ECLI:CZ:US:2011:4.US.267.11.1
sp. zn. IV. ÚS 267/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky M. G., zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem T. G. Masaryka 142, Příbram, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 658/2010-227 ze dne 26. října 2010 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 205/2006-190 ze dne 26. července 2006 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva vlastnit majetek vyplývajícího z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 12 C 270/2004 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Příbrami rozsudkem č. j. 12 C 270/2004-97 ze dne 21. června 2005 k žalobě stěžovatelky určil, že na pozemcích p.č. 14 a p.č. 120/4 v k.ú. Hněvšín, obec Chotilsko (dále jen "služebné pozemky") vázne dle přiloženého návrhu vyznačení věcného břemene Š. V. č. 8/04 ze dne 30. září 2004 věcné břemeno cesty průchodu ve prospěch vlastníků nemovitostí: pozemku p.č. 120/12 a budovy č.e. 7 stojící na pozemku p.č. st. 26 v části obce Hněvšín, vše v k.ú. Hněvšín a obci Chotilsko (dále jen "věcné břemeno"), uložil žalovaným J. D. a H. D. (dále jen "žalovaní") umožnit stěžovatelce na služebných pozemcích výkon práva odpovídající věcnému břemeni průchodu přes služebné pozemky a uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelce náklady řízení ve výši 24.841,- Kč. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 30 Co 205/2006-190 ze dne 26. července 2006 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba na určení, že na služebných pozemcích vázne věcné břemeno a že žalovaní jsou povinni umožnit stěžovatelce na služebných pozemcích výkon práva odpovídající věcnému břemeni průchodu přes služebné pozemky se zamítá, uložil stěžovatelce zaplatit druhé žalované H. D. náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 20.405,50 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 20.612,- Kč a ve vztahu mezi stěžovatelkou a prvním žalovaným J. D. nepřiznal žádnému z těchto účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 22 Cdo 658/2010-227 ze dne 26. října 2010 zamítl, uložil stěžovatelce zaplatit druhé žalované H. D. náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.860,- Kč a ve vztahu mezi stěžovatelkou a prvním žalovaným J. D. nepřiznal žádnému z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje závěr Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, podle kterého stěžovatelka nemohla užívat pozemek, který považovala za služebný, v dobré víře, neboť ani rozsudek Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 10 C 103/83 ze dne 20. června 1983 a rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 451/83 ze dne 31. října 1983 (dále jen "dřívější rozsudky") nemohly vlastníka budovy č.e. 7 s pozemky v k.ú. Hněvšín uvést do stavu dobré víry ohledně užívání služebného pozemku. Tento závěr vychází z nesprávného posouzení dřívějších rozsudků, podle kterého služebnosti určené dřívějšími rozsudky jsou právem osobním, svědčícím právním předchůdcům stěžovatelky, a nikoli právem věcným, svědčícím vlastníkovi pozemku p.č. 120/12 a budovy č.e. 7 stojící na pozemku p.č. St. 26 v části obce Hněvšín, vše v k.ú. Hněvšín a obci Chotilsko. Podle stěžovatelky dřívější rozsudky (mimo jiné) zakládají dobrou víru předchůdců stěžovatelky i stěžovatelky stran užívání služebného pozemku a stěžovatelka tak vydržela věcné břemeno.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti interpretace podústavního práva nebo právních závěrů obecných soudů a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas a polemika stěžovatelky se závěry Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze stran existence dobré víry jako předpokladu pro vydržení věcného břemene, vycházejícími především z toho, že služebnosti určené dřívějšími rozsudky jsou právem osobním, svědčícím konkrétním osobám, a nikoli právem věcným.
Ústavní soud konstatuje, že výše uvedené, stěžovatelkou zpochybňované a ve věci rozhodující závěry Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jsou logické, řádně odůvodněné a podle náhledu Ústavního soudu se nenachází ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud je považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a nemá tak těmto soudům co vytknout. Totéž pak platí i o dalších závěrech, na nichž v záhlaví citovaná rozhodnutí spočívají. Ústavní soud navíc podotýká, že též v rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 12 C 270/2004-97 ze dne 21. června 2005 je konstatováno, že dřívějšími rozsudky bylo rozhodnuto o věcném břemeni in personam (nikoli in rem).
Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu