ECLI:CZ:US:2011:4.US.3074.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3074/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Danou Kašovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2010 sp. zn. 6 To 78/2010 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2010 sp. zn. 48 T 9/2004, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti a řízení před obecnými soudy
1. Včas a z hlediska formálních náležitostí řádně podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. října 2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svých základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a spisu vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 48 T 9/2004 (dále jen "spis") vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem městského soudu ze dne 13. srpna 2004 č. j. 48 T 9/2004-809 uznán vinným pomocí k pokusu trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §8 odst. 1 a §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a podle §250 odst. 4 trestního zákona za použití §36 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců. Napadený rozsudek byl potvrzen usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 8. listopadu 2004 č. j. 6 To 88/2004-927. V době podání ústavní stížnosti byl stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody.
3. Dne 6. dubna 2010 byl městskému soudu doručen návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v uvedené trestní věci. Následně svým podáním ze 7. července 2010 (č. l. 1417 spisu) navrhl podle §30 trestního řádu vyloučení soudkyně JUDr. Veroniky Čeplové z důvodu podjatosti, neboť v jeho věci rozhodovala již v původním řízení, v němž byl stěžovatel uznán vinným. Městský soud o tomto návrhu rozhodl napadeným usnesením ze dne 19. července 2010 č. j. 48 T 9/2004-1426 tak, že JUDr. Veronika Čeplová není vyloučena z vykonávání úkonů v trestním řízení, protože stěžovatelem tvrzena skutečnost nepředstavuje důvod vyloučení ve smyslu §30 trestního řádu.
4. Stěžovatel podal proti uvedenému usnesení stížnost, jež byla městskému soudu doručena 30. července 2010. Dne 16. srpna 2010 byla stěžovateli podle §39 odst. 2 trestního řádu ustanovena obhájkyně Mgr. M. Š., advokátka. Tentýž den byl příslušný spis postoupen vrchnímu soudu, který svým přípisem ze dne 18. srpna 2010 vyzval ustanovenou obhájkyni k doplnění odůvodnění stížnosti zaslané stěžovatelem. Současně jí zaslal opis této stížnosti.
5. Přípisem ze dne 18. srpna 2010 požádala ustanovená obhájkyně městský soud o zproštění povinnosti obhajoby "z časových a vážných rodinných důvodů". Městský soud této žádosti vyhověl svým opatřením ze dne 19. srpna 2010 a podle §40 trestního řádu zprostil obhájkyni povinnosti obhajovat stěžovatele. Téhož dne rozhodl městský soud o ustanovení Mgr. V. Š., advokáta, novým obhájcem stěžovatele. Vrchní soud v Praze, aniž by mu bylo ze strany městského soudu sděleno zproštění Mgr. M. Š. povinnosti obhajovat stěžovatele, rozhodl svým napadeným usnesením ze dne 25. srpna 2010 č. j. 6 To 78/2010-1455 tak, že stížnost stěžovatele zamítl. Ve svém odůvodnění se ztotožnil s právními závěry městského soudu, k čemuž dodal, že ze spisového materiálu nevyplývá nic, co by svědčilo o osobním zájmu předsedkyně senátu na výsledku řízení o povolení obnovy řízení. Stávající právní úprava nevylučuje, aby o návrhu na povolení obnovy řízení rozhodoval soudce, který rozhodoval ve věci samé. Za pochybení, které by vedlo ke zrušení napadeného usnesení, nelze považovat ani skutečnost, že soud rozhodl o námitce podjatosti ještě před tím, než ve věci ustanovil odsouzenému obhájce. V takovém případě však bylo namístě, a vrchní soud to i učinil, doručit opis napadeného usnesení později ustanovenému obhájci, aby mu bylo umožněno seznámit se s napadeným usnesením a případně doplnit podanou stížnost.
6. Stěžovatel namítá porušení svých základních práv a svobod z následujících důvodů. Podle jeho názoru obecné soudy nesprávně posoudily jeho námitku podjatosti soudkyně JUDr. Veroniky Čeplové. Skutečnost, že tato soudkyně rozhodovala v předcházejícím řízení ve věci samé, jakož i v následném řízení o povolení obnovy řízení, hodnotí stěžovatel jako "poměr k projednávané věci" ve smyslu §30 odst. 1 trestního řádu, pro který by tato soudkyně měla být vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení. Tím, že obecné soudy této námitce nevyhověly, porušily podle stěžovatele jeho základní práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
7. Druhá a stěžejní námitka stěžovatele směřuje proti procesnímu pochybení obecných soudů, kterým mu měly znemožnit efektivní využití práva na obhajobu ve smyslu §36a odst. 2 písm. b) trestního řádu. V této souvislosti poukazuje na uvedenou chronologii jejich postupu. Zdůrazňuje přitom, že jeho obhájkyni bylo napadené usnesení městského soudu s výzvou k případnému doplnění stížnosti doručeno týž den, kdy byla obhajoby zproštěna. Posléze ustanovený obhájce stěžovatele tak ale učinit nemohl, neboť vrchní soud s ním jako s obhájcem nejednal, nedoručil mu předmětné usnesení a ani ho nevyzval k doplnění stížnosti.
8. Podle stěžovatele nelze na postavení ustanoveného obhájce v jeho věci hledět jako na toliko formální, bez reálné možnosti ovlivnit probíhající soudní řízení. Má-li se ustanovený obhájce řádně zhostit svého úkolu, musí být seznámen s obsahem předmětného soudního spisu, jakož i mít možnost kontaktovat klienta za účelem obeznámení se s jeho stanoviskem k případu. Z uvedeného důvodu pak musí doba mezi ustanovením obhájce a jednáním soudu a postup soudu zohledňovat všechny výše uvedené skutečnosti, což se však v předmětném případě nestalo a obhájce byl fakticky zcela vyloučen ze soudního řízení a nemohl tak obhajobu vykonat. Stěžovatel se rovněž domnívá, že soudy mu prakticky odňaly možnost využít svého práva na obhajobu podle §36a odst. 2 písm. b) trestního řádu, když mu byl první obhájce ustanoven až ex post za účelem odůvodnění stížnosti proti usnesení soudu ze dne 19. července 2010, kterým byla námitka podjatosti stěžovatele odmítnuta, a nikoliv již v souvislosti s prvním úkonem stěžovatele, tj. samotnou námitkou podjatosti ze dne 7. července 2010, resp. již v souvislosti s návrhem na obnovu řízení. Už samotná námitka podjatosti je totiž úkon, při němž měl mít stěžovatel ve smyslu ustanovení §36a odst. 2 písm. b) trestního řádu obhájce. V uvedeném postupu spatřuje stěžovatel porušení čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.
II.
Průběh řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a příslušný spis vedený u městského soudu pod sp. zn. 48 T 9/2004.
10. Vrchní soud se vyjádřil prostřednictvím předsedy příslušného senátu. Ve svém vyjádření poukázal na to, že ustanovení §30 odst. 2, 3 a 4 trestního řádu nezahrnuje mezi případy vyloučení orgánu činného v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení situaci, kdy soudce, který rozhodoval ve věci, jíž se návrh na povolení obnovy týká, rozhoduje i v řízení o povolení obnovy řízení. Nebyly tedy splněny zákonem stanovené podmínky pro vyloučení soudce, pročež s ohledem na zásadu uvedenou v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle níž nikdo nesmí být odňat zákonnému soudci, nebylo možné rozhodnout o vyloučení předsedkyně senátu z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci. Závěrem se vyjádřil i k námitce porušení práva stěžovatele na obhajobu. Vrchní soud v dané věci vycházel ze spisového materiálu, který měl k dispozici a podle kterého byla stěžovateli dne 16. srpna 2010 ustanovena obhájkyně Mgr. M. Š., která mu ale skutečnost, že požádala o zproštění obhajoby, nesdělila. S ohledem na to, že spisový materiál se nacházel u městského soudu, se však vrchní soud k této námitce nemohl podrobně vyjádřit.
11. Za městský soud se vyjádřila předsedkyně příslušného senátu, vůči které směřovala předmětná námitka podjatosti. Ve svém vyjádření se ztotožnila s oběma napadenými usneseními. Vzhledem k nesčetným podáním a požadavkům stěžovatele v minulých letech se domnívá, že stěžovatel spíš zneužívá, než využívá svých procesních práv. O tom svědčí i poslední případ, kdy podal návrh na obnovu řízení, nechal proběhnout prakticky celé dokazování ve veřejném zasedání, včetně výslechu svědka a vypracování znaleckého posudku, avšak nakonec svůj návrh vzal zpět. Navzdory tomu však vyzval soud, aby v dokazování dál pokračoval, neboť tentýž návrh podá v nezměněném znění přibližně v lednu 2011.
12. Na uvedená vyjádření reagoval stěžovatel replikou. Ve vztahu k vyjádření vrchního soudu zopakoval svůj názor o důvodnosti vyloučení příslušné soudkyně z důvodu podjatosti. Podle jeho názoru nelze vyloučit, že soudce, který rozhodoval v předchozí věci jednoho a téhož účastníka, se neubrání tendenci "obhajovat" své předchozí skutkové i právní závěry, k nimž dospěl v řízení ve věci samé, než aby je měnil a znovu celou věc ve světle nových skutečností projednával v řízení o povolení obnovy. To platí obzvlášť, je-li objektivní rozhodování soudce ovlivněno jeho subjektivním názorem na osobu stěžovatele, jako je tomu v daném případě. Vyjádření městského soudu je podle názoru stěžovatele věnováno negativnímu hodnocení jeho osoby ze strany příslušné soudkyně, čímž však nelze obhajovat pochybení soudu. Toto vyjádření naopak stěžovatele pouze utvrzuje v závěru o její podjatosti.
13. Ústavní soud poznamenává, že nad rámec skutkových zjištění, uvedených pro přehlednost v úvodní části tohoto usnesení, zjistil z příslušného spisu, že přípisem ze dne 6. září 2010 (č. l. 1535 spisu) vzal stěžovatel zpět svůj návrh na povolení obnovy řízení. Předsedkyně senátu městského soudu podle §280 odst. 4 trestního řádu vzala toto zpětvzetí na vědomí svým usnesením ze dne 9. září 2010 č. j. 48 T 9/2004-1548. Toto rozhodnutí bylo obhájci stěžovatele doručeno 15. září 2010 a přímo stěžovateli 17. září 2010 (č. l. 1547 spisu).
III.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
14. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda jsou pro takovýto postup splněny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
15. Ústavní soud zdůrazňuje, že ačkoliv ve své ustálené judikatuře nepovažuje ústavní stížnost, jež směřuje proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti proti rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §30 trestního řádu, za předčasnou a apriorně nepřípustnou (např. usnesení ze dne 4. srpna 2004, U 42/34 SbNU 413; usnesení ze dne 18. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 163/05; usnesení ze dne 28. února 2008 sp. zn. III. ÚS 2948/07; usnesení ze dne 14. dubna 2010 sp. zn. I. ÚS 631/09), toto rozhodnutí nepřestává mít z hlediska řízení ve věci samé charakter pouze procesního (dílčího) rozhodnutí. Vzhledem k zásadě subsidiarity ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak představuje přípustnost ústavní stížnosti proti takovémuto rozhodnutí výjimku, která je odůvodněna právě s ohledem na možnost bezprostředního a citelného zásahu do základních práv stěžovatele, jimž by v dalším průběhu řízení ve věci samé nemusela být poskytnuta efektivní ochrana (srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04, N 6/36 SbNU 53; usnesení ze dne 18. dubna 2006 sp. zn. II. ÚS 134/06, U 5/41 SbNU 595). Ústavní soud ale v takovémto případě neposuzuje napadené rozhodnutí bez ohledu na průběh řízení ve věci samé. To platí tím spíše tehdy, pokud smyslem přezkumu procesního rozhodnutí ze strany Ústavního soudu má být efektivní poskytnutí ochrany základních práv stěžovatele, jež se vztahují k soudnímu řízení jako celku, tedy aby jejich případné porušení v této dílčí části řízení nezatížilo stejným způsobem i rozhodnutí ve věci samé.
16. Z ústavní stížnosti vyplývá, že byla podána poté, co stěžovatel vzal zpět svůj návrh na povolení obnovy řízení ve výše uvedené trestní věci, a toto zpětvzetí bylo ve smyslu §280 odst. 4 trestního řádu vzato na vědomí předsedkyní příslušného senátu městského soudu. Navzdory této skutečnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených procesních rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o tom, že příslušná soudkyně není vyloučena z vykonávání úkonů právě v již skončeném řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. K podání ústavní stížnosti tak došlo v době, kdy se v důsledku zpětvzetí návrhu stala otázka podjatosti, jakož i dalších namítaných pochybení obecných soudů, bezpředmětnou, protože se žádným způsobem nemohla promítnout do výsledku řízení ve věci samé (srov. usnesení ze dne 21. září 2010 sp. zn. IV. ÚS 722/10). Právě v tomto možném přesahu lze přitom spatřovat důvod přípustnosti ústavní stížnosti proti tomuto typu procesního (dílčího) rozhodnutí.
17. Za těchto okolností nemohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení námitek stěžovatele, neboť namítané porušení základního práva stěžovatele mohlo nastat pouze ve vztahu k řízení ve věci samé, ve kterém by dál rozhodovala příslušná soudkyně. Obě uplatněné námitky tak mohly být v dané věci považovány za relevantní pouze za předpokladu, že řízení ve věci samé dál trvá nebo skončilo meritorním rozhodnutím. O takovouto situaci se však nejedná v případě, kdy byl návrh na povolení obnovy řízení vzat stěžovatelem zpět.
18. Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pročež ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2011
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu