ECLI:CZ:US:2011:4.US.157.11.1
sp. zn. IV. ÚS 157/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5144/2008 ze dne 3. 11. 2010, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 448/2007 ze dne 24. 4. 2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 2. 2007 sp. zn. 11 C 191/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele, resp. jeho právního předchůdce, podané podle §244 a násl. o. s. ř., jíž se tento domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Praze ze dne 15. 6. 2003 č. j. PÚ 29411111/922/3 v části, v níž bylo určeno, že J. T. a H. T. jsou vlastníky každý ideální poloviny tam specifikovaných pozemků tak, že jmenovaní nejsou spoluvlastníky předmětných pozemků. Soud I. stupně v záhlaví označeným rozsudkem žalobě stěžovatele vyhověl pouze v poměru k jednomu z pozemků, na němž byla před účinností zákona o půdě kolaudována stavba transformační stanice, jíž byl tento pozemek zcela zastavěn. V poměru ke zbývajícím pozemkům p. č. 1234/74, p. č. 1234/73 a p. č. 1234/72, vedeným na l. v. č. 82, 329 a 925 pro k. ú. Řepy u Katastrálního úřadu Praha-město, žalobu zamítl. Toto rozhodnutí vydal po provedení obsáhlého dokazování jak ve správním řízení, tak před ním samým, přičemž dokazování zhodnotil, poukázal na ustanovení §30 zákona o půdě a rozvedl své úvahy opírající se také o vyjmenovanou judikaturu Nejvyššího soudu i soudu Ústavního, vedoucí jej k závěru, že pozemky, v poměru k nimž žalobu stěžovatele zamítl, nejsou zastavěnými pozemky ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Odvolací soud uvedený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Vycházel při tom rovněž z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou citoval, a jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, v souladu s těmito názory dovodil, že předmětné pozemky vyjmenované v napadeném výroku, na nichž se nachází parkoviště, zeleň, sušáky a klepadla, stavba vrátnice, montážní a nouzový vstup do kolektoru (dočasné stavby), nelze z hlediska ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě považovat za zastavěné se závěrem, že v daném případě tak nebyla shledána překážka, která by bránila vydání předmětných pozemků. S poukazem na další rozhodnutí Nejvyššího soudu pak také dodal, že vydáním pozemků oprávněným osobám "nemůže dojít k ohrožení veřejného zájmu obyvatel sídliště, protože charakter pozemku jako parkoviště nebo zelených ploch je dán územním plánem a dochází pouze ke změně vlastníka, který je územním plánem vázán."
Stěžovatelem podané dovolání proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo napadeným usnesením shora označeným dovolacím soudem jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto. Dovolací soud s odkazem na svou vyjmenovanou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu, jak uvedl, nemohl dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, v němž měl na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů a tytéž závěry z judikatury soudů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu či byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo soudem dovolacím, a proto neshledal zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obdobně jako v dovolání obsáhle polemizuje s uvedenými závěry obecných soudů. Podrobně rozebírá napadená rozhodnutí včetně názorů vyjádřených v judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu, přitom dává najevo přesvědčení, že tato rozhodnutí, resp. jejich části byly použity bez důkladného posouzení veškerých okolností tohoto konkrétního případu, přičemž zároveň odkazuje na další judikáty jmenovaných soudů, které se s posuzovanou právní otázkou vypořádaly odlišným způsobem (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1651/2005 ze dne 14. 6. 2006, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 159/03 a další). Pochybení soudů spatřuje zejména v tom, že posuzovaly danou věc paušálně bez individuálního přístupu, přitom zdůrazňuje, že dotčené pozemky se nachází uprostřed sídlištní zástavby - sídliště Řepy, kde plní svou konkrétní funkci a jsou pro provoz, z důvodů, které dále rozvádí, a pro další fungování sídliště naprosto nezbytné. Žádný z obecných soudů nevzal v potaz, že na jednom z předmětných pozemků je sice zřízeno parkoviště, nicméně toto parkoviště je místní komunikací ve smyslu §6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích tj. stavbou spojenou se zemí pevným základem, a rovněž stavbou ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť se jedná o stavbu zahájenou před 24. 6. 1991 a nejedná se o stavbu movitou, dočasnou ani jednoduchou či o stavbu umístěnou pod povrchem země. Opětovně pak poukazuje také na účel zákona o půdě, který se týká zemědělského a lesního využití půdy, přičemž je evidentní, že místní komunikace, nacházející se na předmětném pozemku, takovému využití pozemků brání. Rozvádí dále důsledky dvojího režimu vlastnictví, které by nastaly při vydání pozemku, na němž je zřízeno parkoviště. Odvolacímu soudu dále vytýká nedostatky odůvodnění jeho rozhodnutí a dovolacímu soudu také rozporuplnost jeho rozhodnutí. Uzavírá pak, že ústavně nekonformní výklad ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě představuje porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a ve svém důsledku i porušení jeho vlastnických práv chráněných čl. 11 odst. 1 Listiny i čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud nezjistil, a to i při vědomí názorů, jež jsou obsaženy v judikatuře, jíž se stěžovatel dovolává. V posuzované věci soud I. stupně i soud odvolací na základě zjištěného skutkového stavu (shodně i Pozemkový úřad), jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly své úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, vycházející z jimi citované judikatury a vedoucí je k závěru o tom, že předmětné pozemky z hlediska uvedeného ustanovení nelze považovat za pozemky zastavěné. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatele obsahujícím v podstatě shodné námitky, jako námitky vznášené v ústavní stížnosti, své odmítavé rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, a to i poukazem na nálezy Ústavního soudu, a učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem. Nutno přitom zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.
Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí jmenovaných soudů nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a tudíž nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení práva vlastnického.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 16. února 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu