ECLI:CZ:US:2011:3.US.987.11.1
sp. zn. III. ÚS 987/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti H. P. U., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010 č. j. 28 Cdo 4915/2009-223, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. srpna 2009 č. j. 10 Co 373/2008-210 a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 21. února 2008 č. j. 5 C 1054/2004-105, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti napadá stěžovatel všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí.
Nejprve Okresní soud v Lounech zamítl žalobu stěžovatele (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) proti žalovaným: 1) Městu Podbořany, 2) Kaolinu Hlubany, a. s. a 3) Pozemkovému fondu ČR (dále jen "žalovaní"), jíž se domáhal nahrazení výroků všech tří rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Louny z května a června roku 2004, jimiž bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I rozsudku okresního soudu (dále jen "předmětné nemovitosti"), výrokem, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Okresní soud zamítl i eventuální žalobní návrh o poskytnutí náhrady za pozemky, které nebylo možné vydat. Předmětnou žalobou podanou ve smyslu ustanovení §244 a násl. o. s. ř. stěžovatel zpochybnil správnost závěrů správních rozhodnutí Ministerstva zemědělství - pozemkového úřadu z roku 2004, jimiž bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí, které přešly na československý stát podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.
V řízeních bylo zjištěno, že stěžovatel se domáhal určení vlastnictví k předmětným pozemkům, které jsou z větší části ve vlastnictví fyzických osob a zčásti ve vlastnictví žalovaných. Protože však jde o pozemky zastavěné, nelze je vydat. Vlastnictví stěžovatele k předmětným nemovitostem podle názoru soudu nelze určit. Protože soud nemůže rozhodnout o náhradách za nevydané pozemky ani tak, že stěžovateli za ně přísluší náhrada, zamítl žalobu i v této části. Pokud se stěžovatel domáhal přezkoumání správního rozhodnutí, v němž bylo určeno, že není vlastníkem nemovitostí původně náležejících jeho bratru, shledal je okresní soud správným, neboť stěžovatel neprokázal, že jeho bratr měl československé státní občanství.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 8. 2009 č. j. 10 Co 373/2008-210 odvoláním stěžovatele napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Krajský soud konstatoval, že předmětem řízení je nárok stěžovatele podle zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb. Správní orgán v souvislosti s nárokem stěžovatele na vydání nemovitostí, původně vlastnicky náležejících jeho bratru - H. J. U., správně dospěl k závěru, že stěžovatel není v daném případě oprávněnou osobou, protože neprokázal podmínku státního občanství jmenovaného, neprokázal, že jeho bratr zemřel, případně byl prohlášen za mrtvého. Obdobně stěžovatel nedoložil rozhodnutí o dědictví po svém otci R. U., dřívějším vlastníku části nárokovaných pozemků. Podle názoru krajského soudu bylo prokázáno (a mezi účastníky je nesporné), že s výjimkou čtyř pozemkových parcel (resp. jejich částí) jde u předmětných nemovitostí o pozemky ve vlastnictví fyzických osob, které ve smyslu §5 zákona č. 229/1991 Sb. a §4 zákona č. 243/1992 Sb. nejsou osobami povinnými k jejich vydání. Pokud jde o pozemky ve vlastnictví prvního a druhého žalovaného, jsou tyto rovněž zastavěné, přičemž první žalovaný pozemky nabyl podle zákona č. 172/1991 Sb. předtím, než žalobce uplatnil nárok na jejich vydání.
Usnesením ze dne 14. 12. 2010 č. j. 28 Cdo 4915/2009-223 Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.
Dovolací soud po shrnutí průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení a s odkazem na zákonná ustanovení restitučních předpisů (zákona č. 243/1992 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění) konstatoval, že předpokladem k úspěšnému uplatnění této žaloby je splnění podmínek oprávněné osoby, doložení existence původního vlastnictví zemědělské půdy, budov a staveb náležejících k původní zemědělské usedlosti a přechod majetku na stát nebo jinou právnickou osobu podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v rozhodném období. Pokud stěžovatel tyto předpoklady a podmínky nesplnil, nemůže být se svou žalobou úspěšný. Podle názoru dovolacího soudu krajský soud v napadeném rozhodnutí neřešil žádnou právní otázku rozdílně od běžné rozhodovací praxe soudů, či v rozporu s hmotným právem, proto v předmětné věci neshledal zákonné předpoklady přípustnosti dovolání.
II.
Stěžovatel ve vztahu k napadeným rozhodnutím namítá porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení těchto ústavně garantovaných práv a svobod spatřuje stěžovatel v údajně nedostatečném odůvodnění odmítavého usnesení dovolacího soudu, v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu a v nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud prý při svém rozhodování nevzal v úvahu ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., na jehož základě povinná osoba nemůže ode dne účinnosti restitučního předpisu převést nemovitost do vlastnictví jiného. Podle názoru stěžovatele nebylo totiž pro rozhodnutí ve věci relevantní zjištění, kdo byl ke dni rozhodnutí soudu zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, ale to, kdo je vlastnil ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., přičemž touto skutečností se obecné soudy nezabývaly.
Za zásah do svého vlastnického práva stěžovatel označuje skutečnost, že i když neprokázal, že by byl osobou oprávněnou k nemovitostem původně vlastnicky náležejícím bratrovi J. H. U., resp. otci R. U., měly se ve věci rozhodující soudy zabývat zjišťováním, zda stěžovatel nesplňuje podmínky oprávněné osoby alespoň k nemovitostem, které "původně vlastnil sám".
V postupu dovolacího soudu i soudu odvolacího stěžovatel spatřuje porušení svých práv účastníka řízení - práva být v řízení slyšen, jako součásti práva na spravedlivý proces. Porušení tohoto práva, jakož i porušení zákazu libovůle (svévole) spočívalo údajně ve skutečnosti, že i když stěžovatel v průběhu řízení upozorňoval na "nesprávnou interpretaci" ve věci aplikovaných zákonných ustanovení, na jeho námitky nebyl brán ze strany soudů zřetel.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud v souladu se svou judikaturou především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti by byl oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů zasažena ústavně garantovaná práva a svobody. Protože úkolem Ústavního soudu je podle článku 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti, není Ústavní soud povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak učinit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, in: ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS , sv. 17, rovněž na http://nalus.usoud.cz).
V případě námitek stěžovatele, spadajících do oblasti důkazního řízení, Ústavní soud již ustáleně judikuje, že mu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujmutí odlišných skutkových závěrů, nejde-li o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.
Krajský soud se v řízení podle ustanovení §214 odst. 3 o. s. ř. ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu, přičemž jím vyvozený právní názor doplnil jen v tom směru, že poukázal na nedostatek procesní aktivity stěžovatele v případě prokazování ve věci uplatněného restitučního nároku již v řízení před správním orgánem. Stěžovatel se domáhal určení, že je vlastníkem i těch nemovitostí, které vlastnicky dříve náležely jeho bratrovi a otci, aniž by však doložil pro oprávněnost svého nároku nezbytné listinné důkazy, např. rozhodnutí o projednání dědictví po těchto osobách, nedoložil, zda ohledně předmětných nemovitostí, které přešly do vlastnictví čs. státu na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., bylo po roce 1945 zahájeno restituční řízení a s jakým výsledkem, jestli za tento nemovitý majetek nebylo požadováno odškodnění podle mezinárodních smluv uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce, jestli jeho bratr měl československé občanství, nedoložil ani další doklady dokládající oprávněnost svého restitučního nároku, což mělo samozřejmě výrazný negativní vliv na procesní výsledek pravomocně skončeného řízení.
V případě námitky stěžovatele, že se oba soudy měly zabývat v případě pozemků ve vlastnictví fyzických osob možností aplikace ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., je třeba připomenout, že podle ustanovení §120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jsou účastníci řízení povinni nejen tvrdit určité skutečnosti, ale tato svá tvrzení také prokázat. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice uvádí (a vyplývá to i z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu), že ve svém odvolání namítal, že není zřejmé, jakým způsobem fyzické osoby, v jejichž vlastnictví byla v době rozhodování soudů převážná většina nárokovaných nemovitostí, tyto nemovitosti nabyly do svého vlastnictví; žádný důkaz však k prokázání tohoto svého tvrzení nenabídl. Pokud by tedy v předmětném řízení měla být zvažována možnost, že ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. předmětné nemovitosti držela povinná osoba ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb., která je (ve smyslu ustanovení §5 odst. 3 citovaného zákona) neoprávněně převedla do vlastnictví jiného (v daném případě konkrétních fyzických osob), měl stěžovatel tuto skutečnost nejen tvrdit, ale i prokazovat. Z výsledků provedeného dokazování se však nic podobného nepodává. Nelze se z tohoto důvodu ztotožnit s tvrzením stěžovatele o neplatnosti "nabývacích titulů těchto fyzických osob podle §5 zákona č. 229/1991 Sb.".
Ústavní soud toliko poznamenává, že se neztotožňuje s názorem krajského soudu (a okresního soudu), že jedním z důvodů, které brání vydání nemovitostí ve vlastnictví Města Podbořany (část parc. č. 938/1 - zastavěná plocha, parc. č. 938/14 - zastavěná plocha a část parc. č. 939 - ostatní plocha, ostatní komunikace, vše v kat. území Podbořany), je skutečnost, že předmětné nemovitosti první žalovaný nabyl podle zákona č. 172/1991 Sb., a tedy předtím, než byl uplatněn nárok stěžovatele podle zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb.
Ústavní soud například ve svém usnesení ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. III. ÚS 630/06 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu vyslovil názor, že do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000 sp. zn. II. ÚS 411/99 a usnesení sp. zn. I. ÚS 85/05). Město Podbořany tedy nemohlo odvozovat své vlastnické právo k předmětným pozemkům ze zákona č. 172/1991 Sb., jestliže se v případě zmíněných nemovitostí nejedná o tzv. historické vlastnictví obce.
Stěžovatel namítá, že dovolací soud ve svém odmítavém usnesení jasně nevyložil svůj názor na stěžejní otázky řešené v projednávané věci, ale pouze konstatoval, že s ohledem na ustanovení §2 odst. 2 a 3 zákona č. 243/1992 Sb., ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb. a ustanovení §6 odst. 1 téhož zákona nelze dospět přesvědčivě k tomu, že by odvolací soud svým rozhodnutím řešil právní otázku rozdílně od platné judikatury odvolacích soudů či soudu dovolacího. K této námitce je možné stěžovateli připomenout smysl a účel dovolacího řízení, kterým bezpochyby není polemika s právními názory odvolatele, ale posouzení, jestli napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Takové posouzení je věcí nezávislého rozhodování dovolacího soudu, která není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 20. 10. 2004 sp. zn. II. ÚS 180/04).
Stěžovatel mimo jiných článků Listiny a Ústavy ČR namítá porušení článku 11 Listiny s tím, že podle jeho názoru napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho vlastnických práv, aniž bere v úvahu, že vlastnické právo v případě oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci, nikoli již uplatněním nároku v soudním či správním řízení.
Obdobně Ústavní soud nezjistil žádný důvod opodstatňující tvrzení stěžovatele o porušení jeho procesních práv ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny, neboť stěžovateli nic nebránilo v tom, aby v řízení týkajícím se uplatněných nároků jak před správním orgánem, tak i před soudy všech stupňů uplatnil všechny své důkazní návrhy a stanoviska, vyjádřil se k provedeným důkazům a zúčastnil se ve věci nařízených jednání.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu