ECLI:CZ:US:2011:4.US.2280.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2280/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného Mgr. Markétou Pekařovou, advokátkou se sídlem v Kosmonosech, Tyršova 434, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4892/2010 ze dne 24. 5. 2011 a Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 Cmo 64/2010 ze dne 13. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, shora označená rozhodnutí obecných soudů.
Napadená rozhodnutí, jak patrno z jejich obsahu i obsahu ústavní stížnosti, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě L. M. pro zaplacení částky 228.658,50 Kč, představující bezdůvodné obohacení - plnění poskytnuté žalobcem žalovanému stěžovateli na základě smlouvy uzavřené mezi účastníky, od níž žalobce pro prodlení stěžovatele odstoupil. Krajský soud v Brně po provedeném dokazování vydal dne 17. 9. 2009 rozsudek sp. zn. 36 Cm 65/2006, jímž žalobu stěžovatele zamítl. Následně odvolací soud k odvolání žalobce shora označeným rozhodnutím rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé, pokud jde o žalovanou pohledávku, změnil tak, že žalobě vyhověl, potvrdil jej pouze v části týkající se části příslušenství a rozhodl nově o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, který vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, který sám doplnil na základě částečného opakování dokazování, objasnil, z jakých důvodů se s posouzením soudu I. stupně (že dodáním stroje, který neobsahoval zařízení pro doplňování ze dvou pracovišť, žalovaný stěžovatel svůj závazek - i když s vadami, splnil, v důsledku čehož podle prvého soudu žalobci zaniklo právo od smlouvy odstoupit) neztotožnil a s poukazem na příslušná ustanovení obchodního zákoníku (§554 odst. 1, 6, §345 odst. 1, 3, §350 odst. 1, 2) uzavřel, že žalobce má nárok na vrácení záloh v žalované výši, které stěžovateli před jeho odstoupením od smlouvy uhradil. Dovolací soud pak dovolání stěžovatele, zčásti přípustné, avšak podle soudu nedůvodné, napadeným rozsudkem zamítl a zčásti - pokud směřovalo do potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu a do jeho výroků o nákladech řízení - odmítl. Učinil tak s podrobným zdůvodněním svých závěrů, v nichž, pokud jde o věc samu, zdůraznil, že stěžovatel zcela pomíjí, že předmětem díla sjednaného v dané smlouvě nebyla pouze dodávka zařízení stroje a že tudíž ve smyslu ustanovení §554 odst. 1 věta prvá obchodního zákoníku svou povinnost provést dílo v rozsahu a způsobem sjednaným ve smlouvě stěžovatel nesplnil, a to ani opožděně. V odůvodnění svého rozhodnutí se dovolací soud s poukazem na odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně vyjádřil i k námitkám stěžovatele týkajícím se neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů - záznamu na DVD a jeho výslechu jako účastníka řízení a v závěru konstatoval, že ani z obsahu spisu neshledal, že by řízení trpělo tzv. zmatečnostními ani jinými vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti.
Proti těmto rozhodnutím soudu odvolacího a dovolacího směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po rekapitulaci průběhu věci i obsahu odůvodnění rozhodnutí soudu I. a II. stupně tvrdí extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho právním závěrem s tím, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, z jakého důvodu tento soud důkazní návrh stěžovatele na provedení důkazu záznamem DVD neakceptoval. Jmenovaný soud nekonstatoval, že samotná neexistence předávacího protokolu bez dalších provedených důkazů nepochybně prokazuje, že dílo nebylo řádně dodáno a nekonstatuje ani, zda tyto skutečnosti nemohl alespoň podpůrně prokázat uvedený záznam či výslech účastníků, opomenul se tak vypořádat s žalovaným navrženými důkazy, jimiž mohla být prokázána míra splnění předmětu smlouvy, mohly být prokázány časové souvislosti a mohla být prokázána nelogičnost závěrů odvolacího soudu o uplynutí dodatečné lhůty k plnění, kterou odvolací soud dovodil přesto, že žalobce po odstoupení od smlouvy neměl zájem na dodatečném plnění. Navrhované důkazy podle stěžovatele měly souvislost s předmětem řízení, disponovaly vypovídací potencí a nebyly nadbytečné, a pokud ano, konstatoval tyto důvody pro jejich neprovedení toliko soud prvního stupně, odvolací soud se jimi nezabýval vůbec, přestože pro změnu právního názoru mohly být relevantní. Z tohoto důvodu nesouhlasí stěžovatel ani s odůvodněním napadeného rozsudku dovolacího soudu a navrhl proto zrušení obou napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. V posuzované věci soud odvolací i soud dovolací na základě zjištěného skutkového stavu, který ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vedoucí prvého ze jmenovaných soudů k závěru o důvodnosti žaloby a druhého z nich o nedůvodnosti stěžovatelova dovolání. Dovolací soud, který rozhodoval o dovolání stěžovatele obsahujícím v podstatě obdobné námitky, jako námitky vznášené v ústavní stížnosti, své rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, a to i poukazem na svou judikaturu i nálezy Ústavního soudu a učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem. Na zdůvodnění jeho rozhodnutí tak lze odkázat, včetně zhodnocení neprovedení důkazu výslechem stěžovatele a záznamem na DVD. Přitom třeba zdůraznit, že sám stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k tomuto důkazu, pokud jde o prokázání ve smlouvě sjednaného rozsahu a způsobu provedení díla, tj. včetně předávacího a přejímacího protokolu a protokolu o zkouškách, připouští jeho pouze podpůrný význam. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že právní názor odvolacího soudu o plynutí dodatečně přiměřené lhůty k plnění je v přímém rozporu s tvrzením žalobce, že na takovém dodatečném plnění po odstoupení od smlouvy neměl zájem, třeba dodat, že zde stěžovatel pomíjí ustanovení §350 odst. 1 obchodního zákoníku, z něhož mimo jiné plyne i to, že účinky odstoupení od smlouvy nastávají - po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty - i tehdy, jestliže oprávněná strana odstoupí od smlouvy bez poskytnutí dodatečné lhůty pro plnění (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 1237/2005, 29 Cdo 2089/2008), tedy, jak třeba dovodit, i tehdy, pokud na dodatečném plnění z její strany již není zájem.
Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí jmenovaných soudů nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu