ECLI:CZ:US:2011:4.US.1801.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1801/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Danou Cetkovskou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Prostějově, Komenského 23, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 315/2010-88 ze dne 8. prosince 2010 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 11 C 646/2009-54 ze dne 18. května 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1., čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 11 C 646/2009 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 11 C 646/2009-54 ze dne 18. května 2010 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na žalované AHOLD Czech Republic, a.s. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 9.937,- Kč a uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady řízení ve výši 15.473,- Kč. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 16 Co 315/2010-88 ze dne 8. prosince 2010 odmítl.
Zaplacení částky 9.937,- Kč se stěžovatel domáhal po žalované z titulu nevyplacené mzdy, kterou však žalovaná na základě vyrozumění soudního exekutora o nabytí právní moci exekučního příkazu postihujícího mzdu stěžovatele zaslala soudnímu exekutorovi. Exekuční příkaz, na základě kterého žalovaná srazila předmětnou částku stěžovateli ze mzdy a následně zaslala exekutorovi, byl sice zrušen, avšak až poté, co byla tato částka exekutorovi zaslána. Okresní soud zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že žalovaná zadržením části mzdy stěžovatele a jejím zasláním exekutorovi jednala v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, neporušila žádnou svoji povinnost a navíc předmětnou částkou po jejím zaslání exekutorovi již nedisponovala. Dále uvedl, že je na stěžovateli, aby se této částky eventuálně domáhal na exekutorovi. Odvolání stěžovatele bylo s ohledem na výši částky představující předmět řízení jako ex lege nepřípustné podle ust. §202 odst. 2 občanského soudního řádu odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že není aktivně legitimován ve vztahu k exekutorovi vymáhat strženou část své mzdy, kterou žalovaná zadržela podle exekučního příkazu, jenž byl následně zrušen. Je toho názoru, že zrušením exekučního příkazu odpadla překážka, která bránila žalované v tom, aby mu vyplatila celou částku mzdy jako odměnu za provedenou práci. Pokud žalovaná poukázala exekutorovi sraženou částku mzdy stěžovatele, měla žádat tuto platbu zpět jako plnění, jehož právní důvod odpadl a tedy vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §451 občanského zákoníku. Naopak podle stěžovatele nelze spravedlivě po stěžovateli požadovat a odporuje to i jeho základním právům, zejména právu na spravedlivou odměnu za práci, aby v důsledku nesprávného postupu státní moci při provádění exekuce byl nucen domáhat se své zadržené mzdy u exekutora a nikoli u zaměstnavatele (žalované).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas a polemika stěžovatele se závěry Okresního soudu v Olomouci stran interpretace příslušných ustanovení exekučního řádu a občanského soudního řádu.
Ústavní soud konstatuje, že interpretace aplikovaných ustanovení exekučního řádu a občanského soudního řádu Okresním soudem v Olomouci je logická, řádně odůvodněná a podle náhledu Ústavního soudu se nenachází ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud ji považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a nemá tedy Okresnímu soudu v Olomouci stran jeho v záhlaví citovaného rozhodnutí co vytknout. Sama skutečnost, že obecný soud svůj závěr opřel o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu označených ustanovení Listiny a neporušuje ani další tvrzená práva a zásady. Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, není o jeho správnosti nejmenších pochyb, a to i přes nesprávné poučení o přípustnosti odvolání obsažené v rozhodnutí soudu prvního stupně. Ostatně ani stěžovatel proti němu neuvádí ve své ústavní stížnosti žádné námitky.
Přestože však bylo ve věci podáno ex lege nepřípustné odvolání, jež za běžných okolností není způsobilé vyvolat následky předvídané ustanovením §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a od doručení rozhodnutí soudu prvního stupně do podání ústavní stížnosti uběhlo více než 60 dní (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), považuje Ústavní soud ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti rozhodnutí soudu prvního stupně za včasně podanou a v tomto rozsahu se jí věcně zabýval. Nesprávné poučení obsažené v napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně sice nemůže založit přípustnost odvolání, avšak na druhé straně je nelze stěžovateli klást k tíži. Jestliže tedy stěžovatel v dobré víře ve správnost poučení podal odvolání, nemůže nyní Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně jako opožděnou. V takovém případě by se totiž v součinnosti s Okresním soudem v Olomouci dopustil odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) - srov. obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 323/07, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 51.
Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu