ECLI:CZ:US:2011:3.US.60.11.1
sp. zn. III. ÚS 60/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. arch. J. S., 2/ Ing. arch. M. L. a 3/ Ing. arch. Z. H., zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 17 C 24/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 9 a čl. 89 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 15, čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 9 a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, jež bylo vydáno v jejich občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Městský soud v Brně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě Ing. arch. J. S., CSc. (dále jen "vedlejšího účastníka"), tak, že uložil stěžovatelům (žalovaným) povinnost zaslat vedlejšímu účastníkovi omluvný dopis stanoveného obsahu, a jeho stejnopis zaslat na adresu děkanátu Fakulty architektury Vysokého učení technického v Brně; soud prvního stupně tak učinil poté, co Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 13 Co 386/2004, zrušil jeho rozsudek (rovněž vyhovující) ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 17 C 24/2003, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelé s napadeným rozhodnutím obsáhle polemizují. Vyslovují podezření, že Městský soud v Brně považoval nález ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, kterým se Ústavní soud vyslovil i k meritu řízení, za "pouhou makulaturu", a rozsudek mají za výraz "arogance moci v právním státě striktně zapovězené".
Stěžovatelé vymezují rozhodné právní aspekty inkriminovaných výroků (včetně souvislostí společenskopolitických) a z tohoto kontextu, jakož i dosavadní délky soudního řízení, dovozují "výjimečnost věci", která podle jejich názoru "vyzývá k výjimečnému postupu", kdy ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není před podáním ústavní stížnosti nezbytné vyčerpat všechny jiné procesní prostředky obrany.
Ku podpoře toho úsudku se stěžovatelé dovolávají též institutu "judikatorního odklonu (overruling)". Připomínají, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 553/03, konstatoval, že stěžovatelé nevystupovali pouze jako soukromé osoby svým jménem, ale že dokument "Vyjádření nedůvěry" podepsali za studenty - členy akademické obce VUT - jako jejich mluvčí, a tím prezentovali stanovisko studentské obce v postupně se rozvíjejícím demokratickém procesu po listopadu 1989. V témže rozhodnutí se Ústavní soud opětovně přihlásil k nosným důvodům vlastního nálezu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, kterým deklaroval ústavněprávní konformitu zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a stěžovatelé se dovolávají též nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 140/02 a I. ÚS 367/03, když posléze uvedený odmítá nepřiměřeně "paternalistický" přístup státu ke svobodě projevu. Proklamují, že jelikož tzv. Vyjádření nedůvěry studentů reprezentovalo úsilí o "naplnění obecného principu ochrany akademických práv a akademických svobod", coby "neodmyslitelného atributu demokratického právního státu", který byl "totalitním komunistickým režimem odepírán", znamená oproti tomu omluva "negaci úcty k hodnotě lidské svobody, lidských právům, implikující ohrožení základů demokratického právního státu". Tato "omluva", uložená soudem prvního stupně, se podle stěžovatelů odvíjí z poukazu na normy vztahující se k ochraně osobnosti, které jsou v rozhodných souvislostech "zcela zástupné", přičemž nereflektuje povahu výroků coby "hodnotících soudů", jejichž "pravdivost nelze splnit", nadto adresovaných osobě veřejného zájmu, u které jsou "hranice přípustné kritiky" širší. Skutkovou oporu pro inkriminované výroky přitom spatřují v projevech náboženské netolerance vedlejšího účastníka vůči svědkyni Steinhauserové a jeho veřejného proslovu "ominózního" obsahu.
"Přesah" vlastních zájmů, jež spojují s podanou ústavní stížností [ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], stěžovatelé dokládají úvahou, že nejsou "legitimováni ... implicitně revokovat stanovisko celé studentské obce", a poukazují též na nálezy, kterými Ústavní soud vyhověl jejich ústavním stížnostem, směřujícím do soudního řízení trvajícího v současnosti "téměř 20 let", přičemž "finální rozhodnutí lze s ohledem na ambivalenci rozhodovací činnosti obecných soudů očekávat v řádu dalších let".
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
To je významné potud, že tak je tomu v projednávané věci.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.
V obecné rovině není pochyb, že odvolání podle §201 a násl. o. s. ř. je procesním prostředkem, který před podáním ústavní stížnosti "vyčerpán" být musí.
Proto i zde platí, že požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být vedeno na základě odvolání, stěžovateli podaného proti rozsudku Městského soudu v Brně, který souběžně napadli posuzovanou ústavní stížností. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, a v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž - zásadně - je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Posouzení námitek stěžovatelů, včetně těch, jež vznesli v ústavní stížnosti, je úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení, včetně řízení o opravných prostředcích, jež jsou jim k dispozici.
O situaci podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kdy vyčerpat všechny jinak dostupné procesní prostředky netřeba, v tomto případě nejde.
Výjimečné okolnosti, jež zakládají možnosti postupu podle tohoto ustanovení, Ústavní soud nastínil - v podobě základních tézí - již vícekrát ve své judikatuře, kterou ilustrativně shrnuje komentář autorů Wagnerová, E. a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. 1. vydání, Praha: ASPI, 2007, str. 383 a násl., a odkaz na něj je zde postačující.
Podstatné je, že rozhodné závěry, vyslovované ve prospěch aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jíž se stěžovatelé dovolávají, však míří na situace, kdy zde je (byl) objektivně k dispozici (pod-ústavní) opravný prostředek, leč řízení o něm vedeno není (nebylo); naopak je zásadně nelze vztáhnout k procesním poměrům existujícího řízení, jež stále probíhá (srov. sp. zn. III. ÚS 254/10), což je závěr i pro věc posuzovanou určující. Napadené rozhodnutí musí být rozhodnutím konečným, a tak tomu v dané věci není.
Proto již jen na vysvětlenou stěžovatelům, a k jejich úvahám na téma "přesahu jejich vlastních zájmů", se zaznamenává následující.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 627/08 s odvoláním na vlastní judikaturu Ústavní soud konstatoval, že podmínku o "podstatném přesahu vlastních zájmů" stěžovatele je nutno vykládat restriktivně. Mělo by se jednat o významný veřejný zájem na zachování ústavnosti, který vyžaduje, aby konkrétní ústavní stížnost byla projednána, neboť nelze čekat, až Ústavní soud dostane příležitost posoudit jinou formálně přípustnou ústavní stížnost. Kritéria §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou pokládána za splněné zejména v případech, kdy: 1. docházelo k aplikaci neústavního právního předpisu, 2. nebo k ústavně nekonformnímu výkladu právního předpisu, 3. šlo o řešení zásadní ústavněprávní otázky, 4. rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo mít dopad na mnoho osob a mohlo předejít množství soudních sporů, případně 5. mohlo prosadit závaznost předchozího nálezu Ústavního soudu, či 6. mohlo vést k odstranění nejednotnosti judikatury obecných soudů a Ústavního soudu, a konečně 7. kdy prostředek ochrany práv, který nebyl stěžovatelem vyčerpán, by nebyl tzv. "systémově efektivní".
Ad 1/ Aplikaci neústavního právního předpisu stěžovatelé netvrdí; návrh podle §74 zákona o Ústavním soudu nepodali.
Ad 2/ Stěžovatelé namítají protiústavní vymezení vztahu ochrany osobnosti a svobody projevu (popř. ve spojení se svobodou myšlení, svědomí a náboženského vyznání), podceňují však okolnost, že "protiústavnost" je předpokladem ingerence Ústavního soudu obecným; jde tedy o podmínku zásahu Ústavního soudu - bez vyčerpání všech opravných prostředků - nutnou, nikoli dostačující. Zásadně je zapotřebí, aby zde působily relevantní ("silné") okolnosti další; v nálezu sp. zn. IV. ÚS 599/02 Ústavní soud zaznamenal, že "věc se svou povahou týká tisíců subjektů", čímž vznikla "potřeba zajistit ústavně konformní výklad právního předpisu", a i v nálezu sp. zn. I. ÚS 146/03 dal najevo, že se "problém týká i řady dalších subjektů".
Ad 3/ Řešení zásadní ústavněprávní otázky se spojuje s procesní situací, kdy se k ní Ústavní soud neměl dosud příležitost vyjádřit, resp. která je naléhavá a nesnese odkladu. Ačkoli jsou v dané věci přítomna jistá specifika případu (časové zařazení skutkového základu sporu apod.), je vztah svobody projevu a ochrany osobnosti terénem judikatorně zpracovaným, a to jak Ústavním soudem, tak i Evropským soudem pro lidská práva (na což ostatně upozorňují sami stěžovatelé), pročež o naléhavou a neodkladnou věc ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu nejde.
Ad 4/ Rovněž nelze pokládat za reálnou představu, že zásahem Ústavního soudu by se předešlo "množství sporů" či "dopadům na mnoho osob", jelikož poukaz stěžovatelů "na ostatní členy akademické obce" je vysloven pouze v rovině všeobecné. V usnesení sp. zn. II. ÚS 446/04 ústavní soud uvedl, že "nemůže postačit argument, že napadené ustanovení se týká velkého množství subjektů, za situace, kdy o žádném z nich není známo, že by protiústavnost napadeného ustanovení namítal a ani stěžovatel žádného kromě sebe neuvádí". Připomínají-li stěžovatelé "výjimečnost sporu" (k podpoře úsudku o nutnosti výjimečného řešení), ku "zobecnitelnosti" výsledku řízení o projednávané ústavní stížnosti argumentačně - logicky - nesměřují.
Ad 5/ a 6/ Není spolehlivého podkladu ani pro úsudek, že stěžovatelům svědčí kritérium prosazení závaznosti předchozího nálezu; nejde totiž o situaci typově blízkou případům "prosazení závaznosti", vymezeným judikaturou Ústavního soudu (srov. zejm. usměrnění rozhodovací praxe státních orgánů po zrušení ustanovení zákona Ústavním soudem - sp. zn. II. ÚS 193/94, sp. zn. I. ÚS 146/03), a předchozí nálezy Ústavního soudu ve věci stěžovatelů reflektovaly primárně dílčí procesní, nikoli věcné, aspekty věci.
Ad 7/ Zde je přiléhavé zdůraznit, že důvodem pro připuštění výjimky dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu může být toliko "systémová" neefektivita procesního prostředku, což znamená, že takový prostředek není objektivně způsobilý zajistit adekvátní ochranu práv vůbec, od čehož nutno lišit efektivitu procesního prostředku ve smyslu jeho způsobilosti dosáhnout změny ve prospěch stěžovatele, tj. "efektivitu subjektivní" (srov. sp. zn. III. ÚS 627/08, dále též sp. zn. III. ÚS 2023/07, III. ÚS 2234/08 a III. ÚS 1384/09), jež ve sledovaných souvislostech [výkladu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] významná není.
Stěžovatelé potřebnou "systémovou" neefektivitu odvolání netvrdí; argumentací, týkající se řízení před obecnými soudy, obracejí pozornost k rozhodnutí odvolacího soudu, které má být posléze vydáno, a u něhož toliko předjímají nepříznivý výsledek, založený na nerespektování ústavněprávních norem, jakož i judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Tato úvaha o možném obsahu budoucího rozhodnutí odvolacího soudu představuje pouhou hypotetickou konstrukci (nanejvýš se přibližující irelevantní námitce "subjektivní neefektivity"), které ústavněprávní kvalita nesvědčí. Přitom nelze ani ztrácet se zřetele, že následné rozhodnutí odvolacího soudu (popř. včetně rozhodnutí soudu prvního stupně) nebude stát - při dodržení procesních podmínek řízení před Ústavním soudem - mimo dosah ústavněprávního přezkumu, a stěžovatelé již nyní ohlašují, jaké argumentační instrumentarium by jim bylo dostupné. Ostatně i z toho, že stěžovatelé podali odvolání, lze usuzovat, že nevylučují možnost odstranění namítaného - hrozícího - zásahu do jejich práv již v rámci řízení odvolacího.
Lze tedy shrnout, že i kdyby byla "ve hře" tato podmínka (přesahu vlastních zájmů stěžovatelů), nemohla by mít rozhodný průmět do závěru, že ústavní stížnost je přípustná.
Konečně není opory ani pro případné připuštění výjimky ve smyslu §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavního soudu, signalizované poukazem stěžovatelů na dosavadní délku řízení před obecnými soudy. Toto ustanovení sice též umožňuje Ústavnímu soudu neodmítnout přijetí stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, avšak pouze tehdy, dochází-li právě v řízení o (již) podaném opravném prostředku k průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Oproti ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je tu podmínkou právě okolnost, že stěžovatel k obraně svého práva příslušný procesní prostředek uplatnil, a v dosud neskončeném řízení se mu pro nečinnost soudu ochrany nedostává (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 65/98, či sp. zn. I. ÚS 740/06 a III. ÚS 2234/08). Tato podmínka však v dané věci splněna není, a to očividně.
Jak bylo již předznačeno, stěžovatelům nic nebrání, aby ústavní stížností (posléze) napadli rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), pakliže jim bude vskutku nepříznivé.
Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným i v dosavadní judikatuře Ústavního soudu - dospěl Ústavní soud i v daném řízení k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj