ECLI:CZ:US:2011:4.US.2925.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2925/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. M., právně zastoupené JUDr. Magdou Janovcovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Brno, Točná 3, požadující zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. srpna 2010, č.j. 2 Ao 3/2010-55, alternativně požadující zrušení ustanovení "Místo trvalého pobytu se musí nacházet na území ČR." uvedené v příloze č. 4, část IV., článek 2.2, odst. 2., výměru Ministerstva financí č. 01/2010, ze dne 8. prosince 2009, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením odmítl Nejvyšší správní soud návrh stěžovatelky na zrušení části opatření obecné povahy, cenového výměru ministerstva financí č. 01/2010 ze dne 8. prosince 2009.
Nejvyšší správní soud nevyhověl požadavku stěžovatelky na zrušení části přílohy uvedeného cenového výměru, v němž je k přiznání "Zvláštního jízdného pro žáky a studenty škol" pro nejkratší cestu z místa trvalého pobytu do místa školy podmínkou, aby místo trvalého pobytu bylo na území České republiky. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že se cítí být diskriminována ve svých právech, které jí příslušejí jako občance členského státu Evropské unie, zakotvené v čl. 18 a v čl. 56 Smlouvy o fungování Evropské unie, v čl. 24 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, v §6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a v §1 odst. 1 písm. i) a j) zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon).
Stěžovatelka obsáhle popsala diskriminační vliv úpravy tohoto opatření obecné povahy, a to s odkazem na judikaturu Ústavního soudu např. na nálezy sp. zn. II. ÚS 53/97, sp. zn. I. ÚS 422/99, sp. zn. Pl. ÚS. 24/99, sp. zn. Pl. ÚS. 27/09. Uvedla v jakých případech Nejvyšší správní soud špatně tyto nálezy interpretoval, resp. použil jiný výklad, než k jakému dospěla stěžovatelka.
S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Nejvyššímu správnímu soudu vyhovět prvotnímu požadavku stěžovatelky, tedy zrušit dotčené ustanovení výměru Ministerstva financí. Pro případ, kdyby Ústavní soud shledal postup Nejvyššího správního soudu jako správný, navrhla jako alternativu zrušení dotčeného ustanovení výměru Ministerstva financí přímo Ústavním soudem.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Ao 3/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu však nepřísluší jen oprávnění provádět přezkum individuálních právních aktů, ale rovněž kontrolovat právní normy, přičemž pravomoc Ústavního soudu je limitována Ústavou České republiky a zákonem o Ústavnímu soudu.
Nejvyšší správní soud rozhodl o odmítnutí návrhu stěžovatelky. Nejprve se zabýval vymezením pojmu opatření obecné povahy, k čemuž využil jak svoji vlastní judikaturu (rozsudek ze dne 27. září 2005, č.j. 1 Ao 1/2005-98), tak i vývoj judikatury Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 53/97; sp. zn. Pl. ÚS. 24/99; sp. zn. Pl. ÚS. 8/02; či usnesení sp. zn. I. ÚS 422/99; sp. zn. III. ÚS 479/99, sp. zn. IV. ÚS 50/02) a právní nauku. Dovodil z toho, že prostředky cenové regulace je třeba považovat za právní předpis a nikoliv za opatření obecné povahy. Z toho dovodil nedostatek pravomoci k přezkumu takové normy, a proto návrh stěžovatelky zamítl.
Právo na spravedlivý proces, jehož zkrácení stěžovatelka ve své ústavní stížnosti konstatuje, neznamená záruku na vydání rozhodnutí, které by bezvýhradně odpovídalo jejímu požadavku, ale jistotu, že soudní řízení, v němž bude projednáván její návrh bude splňovat všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud Nejvyšší správní soud v projednávaném případě své rozhodnutí založil na jiném právním názoru a jiným způsobem interpretoval shodné výchozí informace, nezakládá tento rozpor sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud sdílí závěry Nejvyššího správního soudu, který v napadeném rozhodnutí dospěl ke svému závěru i s využitím relevantní judikatury Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud tedy rozhodl v mezích čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny, kdy limitujícím pro jeho činnost je soudní řád správní. Proto Ústavní soud po zhodnocení případu neshledal tvrzený zásah do naříkaných práv stěžovatelky.
Stěžovatelka se na Ústavní soud obrátila se specifickým požadavkem na zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve spojení s požadavkem na vydání příkazu vyhovět jejímu původnímu návrhu. Alternativou požadovala, aby Ústavní soud, pokud se ztotožní se závěry Nejvyššího správního soudu, že napadené ustanovení je právním předpisem, sám toto zrušil. Pominula přitom zákonnou úpravu, jež se zabývá řízením o zrušení zákonů a jiných právních předpisů. Ustanovení §64 odst. 1, 2 a 3 zákona o Ústavním soudu definuje subjekty, které jsou oprávněny k podání takového návrhu. Dle §64 odst. 2 písm. d) ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu tak může podat návrh na zrušení části právního předpisu rovněž ten, kdo podal ústavní stížnost, pokud právě uplatněním napadeného předpisu nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
V projednávané věci však stěžovatelka podala ústavní stížnost v níž brojí proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a návrh na zrušení části právního předpisu váže na skutečnost, že její ústavní stížnosti nebude vyhověno. Návrh podle §64 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu tedy nestaví jako akcesorickou část ústavní stížnosti (byť i v tomto případě by byl těžko naplněn požadavek §74 zákona o Ústavním soudu), ale jako její protiklad. Tímto postupem stěžovatelka sama vyloučila, aby se Ústavní soud jejím návrhem zabýval.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzené pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu