ECLI:CZ:US:2011:4.US.2454.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2454/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele MUDr. P. J., právně zastoupeného advokátem JUDr. Jozefem Buzalkou, Machuldova 592/2, Praha 4 - Kamýk, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 28 Co 101/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 1. 2009, sp. zn. 15 C 137/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 9. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Podstatou předmětné ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, podle něhož mělo dojít k zásahu do jeho základních práv a svobod tím, že vnitrostátní soudy, včetně soudu ústavního, řádně neprojednaly jeho předchozí návrh. Z toho důvodu se stěžovatel začal v rámci obecných soudů domáhat náhrady nemajetkové újmy ve výši 3.923.767,- Kč, jež mu tím byla způsobena. V souvislosti s tímto návrhem stěžovatel tvrdí, že obecné soudy neměly jeho návrh posoudit jen dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ale též v intencích komunitárního práva. V souvislosti s uvedeným poukázal stěžovatel na rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 30. 9. 2003 ve věci C - 224/01 Köbler v. Rakousko). Stěžovatel mimo jiné poukazuje na skutečnost, že mu byl odepřen poslední prostředek ochrany práva na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud posoudil předmětnou ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což se však v předmětném případě nestalo.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení základního práva na spravedlivý proces došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však Ústavní soud v tomto případě nezjistil.
Samotný neúspěch účastníka řízení ve věci ještě odpovědnost státu za vzniklou škodu nezakládá. Ani v nejmenším nelze přistoupit na skutečnost, že by neúspěch ve věci automaticky zakládal právo neúspěšné strany na náhradu škody. Základním předpokladem práva na náhradu škody, vzniklé ať již činností či nečinností státu, je v obecné rovině samotný vznik této škody. Nelze se spokojit pouze s obecným tvrzením účastníka řízení, že došlo ke vzniku škody, ale tato škoda musí být v soudním řízení prokázána, objektivizována, což se však v předmětném případě nestalo. Samotnému odvolacímu soudu není zřejmé, jakým způsobem mělo dojít ke vzniku škody a jak stěžovatel dospěl právě k částce 3.923.767,- Kč. Stejně tak v ústavní stížnosti ponechává stěžovatel zcela stranou naplnění obecných předpokladů vzniku odpovědnosti.
Tvrdí-li stěžovatel, že by byla narušena efektivnost norem komunitárního práva, pokud by jednotlivcům nebylo umožněno obdržet náhradu škody v případech, v nichž byla porušena práva účastníka rozhodnutím soudu členského státu rozhodujícího v poslední instanci, nezbývá, než se s tímto tvrzením ztotožnit. Nicméně skutečnost, že Ústavní soud nevyhoví ústavní stížnosti stěžovatele, ještě neznamená, že mu bez dalšího vzniká nárok na náhradu škody. Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Köbler proti Rakousku není zcela příhodný, neboť v něm byla podstatou ta skutečnost, že rakouské právo vylučovalo odpovědnost nejvyšších rakouských soudů za vadná rozhodnutí. Tak tomu ovšem v České republice není. Posouzení vadnosti rozhodnutí soudu se nemůže odvíjet od subjektivního náhledu účastníka řízení, nýbrž musí být objektivizována, a to např. rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu