ECLI:CZ:US:2011:3.US.3731.10.1
sp. zn. III. ÚS 3731/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. M., právně zastoupeného Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 434/6, proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 7. 9. 2010 č. j. 1 T 61/2010-558 a proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 14. 10. 2010 č. j. 6 To 452/2010-568, za účasti Okresního soudu v Kroměříži a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 3 a článkem 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále mělo dojít k porušení článku 95 a článku 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži č. j. 1 T 71/2001-399 ze dne 1. 4. 2003 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 262/2003 ze dne 19. 6. 2003 uznán vinným z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zákon"), a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dne 2. 4. 2010 podal stěžovatel Okresnímu soudu v Kroměříži návrh na povolení obnovy řízení v uvedené trestní věci. V záhlaví označeným usnesením téhož soudu ze dne 7. 9. 2010 byl návrh stěžovatele na povolení obnovy podle §283 písm. d) tr. řádu zamítnut, neboť okresní soud neshledal důvody obnovy ve smyslu §278 tr. řádu. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel stížnost, kterou však krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 10. 2010 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel poukazoval na to, že v původním řízení v jeho trestní věci došlo k závažným pochybením při posuzování a právní kvalifikaci skutku. Obecné soudy k závěru o vině stěžovatele trestným činem dospěly fakticky pouze na základě výpovědi poškozené J. K., jíž měl stěžovatel dle pravomocného odsuzujícího rozsudku fyzicky napadnout s nožem v ruce a přinutit ji, aby vystoupila ze svého automobilu, s nímž se stěžovatel posléze pokusil odjet. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl řadu námitek skutkového rázu, směřujících proti způsobu, jakým obecné soudy v původním řízení hodnotily jednotlivé důkazy. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále tvrdil, že po jeho zadržení dne 23. 3. 2001 došlo ze strany příslušníků Policie ČR k jeho bezdůvodnému ponižování, kdy byl dle svého tvrzení i fyzicky napadán za účelem vynucení doznání. Stěžovatel uváděl, že mu byly při zadržení v rozporu s tehdy platnými předpisy odejmuty osobní věci. Místo jím zvolené obhájkyně mu byl proti jeho vůli ustanoven obhájce ex offo. Ke všem uvedeným námitkám obecné soudy v řízení o návrhu na povolení obnovy opomněly přihlédnout.
Stěžovatel dále namítl, že při veřejném zasedání, konaném před okresním soudem o jeho návrhu na povolení obnovy řízení, mu nebyl dán dostatečný prostor k tomu, aby se k věci obšírněji vyjádřil. Stěžovatel poukázal na to, že obecné soudy odmítly provést jím navrhované výslechy svědků J. N., L. Z., JUDr. K. R. a výslech lékařky, která měla vyšetřovat poškozenou. Obecné soudy prý dále bezdůvodně zamítly návrh na provedení rekonstrukce na místě činu. Stěžovatel je přesvědčen, že provedení navrhovaných důkazů by mohlo přinést jiné rozhodnutí soudu o vině stěžovatele, než jak bylo pravomocným rozsudkem rozhodnuto. Tím, že obecné soudy důkazním návrhům stěžovatele nevyhověly a nepřihlédly k závažným pochybením v původním trestním řízení, porušily jeho ústavním pořádkem garantovaná základní práva.
II.
Na základě odůvodnění návrhu a jím napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil charakter obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. V řízení obnovovacím (iudicium rescindens) se vychází ze správnosti pravomocných rozhodnutí a je v zásadě na navrhovateli, aby nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ust. §278 odst. 1 tr. řádu označil. Ústavní soud proto v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. §277 a násl. tr. řádu zejména posuzuje, zda se obecné soudy, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ust. §278 odst. 1 tr. řádu, nedopustily libovůle. Ústavní soud však opakovaně zdůraznil, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1103/03, sp. zn. III. ÚS 361/07, III. ÚS 3077/07, dostupná v databázi NALUS).
V projednávané věci se obecné soudy v souladu s §278 odst. 1 trestního řádu zaměřily na existenci skutečností nebo důkazů, které podle názoru stěžovatele v mezidobí měly vyjít najevo a byly soudu dříve neznámé, a zároveň by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Ústavnímu soudu nezbývá, než se plně ztotožnit se závěry obecných soudů, že stěžovatel žádné důkazy či skutečnosti, jež by vyhovovaly podmínkám obnovy dle §278 odst. 1 tr. řádu, ve svých návrzích neuváděl.
Výtky stěžovatele směřují především vůči zákonnosti procesního postupu v původním řízení a hodnocení v něm provedených důkazů. Jak vyplývá z vlastní argumentace stěžovatele a z odůvodnění napadených rozhodnutí, byli svědci, o jejichž opětovný výslech stěžovatel usiluje, vyslechnuti v přípravném řízení a nejde tedy o důkazy soudu dosud neznámé či nedostupné. Již odvolací soud v průběhu původního trestního řízení označil výslechy těchto svědků v hlavním líčení za nadbytečné s tím, že by nemohly přinést žádné změny skutkových zjištění. Žádná s uvedených osob totiž spáchání trestného činu nebyla přítomna. Za nový důkaz nelze z povahy věci považovat ani rekonstrukci na místě činu; i s tímto důkazním návrhem se obecné soudy v původním řízení již zabývaly a vysvětlily jeho nadbytečnost. Důvody obnovy nelze spatřovat ani ve zjevně účelových námitkách stěžovatele ohledně údajného vynucování přiznání ze strany policistů po jeho zadržení v roce 2001, a to s ohledem na samotné znění ust. §278 odst. 4 tr. řádu, jež požaduje, aby bylo pochybení orgánu činného v trestním řízení, zakládající trestný čin, zjištěno pravomocným rozsudkem trestního soudu.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu