ECLI:CZ:US:2011:4.US.2855.10.2
sp. zn. IV. ÚS 2855/10
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného - ze dne 21. února 2011 sp. zn. IV. ÚS 2855/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů S. D. a L. D. proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 243/2010-99 ze dne 22. července 2010 a proti výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 21 C 201/2008-75 ze dne 17. června 2009, kterými byla stěžovatelům uložena povinnost k náhradě nákladů řízení.
Výrok
I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 243/2010-99 ze dne 22. července 2010 a výrokem III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 21 C 201/2008-75 ze dne 17. června 2009 bylo zasaženo do práva stěžovatelů na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 243/2010-99 ze dne 22. července 2010 a výrok III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 21 C 201/2008-75 ze dne 17. června 2009 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces domáhali zrušení v záhlaví citovaných nákladových rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "soud prvního stupně") sp. zn. 21 C 201/2008 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 21 C 201/2008-75 ze dne 17. června 2009 zamítl žalobu stěžovatelů proti žalované České republice - Ministerstvu financí (dále též "žalovaná") o zaplacení částky 9 458 235 Kč s příslušenstvím, které se stěžovatelé domáhali z titulu náhrady škody z nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí, a rovněž nemajetkové újmy, a uložil stěžovatelům zaplatit žalované náklady řízení ve výši 271 284 Kč. K odvolání stěžovatelů směřujícímu proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení Městský soud v Praze usnesením č. j. 30 Co 243/2010-99 ze dne 22. července 2010 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení potvrdil a uložil stěžovatelům zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 960 Kč.
II.
Stěžovatelé zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřují především v tom, že v řízení o jejich žalobě vedené Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 201/2008 neexistoval důvod, aby žalovaná byla zastoupena advokátem. Ministerstvo financí má podle stěžovatelů zřízeno k výkonu právních agend příslušné právní pracoviště a zaměstnává dostatečný počet odborníků, kteří jsou schopni zajišťovat obranu zájmů státu před soudy. Kromě toho se zastupováním státu před soudy zabývá specializovaný Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Podle stěžovatelů tak nebyl důvod, aby žalovanou zastupoval advokát. Pokud se tak stalo, nelze po žalovaných spravedlivě požadovat náhradu nákladů tohoto zastoupení, protože tyto náklady nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Na podporu své argumentace stěžovatelé odkazují na nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), který podle stěžovatelů navíc není ve vzájemném rozporu s usnesením sp. zn. II. ÚS 986/09 ze dne 17. 7. 2009, na něž odkazuje ve svém v záhlaví citovaném rozhodnutí odvolací soud.
K porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces došlo podle stěžovatelů rovněž tím, že v jejich případě bylo aplikováno ustanovení §150 občanského soudního řádu tak, že se vztahuje pouze na majetkové poměry stěžovatelů, a nikoliv na specifické okolnosti celého případu, z nichž je zřejmé, že újma vznikla stěžovatelům za přispění státu.
Stěžovatelé konečně též namítají, že Obvodní soud pro Prahu 1 vydával ve shodných případech, jako je případ stěžovatelů, diametrálně odlišná rozhodnutí ohledně nákladů řízení, neboť tato náhrada nákladů řízení nebyla v dalších 13 případech, jejichž spisové značky stěžovatelé uvádí, státu přiznána. Tato skutečnost se podle stěžovatelů bezprostředně týká zejména právních jistot účastníků v souvislosti s předvídatelností soudních rozhodnutí a jejich objektivitou.
III.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení.
Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 30 Co JUDr. Jana Knotková. Stěžovatelé podle vyjádření Městského soudu v Praze v ústavní stížnosti vyslovují nesouhlas s právním názorem uvedeným v jeho v záhlaví citovaném usnesení, který se týká účelnosti vynaložených nákladů, resp. použití §150 občanského soudního řádu. Městský soud v Praze podle vyjádření tento svůj právní názor podrobně vysvětlil v odůvodnění uvedeného usnesení a na tomto závěru nemá co měnit.
Za Obvodní soud pro Prahu 1 se vyjádřila soudkyně JUDr. Bronislava Hábíková. Obvodní soud pro Prahu 1 ve vyjádření setrvává na svém názoru, který je uveden v odůvodnění jeho v záhlaví citovaného rozhodnutí, a neztotožňuje se s názorem stěžovatelů, podle kterého mělo být rozhodnuto dle §150 občanského soudního řádu. K tomu nebyly shledány žádné důvody hodné zvláštního zřetele, přičemž s tímto aspektem se beze zbytku vypořádal Městský soud v Praze, s jehož názorem se Obvodní soud pro Prahu 1 ztotožňuje.
Vyjádření Městského soudu v Praze ani vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1 nepřinesla ve věci nic nového, a proto nebyla poskytována stěžovatelům k replice.
Ústavní soud rozhodoval v souladu s §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a všichni účastníci řízení s tímto postupem souhlasili.
IV.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy České republiky), a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. K tomu však v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu došlo.
Ústavní soud se zabýval předně stěžejní námitkou stěžovatelů, jejíž podstatou je nesouhlas stěžovatelů s tím, že jim byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Žalovaná totiž disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jejích zájmů před soudy, a ačkoli žalovaná má právo nechat se v řízení zastupovat advokátem, nelze za této situace od stěžovatelů spravedlivě žádat, aby hradili žalované takto vzniklé náklady, protože tyto náklady nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Problematikou dotčenou právě uvedenou námitkou stěžovatelů se Ústavní soud ve srovnatelných věcech již opakovaně zabýval. Stalo se tak ve stěžovatelkou uváděném nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 a v nedávné době např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. 3. 2010 (N 38/56 SbNU 449), nálezu sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. 5. 2010 (N 104/57 SbNU 357), v usnesení sp. zn. I. ÚS 1401/10 ze dne 27. 5. 2010 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v nálezu sp. zn. III. ÚS 1180/10 ze dne 14. 9. 2010 (N 194/58 SbNU 715), nálezu sp. zn. I. ÚS 1877/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 200/58 SbNU 779) a v nálezu sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 246/59 SbNU 507).
Žalovanou stranou v projednávané věci byla Česká republika - Ministerstvo financí. Tedy jeden z ústředních orgánů státní správy, který k výkonu právních agend má příslušné právní odbory, zaměstnávající odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky před soudy. Vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, byl též zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07, který byl východiskem i pro další výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu, se uvádí, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.
Čtvrtý senát Ústavního soudu, tak jak to ostatně Ústavní soud učinil již např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. května 2010 nebo v nálezu sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. prosince 2010, považuje za nutné zdůraznit, že při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je stát) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení specifické okolnosti případu řádně odůvodnit.
V případě stěžovatelů však obecné soudy shora uvedené principy nerespektovaly a hledisko předmětu sporu pro přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníku apriorně, v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, eliminovaly. Přitom řádně nezdůvodnily a ani neuvedly, že by šlo o takový předmět sporu, kvůli němuž lze shledat postup žalované, která se nechala v řízení zastupovat advokátem, za nezbytný a účelný. Tím došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Již právě uvedený závěr je způsobilý vyvolat kasační zásah Ústavního soudu. Z toho důvodu a s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů se Ústavní soud dalšími námitkami stěžovatelů uváděnými v ústavní stížnosti nezabýval. Ústavní soud však předpokládá, že obecné soudy skutečnostem těmito námitkami dotčeným věnují případně v dalším řízení náležitou pozornost.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a v záhlaví citovaná rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.