ECLI:CZ:US:2011:3.US.3568.11.1
sp. zn. III. ÚS 3568/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Bazcom, a. s. se sídlem náměstí Míru 820/9, 120 00 Praha 2, zastoupené JUDr. Karlem Valdaufem, advokátem se sídlem náměstí Míru 9, 120 53 Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. srpna 2011 č. j. 9 EC 45/2010-27, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 11. 2011, napadá rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. srpna 2011 č. j. 9 EC 45/2010-27 v té části jeho výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, pro údajné porušení čl. 26, čl. 36, čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Ze skutečnosti, že proti výše označenému rozsudku není podle ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. odvolání přípustné, neboť jde o tzv. bagatelní věc, dovozuje stěžovatelka přípustnost předmětné ústavní stížnosti. Podle jejího názoru ze strany okresního soudu došlo v případě aplikace příslušných zákonných ustanovení občanského soudního řádu k "extrémní" libovůli, která je v rozporu s principem spravedlnosti, čímž údajně došlo i k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
V další části podrobně odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se závěrem okresního soudu, že v předmětné věci ze strany stěžovatelky nešlo o účelně vynaložené náklady, přičemž na podporu svého oponentního názoru poukazuje na soudní judikaturu i na závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že u subjektu soukromého práva by mělo vždy platit, že náklady právního zastoupení jsou nákladem účelným k uplatňování práva.
II.
Jak se zjišťuje z připojeného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 EC 45/2010-27, stěžovatelka (dříve v procesním postavení žalobkyně) se po žalovaném R. N. domáhala zaplacení částky 1 015,- Kč s příslušenstvím za jízdu ve voze městské hromadné dopravy Dopravního podniku města Ústí nad Labem, a. s. bez platné jízdenky v roce 2009. Žalovaná částka představuje jízdné s přirážkou. Pohledávku za žalovaným postoupil Dopravní podnik města Ústí nad Labem stěžovatelce na základě smlouvy o postoupení pohledávek v roce 2009. Protože žalovaný žalovanou částku nezaplatil a okresní soud shledal žalobu stěžovatelky důvodnou, vyhověl jí.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., přičemž jediným účelně vynaloženým nákladem stěžovatelky v předmětném řízení je podle názoru soudu zaplacený soudní poplatek ve výši 300,- Kč, jehož úhrada byla stěžovatelce napadeným rozsudkem přiznána. Náhradu nákladů spojených se zastoupením stěžovatelky advokátem soud stěžovatelce nepřiznal, neboť podle jeho názoru nejde o účelně vynaložené náklady.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že projednávaná ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře vícekrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k této otázce judikoval, že tato problematika (resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz), neboť jde o problematiku ve vztahu k předmětu řízení jednoznačně podružnou.
Je vhodné rovněž připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně dovodil, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou; zobrazují se v něm aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi jen v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05). O takové extrémní vybočení v projednávané věci však nejde.
V posuzované věci je zřejmé, že se obecný soud danou věcí, a to zejména pokud jde o ústavní stížností napadený výrok o nákladech řízení, podrobně zabýval, v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě rozvedl důvody, zejména poukazem na předmět činnosti stěžovatelky, pro které lze i v této věci použít závěry, formulované Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09.
Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky o nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť jak již uvedl ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 3259/11 ve věci srovnatelné s věcí nyní posuzovanou, reaguje v něm soud na stav vzniklý množstvím stěžovatelkou hromadně podávaných žalob ve srovnatelných, skutkově a právně vesměs velmi jednoduchých věcech.
Rozhodnutí okresního soudu, napadené předmětnou ústavní stížností, neobsahuje prvky libovůle. Nepřiznání náhrady nákladů stěžovatelce v plné výši, které je odůvodněno jejich nepotřebností, resp. za soudem popsaného stavu nadbytečností a tedy neúčelností ve smyslu aplikovaného ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., je soudem řádně odůvodněno, přičemž je důvodně poukazováno mimo jiné i na nikoliv odbornou, nýbrž svou povahou jen "administrativní" činnost zvoleného advokáta v předmětné věci. Závěr vedoucí k nepřiznání části uplatněných nákladů řízení považuje tak Ústavní soud za akceptovatelný. Zásah do ústavních práv a svobod stěžovatelky zjištěn nebyl.
Ze všech výše vyložených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu