ECLI:CZ:US:2011:4.US.3023.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3023/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 286/2010-134 ze dne 21. července 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 3 T 213/2007 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Teplicích č. j. 3 T 213/2007-78 ze dne 11. března 2009 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 284/2009-97 ze dne 22. září 2009 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců.
S ohledem na skutečnost, že dne 1. ledna 2010 vstoupil v účinnost zák. č. 40/2009, trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), tedy nový trestní předpis, přezkoumal podle jeho §419 Okresní soud v Teplicích, zda čin, za který byl stěžovatel odsouzen, je i nadále trestný, neboť v případě záporného zjištění bylo nezbytné stěžovatele propustit z výkonu trestu odnětí svobody.
Po uvedeném přezkumu podle §265 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "trestní řád") Okresní soud v Teplicích usnesením č. j. 3 T 213/2007-122 ze dne 11. května 2010 rozhodl, že shora uvedený trest uložený stěžovateli se nevykoná. Ke stížnosti státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem podle §149 odst. 1 trestního řádu napadené usnesení Okresního soudu v Teplicích č. j. 3 T 213/2007-122 ze dne 11. května 2010 zrušil.
Stěžovatel se v záhlaví citovaným rozhodnutím nesouhlasí a v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Ústí nad Labem se pokusil §419 trestního zákoníku dát zcela jiný smysl, než měl na mysli zákonodárce při jeho přijetí. Stěžovatel tvrdí, že čin, za jehož spáchání byl právem potrestán, není trestným činem podle §13 odst. 1 trestního zákoníku, neboť po upřesnění pojmu "množství větší než malé", jak je uvedeno v nařízení vlády č. 467/2009 Sb., nevykazuje znak uvedený v §284 odst. 2 trestního zákoníku. To znamená, že pokud by pachatel vykonal takový čin po 1. lednu 2010, nemohl by za tento čin být vůbec odsouzen, neboť by nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podle §284 odst. 2 trestního zákoníku. Smysl §419 trestního zákoníku je podle stěžovatele třeba vidět v tom, že trestnost činů spáchaných před 1. lednem 2010, pokud čin již není trestným činem podle (nového) trestního zákoníku, dnem 1. ledna 2010 nezaniká a tento čin je nadále již spáchaným trestným činem. Jen trest uložený za takový trestný čin, nebo jeho nevykonaná část, se po 1. lednu 2010 nevykoná. §419 trestního zákoníku podle stěžovatele vyjadřuje záměr zákonodárce, aby v případech, kdy v původních podmínkách se jednalo o jednání společensky škodlivé a bylo na místě uplatnit proti pachateli trestněprávní důsledky, avšak s postupem času a s tím spojenou změnou společenských podmínek se škodlivost jednání pachatele zmenšila nebo zcela vymizela, bylo od vykonání trestu nebo jeho zbytku upuštěno.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas a polemika stěžovatele se závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem stran interpretace §419 trestního zákoníku, přičemž v ústavní stížnosti absentuje ústavněprávní argumentace. Ústavní soud konstatuje, že interpretace předmětného zákonného ustanovení uvedená v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí je logická, řádně odůvodněná a podle náhledu Ústavního soudu se nenachází ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud ji považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a nemá tedy Krajskému soudu v Ústí nad Labem co vytknout.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu