ECLI:CZ:US:2011:3.US.6.11.1
sp. zn. III. ÚS 6/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. Z., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem v Praze 1, Charvátova 11, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2010 č. j. 54 Co 312/2010-56, 54 Co 520/2007, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010 č. j. 54 Co 312/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, řádně a včas podané, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, neboť tvrdí, že jeho vydáním došlo k porušení základních práv zaručených v čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud) zastavil odvolací řízení ve věci odvolání povinného (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) proti výroku II. o nákladech exekuce a změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že změnil výši nákladů exekuce. V ostatních částech rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65).
Zároveň Ústavní soud v řadě rozhodnutí zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí či princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je zakotven v ustanovení §18 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ") a v podmínkách tohoto zákona se promítá v řadě jeho ustanovení, která jsou aplikovatelná i v projednávaném případě (sp. zn. IV. ÚS 88/05, IV. ÚS 310/05, IV. ÚS 748/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 87, svazek 38, nález č. 180 a svazek 42, nález č. 135).
K porušení principů spravedlivého procesu však v posuzované věci nedošlo. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že v dané věci byla exekuce nařízena k vymožení částky 3.000,- Kč (výživného) usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 9. 2006 na základě návrhu, který došel soudu dne 12. 6. 2006. Mezi účastníky bylo nesporné, že vymáhaná částka byla povinným stěžovateli (v řízení před obecnými soudy oprávněný) zaslána dne 30. 6. 2006 a do jeho dispozice se dostala dne 10. 7. 2006. Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že k zaplacení vymáhané pohledávky došlo více než dva měsíce před tím, než došlo k nařízení exekuce, je závěr soudu prvního stupně o tom, že stěžovatel zavinil vznik nákladů exekuce, zcela správný. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech exekuce změnil dle §220 odst. 3 OSŘ jen tak, že správně určil jejich výši, jinak je v tomto výroku jako věcně správné potvrdil dle §219 OSŘ. Jako věcně správný byl potvrzen i výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi účastníky navzájem. Odvolací soud zde vyšel z toho, že návrh na zahájení řízení byl podán důvodně a stěžovatel by měl na náhradu nákladů řízení právo, pokud by mu vznikly. Protože však stěžovateli žádné náklady nevznikly, nebylo ani možné přiznat mu právo na jejich náhradu.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud svůj závěr ohledně nákladů řízení logicky a srozumitelně odůvodnil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že odvolací soud dostatečně vysvětlil okolnosti, které jej vedly k rozhodnutí o nákladech řízení. Ústavní soud neshledal důvody, pro které by bylo možno napadené rozhodnutí zrušit. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledky soudního řízení nelze řešit cestou ústavní stížnosti.
Ústavní soud nadto konstatuje, že vzhledem k výši částky nákladů řízení lze věc v rovině ústavněprávního přezkumu označit jako bagatelní a již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. sp. zn. III. ÚS 405/04, II. ÚS 597/10, II. ÚS 2538/10 či II. ÚS 2538/09; vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení výše zmíněných práv stěžovatele nedošlo, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu