ECLI:CZ:US:2011:4.US.1829.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1829/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti K. P., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem Charvátova 11, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2005 čj. 26 Cdo 1432/2009-173 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007 čj. 23 Co 463/2007-86 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 21 000 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatelka zrekapitulovala průběh a výsledky řízení, ve kterém byla zavázána povinností zaplatit žalobkyni žalovanou částku, a Nejvyššímu soudu vytkla, že její dovolání meritorně neprojednal a odmítl jako nepřípustné. V této souvislosti odkázala na nálezovou judikaturu Ústavního soudu k přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. při namítaných vadách řízení, kterou Nejvyšší soud při svém rozhodnutí nerespektoval, a zdůraznila, že nedostatek písemné formy smlouvy o podnájmu způsobuje její absolutní neplatnost. Tato námitka, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, činí dovolání přípustným a zároveň důvodným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející z platnosti pronajímatelkou nepodepsané, a tudíž nikoliv písemně uzavřené podnájemní smlouvy, je zjevně v rozporu s hmotným právem.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 9 C 26/2005 vyplynulo, že žalobkyně J. S. se domáhala po stěžovatelce zaplacení žalované částky představující dlužné nájemné a platby za služby spojené s užíváním bytu za dobu od září do listopadu 2003, který stěžovatelka užívala na základě smlouvy s žalobkyní uzavřené dne 1. dubna 2003. Okresní soud v Berouně po provedeném dokazování žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 15. 11. 2005 čj. 9 C 26/2005-72. K námitce stěžovatelky o absolutní neplatnosti smlouvy okresní soud vyložil, že z obsahu smlouvy nesprávně označené jako smlouva o nájmu je patrné, že šlo o smlouvu o podnájmu bytu a že bytové družstvo jako vlastník bytu ještě před uzavřením smlouvy udělilo žalobkyni písemný souhlas s podnájmem. Tvrzení, že písemné uznání dluhu stěžovatelka podepsala pod donucením, okresní soud označil za neprokázané, neboť opakované návštěvy pronajímatele za účelem urgence platby dlužného nájemného nebo ukončení užívání bytu, nelze pokládat za formu nátlaku, který by mohl způsobit neplatnost uznání dluhu.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze potvrdil správnost zjištěného skutkového stavu, jakož i právní posouzení věci okresním soudem, a rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Odvolací soud zopakoval, že dodatečné zpochybnění smlouvy považuje za účelovou snahu stěžovatelky vyhnout se splnění povinností z ní vyplývajících, přestože právo (bydlení) již využila a dluh vůči žalobkyni co do důvodu i výše v listopadu 2003 písemně uznala. Ke zpochybnění platnosti uznání dluhu proto, že důvodem dluhu bylo dlužné nájemné, ač v částce 7 000 Kč měsíčně, byly zahrnuty i platby za služby spojené s užíváním bytu, odvolací soud uvedl, že k této námitce při rozhodování nepřihlížel, neboť nebyla před okresním soudem uplatněna a byla vznesena až v odvolání. I přes toto konstatování odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že i kdyby byla námitka řádně uplatněna, nepředstavovala by důvod neplatnosti uznání dluhu, neboť v daném případě nebylo pochyb, že dlužné "nájemné" se týkalo celkové dlužné úhrady za užívání bytu.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že dovolací námitky zpochybňující správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvého stupně či namítající vady procesního charakteru, představující dovolací důvody podle §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ke kterým dovolací soud nepřihlédl, neboť se jimi zabývá jen tehdy, je-li dovolání přípustné, samy o sobě tyto důvody, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají; vady podle §229 odst. 3 o. s. ř. jsou právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost. K dovolací námitce o nutnosti písemné formy smlouvy o podnájmu, dovolací soud s odkazem na publikovanou judikaturu uvedl, že takováto smlouva může být uzavřena písemně, ústně i konkludentně; písemný souhlas pronajímatele však musí být dán vždy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou stěžovatelčiny ústavně právní argumentace bylo tvrzení o odepření přístupu k dovolacímu soudu v důsledku nerespektování jeho vlastních právních závěrů, jakož i závěrů Ústavního soudu k možnostem otevření dovolacího přezkumu v případě podání dovolání, jehož přípustnost je opřena o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., resp. odst. 3 téhož ustanovení.
Ústavní soud se výkladem vztahu mezi §237 odst. 1 písm. c) a §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., podle kterého postupoval i Nejvyšší soud v projednávané věci) již v minulosti opakovaně zabýval, a to v nálezech sp. zn. IV. ÚS 128/05 (Sb. n. u. sv. 37, str. 355), sp. zn. I.ÚS 2030/07 (tamtéž, sv. 46 str. 301), sp. zn. I.ÚS 182/05 (tamtéž sv. 47 str. 973) a řadě dalších (též ve stěžovatelkou citovaném nálezu I.ÚS 2884/08, Sb. n. u. sv. 52 str. 591). Nálezovou judikaturou vedl Nejvyšší soud ke korekci výkladu dotčených ustanovení občanského soudního řádu v tom smyslu, že vady řízení způsobené v důsledku nesprávného výkladu či aplikace procesního práva v řízení před nalézacím či odvolacím soudem, které mohou založit otázku zásadního právního významu, jsou způsobilým dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., resp. podle písm. b) téhož ustanovení, který v sobě konzumuje dovolací důvod podle písm. a); účelem nálezů bylo, aby se v dovolacím řízení otevřel prostor pro přezkum a sjednocení judikatury jak v otázkách hmotného, tak i procesního práva. Nejvyšší soud v reakci na postup Ústavního soudu (konkrétně nález IV.ÚS 128/05) dospěl k závěru, že pojem "právní posouzení" se týká nejen hmotného, ale i procesního práva [usnesení ze dne 25. 11. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1643/2005, či obdobně i dříve v usnesení ze dne 26. 5. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, ve kterém uvedl, shrnutě vyjádřeno, že to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze posuzovat výjimečně i podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže posouzení, zda je řízení postiženo jemu odpovídající vadou, vychází ze střetu odlišných právních názoru na výklad právního (procesněprávního) předpisu].
Vycházeje z citované vlastní judikatury Ústavní soud nepřehlédl, že některé části odůvodnění stěžovaného usnesení dovolacího soudu, tím, že paušálně eliminují procesní vady z dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nerespektují závěry shora citované judikatury (srov. str. 1, začátek třetího odstavce či str. 2, třetí odstavec usnesení Nejvyššího soudu), nicméně toto zjištění pro kasaci napadeného rozhodnutí nepostačuje. Není úkolem Ústavního soudu sestavovat inventář všech možných vad či pochybení v oblasti jednoduchého práva, ale jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že znamenají porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 13/07, II.ÚS 549/07, I.ÚS 669/2000 a další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
Výklad ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučující možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považovaný za nepřípustné zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu dopadá ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu na situaci, kdy soud založí své rozhodnutí na výkladu procesního práva a odvolatel proti takovému výkladu brojí; pouze tehdy nelze vyloučit otázku z posuzování existence otázky zásadního právního významu. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně nebo byla-li otázka řešena v rozporu s hmotným právem.
Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud považoval námitky stěžovatelky po obsahové stránce za zpochybnění správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, proti nimž stěžovatelka nabídla vlastní (odlišný) skutkový stav a dovodila nesprávnost právních názorů, které soudy učinily s odkazem na ustanovení §719 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném v době uzavření smlouvy. Na základě tohoto posouzení dovolací soud dospěl k závěru, že důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce a námitky směřující proti skutkovému stavu věci nemohou založit přípustnost dovolání. Tomuto závěru nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout. Kritika hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění rovněž nespadá pod pojem "právní posouzení". Podle výkladových pravidel Nejvyššího soudu, která Ústavní soud respektuje, je právní posouzení věci nesprávné tehdy, pokud soud v řízení aplikoval právní normu, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Z připojeného spisu Okresního soudu v Berouně Ústavní soud ověřil, že okresní soud se obsahem smlouvy označené jako nájemní zabýval, posoudil ji jako smlouvu podnájemní, která byla platně uzavřena s předchozím písemným souhlasem bytového družstva jako vlastníka domu, a zabýval se i obsahem jednostranného právního úkonu stěžovatelky - uznáním dluhu.
Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že závěr Nejvyššího soudu o možných formách uzavření podnájemní smlouvy (písemně, ústně i konkludentně) je v rozporu s hmotným právem - ustanovením §719 odst. 1 obč. zák., podle kterého smlouva o podnájmu musí být uzavřena písemně, - a že tato dovolací námitka činí dovolání přípustným a zároveň důvodným, neboť nedostatek písemné formy způsobuje absolutní neplatnost smlouvy, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Citované ustanovení v době uzavření smlouvy, 1. dubna 2003, nepředepisovalo povinnost písemné formy podnájemní smlouvy, tato povinnost byla stanovena až zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti dnem 31. 3. 2006. Lze tedy jen dodat, že stěžovatelka nepředložila dovolacímu soudu relevantní argument, který by byl schopen založil přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto nelze Nejvyššímu soudu vytknout, že její dovolání odmítl.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatelky o porušení práva na soudní ochranu a spravedlivé řízení a práva na právní pomoc. Ústavní garanci zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle které se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudní řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně procesně znevýhodněna. Naplněním práva na spravedlivý proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. V úsilí o nalézání spravedlnosti ovšem soudy musí v odůvodnění svého rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy těmto kautelám dostály. Ze spisu Okresního soudu v Berouně ověřil, že stěžovatelka se osobně nebo prostřednictvím svého právního zástupce účastnila jednání u okresního i krajského soudu, uplatnila svoje námitky, navrhovala důkazy k podpoře svých tvrzení, reagovala na návrhy protistrany a čerpala opravné prostředky. K námitkám směřujícím ke zjištění skutkového stavu Ústavní soud připomíná, že dokazování provedené obecnými soudy nepřehodnocuje, ale zasahuje pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. III.ÚS 84/94, publ. in ÚS, sv. 3, č. 34). Z judikatury Ústavního soudu pak lze identifikovat, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jsou to jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska. V projednávaném případě Ústavní soud pochybení mající charakter extrémního excesu obecného soudu neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmý rozsah dokazování, způsob a výsledek hodnocení důkazů, konstatování zjištěného skutkového stavu, právní závěry z tohoto zjištění vyvozené, jakož i reakce soudu na uplatněné námitky stěžovatelky.
Článek 37 odst. 2 Listiny zaručuje každému právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. K realizaci tohoto práva se Ústavní soud již dříve obecně vyslovil tak, že právu na právní pomoc odpovídá veřejnoprávní povinnost orgánů citovaných v článku 37 odst. 2 Listiny nebránit účastníku řízení, aby v řízení využíval právní pomoci, či bránit oprávněnému zástupci poskytujícímu právní pomoc, aby se účastnil řízení, aby v řízení jednal jménem zastoupeného. Má-li však právu jednotlivce na právní pomoc v soudním řízení korespondovat konkrétní povinnost přičítaná státu, je věcí státu, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemajetným žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 296/97, Sb. n. u., sv. 10, str. 409). V projednávané věci Ústavní soud ověřil, že okresní soud vyhověl stěžovatelčině žádosti a k ochraně jejích zájmů v dané věci jí usnesením ze dne 12. 7. 2006 čj. 9 C 26/2005-59 ustanovil zástupce advokáta JUDr. J. P. Skutečnost, že stěžovatelka nebyla právně zastoupena již od počátku řízení, resp. při prvém jednání okresního soudu dne 24. 2. 2005, Ústavní soud nepovažoval za důvod ke kasaci napadených rozhodnutí, neboť při realizaci této ústavněprávní záruky nahlížel na civilní řízení v jeho celku.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu