesením žádné nové skutečnosti či argumenty významné z hlediska posouzení ústavní stížnosti, považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat je stěžovateli k replice.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal rovněž spisový materiál vedený u Okresního státního zastupitelství Brno-venkov pod sp. zn. ZT 280/2009 a dále spis Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 3 Nt 402/2010.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu ve věci vazby stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.
Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. již nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 161/04, I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07, dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
V projednávané věci se námitky stěžovatele, jež směřují proti důvodům vazby předstižné dle §67 písm. c) tr. řádu, shodují s těmi, jež stěžovatel uplatnil již ve své předchozí ústavní stížnosti, jíž brojil proti usnesení obecného soudu o vzetí do vazby (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009 sp. zn. II. ÚS 2109/09). Zároveň jde o tytéž paušální námitky, jež stěžovatel uplatňoval v průběhu celého svého vazebního stíhání, jimiž se orgány činné v trestním řízení v jednotlivých vazebních rozhodnutích podrobně zabývaly a logickým způsobem vysvětlily, proč tyto námitky nejsou důvodné (srov. např. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2009 sp. zn. 9 To 476/2009).
Orgány činné v trestním řízení vycházely ze zjištění, že stěžovatel se na trestné činnosti podílel velmi dlouhou dobu, společně s řadou dalších osob, a to nejen na území ČR, ale i v zahraničí. Stěžovatel byl spolu s dalšími osobami zadržen v době, kdy prokazatelně plánoval další koncerty extremistické hudby, přičemž se stíhaného jednání dopustil přesto, že byl v nedávné minulosti stíhán a poté pravomocně odsouzen za typově shodnou trestnou činnost (v letech 2004, 2008, srov. i usnesení Ústavního soudu ve věci stěžovatele sp. zn. III. ÚS 1975/10). Orgány činné v trestním řízení tudíž vycházely při posouzení rizika, že stěžovatel bude pokračovat ve specifické trestné činnosti, ze zcela konkrétních poznatků o předchozí trestné činnosti stěžovatele, jenž dlouhodobě působí na extremistické scéně a opakovaně se podílí na páchání trestné činnosti motivované extremistickou ideologií. Za této situace nelze postup vůči stěžovateli dle §71 odst. 3 tr. řádu, odůvodněný obavou z opakování výše uvedené trestné činnosti, považovat za výraz nepřípustné svévole.
Stěžovateli je ovšem třeba přisvědčit, že okresní soud při rozhodování o stížnosti proti usnesení státního zástupce ze dne 16. září 2009 č. j. ZT 280/2009-262, pochybil, jestliže stěžovatele nevyslechl. Okresní soud tak postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jež považuje za přípustné od takového výslechu vazebně stíhané osoby upustit jen ve výjimečných případech (nejnověji viz zejména nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1812/08, sp. zn. III. ÚS 2198/09 a sp. zn. I. ÚS 1104/10, dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Ze spisového materiálu není patrné, že by se v projednávané věci jednalo o některý z výjimečných případů (výslovné odmítnutí obviněného, objektivně nepřekonatelná překážka atp.) uvedených v nálezu sp. zn. III. ÚS 2198/09. Nelze rovněž dovodit, že by stěžovatel byl ohledně trvání své vazby osobně slyšen soudem při jiné příležitosti v mezidobí od okamžiku vzetí do vazby (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1104/10). Takovýto nedostatek osobního slyšení obviněného by za jiných skutkových okolností mohl založit porušení ústavněprávních garancí dle článku 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny a článku 5 odst. 4 Úmluvy; navíc dochází k porušení maximy plynoucí z článku 89 odst. 2 Ústavy ČR, podle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2603/07).
Navzdory uvedenému má Ústavní soud za to, že v projednávané věci nebyl nesprávným postupem obecného soudu zasažen materiální smysl základního práva na osobní slyšení vazebně stíhaného. Nelze přehlédnout, že stěžovatel ve svých písemných podáních uváděl proti existenci důvodů vazby dle §67 tr. řádu opakovaně tytéž paušální námitky, jimiž se orgány činné v trestním řízení řádně zabývaly. Ač jej v řízení před Ústavním soudem tíží břemeno tvrzení, stěžovatel se omezil na vyjádření pouhého obecného nesouhlasu s postupem okresního soudu; netvrdí, že by bylo možné proti rozhodnutí státního zástupce - v rámci výslechu stížnostním soudem - uplatnit jiné námitky, než které opakoval ve svých písemných podáních. Ze spisového materiálu je dále patrno, že stěžovatel při dalším rozhodování o vazbě o osobní slyšení soudem neusiloval, ač byl v tomto smyslu on i jeho právní zástupce výslovně dotazován (viz č. l. 24, 25 spisu vedeného u Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 3 Nt 402/2010).
Obdobně jako např. ve věci sp. zn. III. ÚS 1080/10 je třeba zdůraznit, že ústavněprávní přezkum je ovládán zásadou zdrženlivosti při hodnocení dílčích procesních chyb orgánů veřejné moci. Kasační zásah Ústavního soudu není namístě, jestliže pochybení obecných soudů ve svém souhrnu nepřekročí mez, za níž je v postupu soudu třeba spatřovat reálné a stěžovatele skutečně postihující porušení základních práv. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu, sama absence osobního slyšení stěžovatele, ač oprávněně kritizována, nutnost odstranit napadené rozhodnutí okresního soudu v projednávané věci nezakládá.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 5. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu