ECLI:CZ:US:2011:4.US.310.11.1
sp. zn. IV. ÚS 310/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele V. Č., zastoupeného JUDr. Petrem Veselým, advokátem se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, 186 00 Praha 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2010 sp. zn. 44 To 631/2010 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. října 2010 sp. zn. 37 Nt 92/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V trestní věci stěžovatele, stíhaného pro jednání, v němž je spatřováno podezření ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákona, spáchaného formou spolupachatelství ve smyslu §23 trestního zákona, bylo v záhlaví označeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 rozhodnuto, že se stěžovatel dle §68 odst. 1 trestního řádu bere z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu do vazby. Stížnost do tohoto rozhodnutí následně Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Dle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu nebyla rovněž přijata nabídka záruky za další chování stěžovatele.
Předmětná rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, jejíž formální vady odstranil podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 9. března 2011. Tvrdil, že se rozhodnutími obecných soudů cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na osobní svobodu, zakotveném v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Namítal, že pokud se týče podmínek vazby předstižné, napadená usnesení žádné takové obavy nedokládají, přičemž ani doposud získaný důkazní materiál nepodporuje podezření soudu ze spáchání trestné činnosti v uváděném rozsahu. Důvody vazby koluzní dle přesvědčení stěžovatele rovněž nebyly v době rozhodování soudu dány. Stěžovatel má konečně za to, že důvod vazby útěkové není taktéž naplněn. Konstatoval, že rozhodně není spolupachatelem na zločinu podvodu při výši škody cca 50 miliónů Kč, ač je pravdou, že svým (blíže popsaným) jednáním "nejspíše spáchal trestný čin", když "ukradl ... necelých 5 mil. Kč". Dodal, že je pravdou, že pobýval v cizině, kam uprchl a skrýval se tam. Poté se však dobrovolně vrátil do České republiky, a to s vědomím následků, které z toho plynou. Učinil tak kvůli své přítelkyni, o jejíž dítě se před zatčením společně s ní staral. Tvrdí, že měl sbalené věci a hodlal se přihlásit na policii. Policie jej nicméně "předběhla" a zatkla dříve, než se stihl přihlásit. V důsledku těchto námitek se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]; k čemuž, jak plyne z dnes již ustálené judikatury, dojde v případě vazebních rozhodnutí zejména tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, II. ÚS 599/01, III. ÚS 121/02).
V abstraktní rovině nutno říci, že k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby, a tím i k ústavněprávně udržitelnému jejímu odůvodnění, může ve smyslu stabilizované rozhodovací praxe Ústavního soudu postačovat, v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03).
Stran podezření o spáchání trestné činnosti obecné soudy vycházely z doposud shromážděného důkazního materiálu (na který především stížnostní soud jmenovitě odkázal), a jejž hodnotily (toliko) pro účely vazby. Ohledně důvodů vazby konkrétně (krom dalšího) konstatovaly, že vedle hrozby vysokým trestem odnětí svobody nelze přehlédnout, že stěžovatel po spáchání skutku uprchl do ciziny a po svém návratu se nepřihlásil na policii, přestože věděl, že je po něm vyhlášeno celostátní pátrání. Z těchto skutečností následně soudy dovodily, že existuje důvodná obava předjímaná ustanovením §67 písm. a) trestního řádu.
V intencích uvedeného závěru (racionálně logická) myšlenková subsumpční konstrukce obecných soudů opřená o §67 písm. a) trestního řádu nevykračuje z argumentačního pole daného rámcem shora naznačené objektivní konstelace, jakož i předchozím jednáním stěžovatele, v důsledku čehož ji lze podřadit pod výraz (takto ústavně souladného) nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Tento důvod je pro výrok napadených rozhodnutí důvodem dostatečným, pročež ostatními námitkami stěžovatele nebylo třeba se zabývat.
Proto byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu