ECLI:CZ:US:2011:4.US.2427.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2427/09
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného - ze dne 7. února 2011 sp. zn. IV. ÚS 2427/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Servisní služby, s. r. o., se sídlem Kartouzská 200/4, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. května 2009 č. j. 18 Co 88/2009-27, ve sporu o povinnost hradit náklady exekuce.
Výrok
I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. května 2009 č. j. 18 Co 88/2009-27 se ruší.
II. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů právního zastoupení.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 9. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "krajský soud") ze dne 29. 5. 2009 č. j. 18 Co 88/2009-27, jímž byl potvrzen výrok II usnesení Okresního soudu v Pardubicích (dále též "okresní soud") ze dne 4. 12. 2008 č. j. 12 Nc 9627/2007-12, kterým byla stěžovatelce jakožto oprávněné uložena povinnost hradit náklady exekuce.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu okresního soudu sp. zn. 12 Nc 9627/2007 bylo zjištěno, že stěžovatelka podala u okresního soudu dne 12. 6. 2007 návrh na nařízení exekuce proti povinnému D. N. (dále jen "vedlejší účastník") k vymožení částky 1 010 Kč a nákladů právního zastoupení. Okresní soud usnesením ze dne 26. 6. 2007 č. j. 12 Nc 9627/2007-5 jejímu návrhu vyhověl a exekuci nařídil, nicméně jelikož nebyl zjištěn žádný postižitelný majetek povinného, tentýž soud následně usnesením ze dne 4. 12. 2008 č. j. 12 Nc 9627/2007-12 exekuci zastavil (výrok I), přičemž stěžovatelce (oprávněné) uložil uhradit náklady exekuce ve výši 4 165 Kč (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi (povinnému) uhradit náklady exekuce ve výši 3 570 Kč (výrok III). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Proti výroku II usnesení podala stěžovatelka odvolání, krajský soud však usnesením ze dne 29. 5. 2009 č. j. 18 Co 88/2009-27 rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
3. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil nesouhlas s právním názorem stěžovatelky, že by při rozhodování o náhradě nákladů exekuce mělo být postupováno podle právní úpravy účinné v době podání návrhu na nařízení exekuce (12. 6. 2007), dle níž měl veškeré náklady exekuce hradit povinný, a to i pokud byla exekuce zastavena z důvodu jeho nemajetnosti. Krajský soud podotkl, že i dle předchozí právní úpravy, jíž se stěžovatelka dovolávala, bylo možno uložit náhradu nákladů exekuce oprávněnému, bylo-li na jeho straně shledáno procesní zavinění, a odkázal v této souvislosti na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 282/06 ze dne 14. 4. 2006 a sp. zn. II. ÚS 272/04 ze dne 7. 2. 2005 (dostupná na http://nalus.usoud.cz) a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545). V projednávané věci však bylo dle názoru krajského soudu nutno postupovat dle právní úpravy účinné v době vydání rozhodnutí o zastavení exekuce, tzn. dle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2008. Na základě této právní úpravy shledal krajský soud rozhodnutí okresního soudu o uložení povinnosti hradit náklady exekuce věcně správným.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že rozhodnutí obecných soudů byla v části týkající se povinnosti oprávněného hradit náklady exekuce založena na nesprávném právním posouzení a porušovala princip právní jistoty. V době, kdy byl podán návrh na exekuci, stanovila platná právní úprava, jakož i ustálená praxe, že veškeré náklady exekučního řízení v případě jeho zastavení pro nedostatek majetku povinného má hradit povinný. Stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009 (N 110/53 SbNU 375), sp. zn. I. ÚS 969/09 ze dne 4. 6. 2009 (N 132/53 SbNU 665) a sp. zn. I. ÚS 1851/09 ze dne 29. 7. 2009 (N 172/54 SbNU 181), jimiž bylo za obdobných okolností vyhověno jejím dalším ústavním stížnostem, a navrhla, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu ze dne 29. 5. 2009 č. j. 18 Co 88/2009-27 svým nálezem zrušil. Stěžovatelka současně vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání a požádala o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Stěžovatelka dále v samostatném podání specifikovala svůj požadavek na přiznání náhrady nákladů tak, že požaduje náhradu nákladů právního zastoupení ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu, a to s ohledem na její špatnou finanční situaci zapříčiněnou náklady, které jí v souvislosti s rozhodováním obecných soudů v obdobných kauzách vznikly.
II.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.
6. Krajský soud ve svém vyjádření konstatoval, že z judikatury Ústavního soudu, přijaté po vydání napadeného usnesení, vyplývá, že na exekuční řízení zahájená před účinností novely exekučního řádu nelze aplikovat ustanovení §89 věty druhé tohoto předpisu, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovatelce zasílána k replice.
III.
7. Ústavní soud následně napadené rozhodnutí krajského soudu přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
8. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že se s právní otázkou nastolenou v ústavní stížnosti vypořádal v nálezu sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009 (N 110/53 SbNU 375), jakož i v dalších navazujících rozhodnutích [např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 969/09 ze dne 4. 6. 2009 (N 132/53 SbNU 665), sp. zn. I. ÚS 1851/09 ze dne 29. 7. 2009 (N 172/54 SbNU 181), sp. zn. II. ÚS 705/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 242/55 SbNU 343), sp. zn. III. ÚS 704/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 224/55 SbNU 99) a další)]. Ústavní soud v těchto rozhodnutích vyslovil právní názor, že z pohledu ústavně konformní interpretace intertemporality, založené novelou exekučního řádu provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jakož i ústavně konformní interpretace ustanovení §89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2007, je třeba výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí, vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb., posoudit dle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. 12. 2007. Z důvodů dále rozvedených v citovaných nálezech tak v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce, nelze uložit úhradu nákladů exekučního řízení oprávněnému.
9. Výše uvedené závěry v plné míře dopadají i na nyní projednávanou věc. Krajský soud tedy pochybil, jestliže o náhradě nákladů exekuce rozhodoval dle exekučního řádu ve znění zákona č. 347/2007 Sb. (tj. ve znění účinném od 1. 1. 2008). Správným postupem bylo toliko posouzení naplnění podmínek pro uložení povinnosti uhradit náklady exekuce stěžovatelce jakožto oprávněné z důvodu procesního zavinění oprávněné ve smyslu §89 exekučního řádu účinného do 31. 12. 2007, jak byl interpretován judikaturou Ústavního soudu, kterou ostatně krajský soud sám v odůvodnění svého rozhodnutí zmiňoval.
10. V důsledku výše popsaného nesprávného postupu krajského soudu došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud proto v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesení krajského soudu ze dne 29. 5. 2009 č. j. 18 Co 88/2009-27 svým nálezem zrušil.
11. Ústavní soud v projednávané věci neshledal naplnění podmínek ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu, proto stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.