ECLI:CZ:US:2011:4.US.3149.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3149/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele R. G., zastoupeného Mgr. Jakubem Trčkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Spálená 21, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 491/2010 ze dne 26. května 2010, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 465/2009 ze dne 24. listopadu 2009 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 78/2007 ze dne 21. září 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a po včasném odstranění vad splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých práv zaručených čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 78/2007 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 78/2007 ze dne 21. září 2009 - poté, co byl dvakrát dřívější rozsudek nalézacího soudu zrušen odvolacím soudem - byl mimo jiné stěžovatel společně s J. H. a J. S. uznán vinným ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon") formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a za to mu byl uložen podle §155 odst. 1 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Odvolání stěžovatele, J. H. a státního zástupce Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 465/2009 ze dne 24. listopadu 2009 podle §256 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítl. Dovolání stěžovatele a J. H. Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 6 Tdo 491/2010 ze dne 26. května 2010 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá nesprávnost zjištění soudu, podle něhož se měl dopustit útoku na příslušníka Policie České republiky v postavení veřejného činitele. Dále stěžovatel uvádí, že skutková zjištění provedená v průběhu dokazování nedávají soudu podklad pro právní posouzení jeho jednání jako trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) trestního zákona ve formě spolupachatelství, když popis jednání, zformulovaný na základě shromážděných důkazů, neodpovídá užité právní kvalifikaci. Řízení podle stěžovatele trpí též závažnou vadou spočívající v porušení zákazu reformace in peius. Předchozí rozhodnutí (zejména zrušený rozsudek ze dne 31. března 2009) totiž neobsahovaly u stěžovatele popis skutku ve vztahu k napadení nstržm. Valného a přestože ani v jednom případě nepodal ve vztahu k jednání stěžovatele ve vztahu k nstržm. Valnému státní zástupce odvolání v neprospěch stěžovatele do výroku o vině, obsahuje poslední rozhodnutí soudu prvního stupně oproti předchozím rozhodnutím rozšířený popis skutku a jednání stěžovatele.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud též není zásadně povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
V trestní věci stěžovatele však Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy ve vztahu ke v záhlaví citovaných rozhodnutím při výkladu aplikovaných ustanovení trestního zákona a zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, prováděném dokazování, hodnocení důkazů, či odůvodnění skutkových zjištění jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Obecné soudy svá v záhlaví citovaná rozhodnutí též přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se naprosto dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a stěžovatelem uplatněnými tvrzeními a námitkami, které stěžovatel znovu opakuje v ústavní stížnosti. Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud pouze odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť v nich uvedené argumentaci nemá co vytknout a nepovažuje za potřebné ji opakovat.
Skutečnosti, že se stěžovatel se závěry obecných soudů uvedenými v záhlaví citovaných rozhodnutích neztotožnil, neznamenají automaticky to, že by takovými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Jinými slovy řečeno, právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud na základě procesních předpisů, které jsou konkrétním vyjádřením procesních zásad. Jen obecný soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu. V daném případě tak soudy učinily a dospěly k závěru, který sice není shodný s očekáváním stěžovatele, ale v záhlaví citovaná rozhodnutí nejsou nezákonná a nejsou ani rozhodnutími, k nimž by obecné soudy dospěly na základě nesprávného či nezákonného postupu v řízení, když prvotní pochybení soudu prvního stupně byla po dvou kasačních zásazích odvolacího soudu napravena.
Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu