ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1432.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1432/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. S., proti žalované K. P ., zastoupené JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem se sídlem v Berouně, Seydlovo náměstí 30, o zaplacení částky 21.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 9 C 26/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 23 Co 463/2007-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalovaná dovoláním napadla potvrzující rozsudek Krajského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 23 Co 463/2007-86, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. V této souvislosti pak nelze opomenout, že také v případě, kdy soud zjišťuje obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Uvedený závěr lze vztáhnout i na zjišťování obsahu jednostranného právního úkonu, tj. v dané věci uznání dluhu.
Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnila (námitkami, že „byla v přesvědčení, že uzavírá smlouvu nájemní a že je v postavení nájemce, nikoli podnájemce“ , že „smlouva neobsahuje určitý a srozumitelný údaj o výši nájmu, což má za následek její neplatnost“ , že „smlouva ze dne 1. 4. 2003 je namísto žalobkyní podepsána třetí osobou, proto vykazuje natolik závažné rozpory s hmotným právem, že jde od počátku o smlouvu absolutně neplatnou“ , a že „na neplatnou smlouvu o nájmu ze dne 1. 4. 2003 navazuje i neplatné ujednání o uznání dluhu, neboť hovoří o dlužném nájemném, ač nesporně dluh na nájemném v částce 21.000,- Kč neodpovídá skutečnosti, neboť v částce 21.000,- Kč jsou zahrnuty i náklady na služby“ ). Uvedenými dovolacími námitkami ve skutečnosti zpochybnila správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací. Pro účely posouzení věci zejména podle §719 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy (dále jen „obč. zák.“), pak v dovolání nabídla svůj „vlastní“ (odlišný) skutkový stav a z okolností takto v dovolání uváděných dovozovala nesprávnost právních názorů, které soudy učinily především s odkazem na ustanovení §719 odst. 1 obč. zák. Uvedené dovolací námitky proto nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Dovolací soud zastává názor, že vedle nepřípustného dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka uplatnila – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., a to zejména námitkami, že jí nebyl včas ustanoven právní zástupce, že soud nezopakoval při dalším jednání důkazy provedené během předcházejícího jednání, u něhož nebyl přítomen její právní zástupce, a že odmítl jí navržené důkazy k prokázání nátlaku a stavu tísně při podpisu uznávacího prohlášení. Dovolací námitkou, že odvolací soud porušil její právo na projednání věci v její přítomnosti tím, že k odvolacímu jednání dne 6. listopadu 2007 předvolal pouze jejího právního zástupce, pak namítla také existenci vady ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka však přehlédla, že k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08). Navíc vady podle §229 odst. 3 o. s. ř. jsou právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost (§229 a násl. o. s. ř.), jak dovolatelka v dovolání výslovně připustila.
Dovolatelka rovněž namítla, že žalobkyně se k ní „od počátku“ chovala v rozporu s dobrými mravy a v rozporu se zákonem (tím, že jí pronajala byt neplatnou smlouvou uzavřenou bez písemného souhlasu skutečného pronajímatele – družstva, že jí dala výpověď z nájmu bez přivolení soudu a nutila jí k vystěhování bez toho, aniž by uplynula výpovědní lhůta). Protože v dovolacím řízení lze přezkoumávat pouze správnost právních názorů, které odvolací soud přijal, a v tomto směru odvolací soud žádné právní názory nezaujal, nelze přezkoumat neexistující právní závěry, jak se dovolatelka ve skutečnosti těmito dovolacími námitkami dožaduje. Jen na okraj lze poznamenat, že s podnájmem bytu dovolatelce (dokonce na delší dobu než je doba uvedená ve smlouvě ze dne 1. dubna 2003, a to na dobu od 1. dubna 2003 do 30. června 2005) vyslovil písemný souhlas dne 31. března 2003 pronajímatel (bytové družstvo jako vlastník domu, v němž se nachází podnajatý byt).
K dovolací námitce, že smlouva o podnájmu musí mít písemnou formu, dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury může být smlouva o podnájmu uzavřena písemně, ústně i konkludentně; písemný souhlas pronajímatele musí být dán vždy (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. března 1992, sp. zn. 9 Co 734/92, uveřejněné pod č. 7 v sešitě č. 1 – 2 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 17. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 1172/2001, a ze 14. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 354/2004).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu