ECLI:CZ:US:2011:4.US.2314.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2314/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. D. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Fílou, advokátem, AK se sídlem U Imperiálu 10, 360 01 Karlovy Vary, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2011 č. j. 9 Co 172/2011-75 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného výroku usnesení obecného soudu pro porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principu rovnosti zaručeného články 1 a 37 odst. 3 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 24. 9. 2010 č. j. 15 C 707/2004-57 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci v rozsudku specifikovanou částku (výrok I.) a stěžovatele coby právního zástupce žalované zavázal nahradit žalobci na nákladech řízení částku ve výši 3.712 Kč (výrok III.). K odvolání stěžovatele, zastoupeného advokátkou, Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 4. 2011 č. j. 9 Co 172/2011-75 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III. tak, že stěžovateli se povinnost k náhradě nákladů řízení neukládá (výrok I. a) a žádnému z účastníků řízení ani stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vyložil, že vznesení námitky místní nepříslušnosti je procesním úkonem, který činí zástupce účastníka nikoli sám za sebe, ale jménem a na účet svého klienta, který pak nese jeho důsledky včetně nákladů řízení takto vzniklých. Náhradu nákladů odvolacího řízení soud stěžovateli nepřiznal, byť byl v řízení úspěšný, neboť je advokátem vykonávajícím generální praxi a je tak zjevně způsobilý se v řízení hájit sám, a proto náklady spojené s jeho právním zastoupením nelze považovat za náklady účelně vynaložené ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel namítá, že občanský soudní řád nepřiznává advokátovi, pokud je účastníkem řízení, zvláštní postavení se speciálními právy a povinnosti, a proto má advokát, ač vykonává generální praxi, stejná práva a povinnosti jako každý účastník řízení, tedy i právo nechat se zastoupit jiným advokátem, přičemž v případě úspěchu ve sporu mu náleží právo na náhradu nákladů řízení. Doplňuje, že advokát je povinen se náležitě věnovat klientům, a proto právní zastoupení své osoby jiným advokátem může volit i z důvodů časových. Konečně upozorňuje, že ani advokát s generální praxí se nemusí specializovat na zastupování před civilními soudy.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, a to i kdyby náhradově nákladový výrok měl citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující nález Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, takže výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci vyjádřená v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07, odst. 12, Sb. n. u., sv. 51, str. 307). Co jsou účelně vynaložené náklady řízení, přísluší hodnotit pouze obecnému soudu, nikoli soudu Ústavnímu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2513/09 a nálezy v něm citované, dostup. na http://nalus.usoud.cz). Úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "účelné" uplatňování nebo bránění práva; při jeho výkladu je třeba zohlednit okolnosti, které, jakkoliv by byly právně významné pro rozhodnutí ve věci samé, nemusí ještě bez dalšího dávat odpověď i na otázku spravedlivosti rozhodnutí o nákladech řízení. Za situace, kdy výsledek rozhodnutí není jednoznačným promítnutím všech skutkových okolností případu, nejde o postup šetřící základní právo na spravedlivost procesu jako celku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 799/11, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, vyjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit a případně též kým. Žádnému z účastníků řízení, i když je jím stát k tomu příslušně personálně vybavený či advokát, tedy nelze paušálně upírat právo nechat se zastoupit ve své věci advokátem a s tím spojené právo náhradu nákladů takového zastupování. Současně však není možno pominout skutečnost, že advokát je v právní oblasti vzdělán a disponuje i praktickými zkušenostmi ve vystupování v soudním řízení, a proto účelnost nákladů vynaložených na právní zastoupení je třeba posuzovat ve světle této skutečnosti a zkoumat konkrétní okolnosti případu. Legitimní důvod pro zastoupení advokáta právním zástupcem lze spatřovat např. ve vyšší míře objektivity zástupce, v jeho konkrétní specializaci na daný problém (srov. nález sp. zn. II. ÚS 187/06, Sb. n. u., sv. 45, str. 397), existenci mezinárodního prvku ve věci, v požadavku na znalost cizího práva, eventuálně jazykových znalostí apod. (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 705/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci odvolací soud své rozhodnutí stran náhrady nákladů odvolacího řízení dostatečně odůvodnil. Ústavní soud shledává uvedené rozhodnutí a důvody, o něž se opírá, akceptovatelnými a nepovažuje je za výraz svévolného rozhodování soudu či extrémního výkladu vybočujícího z mezí spravedlnosti a rozumnosti nebo interpretace, která se vymyká obecně přijímaným zásadám uplatňujících se při aplikaci ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud správně nepřehlédl skutečnost, že stěžovatel si právní zastoupení zvolil v právně jednoduché záležitosti nákladů řízení, a to navíc ve věci, se kterou byl jakožto právní zástupce jednoho z účastníků řízení detailně obeznámen, řízení bylo vedeno v působišti stěžovatele a nejednalo se ani o záležitost takového charakteru, pro kterou by byl vhodný větší odstup osobně nezainteresovaného zástupce, či jinak výjimečnou věc vyžadující si zvláštní zacházení. O spravedlivosti napadeného rozhodnutí tak nemá Ústavní soud žádné pochybnosti.
Nad již vyložené považuje Ústavní soud za nezbytné doplnit důvody odmítnutí stěžovatelova požadavku na přezkum a zrušení naříkaného výroku usnesení odvolacího soudu o připomenutí dále uvedených okolností projednávaného případu. Z obsahu podané ústavní stížnosti a vyžádané části spisu nalézacího soudu je zjevné, že stěžovateli, jež je sám advokátem, nejde o nic více, než aby Ústavní soud svým kasačním nálezem přisvědčujícím jeho právnímu názoru zavázal odvolací soud přiznat mu na nákladech odvolacího řízení 960,- Kč. Aby tato malicherná náhrada byla stěžovateli přiznána, neváhal si zvolit právní zástupkyni - advokátku v řízení před obecným soudem a dalšího advokáta pro zastupování před soudem Ústavním. Už sám tento postup nesvědčí o schopnosti stěžovatele i jeho zástupců rozpoznat, zda svými až frivolními metodami aplikace práva namísto úsilí o nalézání spravedlnosti nesnižují důstojnost advokátního stavu. Představa, že by Ústavní soud takto vznesenému požadavku mohl přisvědčit, je naprosto absurdní a je smutným dokladem zjevné neschopnosti stěžovatele i jeho zástupce rozpoznat, v čem spočívá ochrana ústavnosti před porušováním základních práv zaručených ústavním pořádkem orgány veřejné moci.
Pro uvedené Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu