ECLI:CZ:US:2011:4.US.3285.10.2
sp. zn. IV. ÚS 3285/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2011 v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Casta a. s., se sídlem v Písku, Pražská 467, zastoupené JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem v Praze 4 - Hrnčíře, K Safině 669, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010 čj. 21 Cdo 515/2009-194, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2008 čj. 11 Cmo 90/2008-134, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2008 čj. 11 C 85/2007-83, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2007 čj. 6 Co 950/2007-443 a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 29. 12. 2006 čj. 3 Nc 1345/2003-344 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Neúplným návrhem podaným telefaxem dne 19. 11. 2010, včas a řádně doplněným předložením jeho úplného originálu, se Casta a. s., se sídlem v Písku (dále též "povinná", "žalovaná" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v exekuční věci SYPE - PROFIL, s. r. o., se sídlem v Hradci Králové (původně EKO - Alu Krnov, s. r. o., se sídlem v Krnově, poté Alu - profil, s. r. o., se sídlem v Jablonci nad Nisou, na základě smlouvy o postoupení pohledávky; dále též "oprávněná", případně "strana žalující") proti povinné, a v řízení o žalobě pro zmatečnost.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též jen "krajský soud") sp. zn. 11 C 85/2007 a Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 3 Nc 1345/2003 vyplývají následující skutečnosti.
a) Řízení ve věci
Dne 5. 5. 2003 rozhodčí senát rozhodčím nálezem, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 7. 2003, povinnou zavázal zaplatit straně žalující pohledávku ve výši 4.573.337,10 Kč s příslušenstvím (výrok 1.) a rozhodl o nákladech rozhodčího nálezu (výrok 2.).
Dne 21. 9. 2004 krajský soud zamítl žalobu povinné na zrušení rozhodčího nálezu ze dne 5. 5. 2003. Dne 23. 12. 2004 podala povinná proti tomuto rozhodnutí odvolání, o němž ke dni podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto.
b) Řízení o výkon rozhodnutí (sp. zn. 3 Nc 1345/2003)
Dne 12. 8. 2003 okresní soud mj. nařídil exekuci na majetek povinné (výrok I.) k uspokojení pohledávky z rozhodčího nálezu ze dne 5. 5. 2003, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 231.525 Kč, 50.000 Kč a 2 x 75 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny.
Dne 30. 9. 2003 byl okresnímu soudu doručen návrh povinné ze dne 29. 9. 2003 na zastavení eventuelně přerušení exekučního řízení, ve kterém povinná zdůvodnila a doložila, že mělo dojít k započtení vzájemných pohledávek mezi povinným a oprávněným i přes vydání rozhodčího nálezu, o nějž se opíral návrh na nařízení exekuce (č. l. 12).
Dne 7. 10. 2003 soudní exekutor vydal prohlášení (č.l. 179), ve kterém potvrdil, že téhož dne přijal od povinné částku 7.003.061 Kč jakožto dlužnou částku i náklady exekuce; zavázal se, že nebude vydávat nové exekuční příkazy až do definitivního rozhodnutí soudu o návrhu na zastavení exekučního řízení ve věci sp. zn. 3 Nc 1345/2003 nebo o opravných prostředcích do rozhodnutí o nařízení exekuce
Dne 10. 10. 2003 okresní soud podle ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř. k návrhu povinné výkon rozhodnutí odložil do doby pravomocného rozhodnutí o návrhu na zastavení řízení. V odůvodnění konstatoval, že povinná složila exekutorovi jistotu 7.003.061 Kč, aby zamezila vzniku dalších případných škod (č. l. 167).
Dne 30. 4. 2004 krajský soud k odvolání oprávněné a povinné rozhodnutí okresního soudu ze dne 10. 10. 2003 o odložení exekuce zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění mj. uvedl, že za situace, kdy ve věci ještě nebyla pravomocně nařízena exekuce (neboť usnesení okresního soudu byla napadena odvoláním), nelze ještě rozhodovat o jejím odkladu (č. l. 257).
Dne 30. 4. 2004 krajský soud odmítl odvolání povinné proti rozhodnutí okresního soudu ze dne 12. 8. 2003 o nařízení exekuce, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 16. 9. 2003 a 3. 10. 2003, s odůvodněním, že neobsahovalo žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce ve smyslu §44 odst. 10 exekučního řádu. Rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 6. 2004.
Dne 25. 6. 2004 okresní soud k návrhu povinné exekuci odložil do doby pravomocného rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce (č. l. 261).
Dne 22. 10. 2004 krajský soud k odvolání oprávněné rozhodnutí okresního soudu ze dne 25. 6. 2004 o odložení exekuce potvrdil (č. l. 280).
Dne 22. 5. 2005 Nejvyšší soud dovolání oprávněné proti rozhodnutí krajského soudu ze dne 22. 10. 2004 odmítl (č. l. 297).
Dne 6. 11. 2006 byl okresnímu soudu doručen doplňující návrh povinné ze dne 3. 11. 2006 na zastavení exekuce.
Dne 29. 12. 2006 okresní soud podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. k návrhu povinné zcela zastavil exekuční řízení, "když povinná splnila svůj závazek uhradit dluh i náklady exekuce" (výrok I.), rozhodl o nákladech exekučního řízení (výrok II.) a o náhradě nákladů soudnímu exekutorovi (výrok III.). Poukázal na doplňující návrh na zastavení exekuce (č.l. 331) z něhož plynulo, že považoval finanční prostředky složené na účet exekutora za úhradu dlužné částky.
Dne 28. 5. 2007 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "odvolací soud") o odvolání povinné a soudního exekutora proti rozhodnutí okresního soudu ze dne 29. 12. 2006 rozhodl tak, že odvolání soudního exekutora, pokud směřovalo do výroku v odstavci I. o zastavení exekučního řízení a do výroku v odstavci II. o nákladech řízení mezi účastníky, a odvolání povinné odmítl (výrok I.), ve výroku v odst. III. napadené rozhodnutí změnil a povinnou zavázal zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce ve stanovené lhůtě částku 988.641 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
c) Řízení o žalobě pro zmatečnost (sp. zn. 11 C 85/2007)
Dne 9. 1. 2008 Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně žalobu povinné o zmatečnost směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2007 (ve výroku nesprávně označeného datem 28. 5. 2004) zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Dne 28. 8. 2008 Vrchní soud v Praze k odvolání povinné rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2008 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dne 9. 9. 2010 Nejvyšší soud dovolání povinné proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2008 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že dne 25. 6.2010 podala proti společnosti iph-profil, s. r. o., žalobu na vydání bezdůvodného obohacení v částce 7.129.249 Kč s příslušenstvím, o níž dosud nebylo rozhodnuto.
III.
V části I. ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že nesprávným a nezákonným rozhodnutím okresního soudu ze dne 29. 12. 2006 (o zastavení exekučního řízení) bylo porušeno základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť soud nezákonně překročil své pravomoci, které mu přísluší dle Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), neboť neposkytl ochranu jejím právům ve smyslu čl. 90 Ústavy; poukázala též na čl. 2 odst. 2 Listiny. Vyjádřila přesvědčení, že exekucí vymáhaná pohledávka zanikla započtením ještě před tím, než "rozhodnutí, které bylo podkladem pro exekuci, nabylo právní moci, a z převážné části zanikla i dokonce zpětně k okamžiku, který nastal před vydáním vykonatelného rozhodnutí, proto tedy složení částky na účet exekutora jako jistota (kterou stěžovatel vždy jako jistotu v řízení označoval) nemohlo být splněním závazku, jak soud nesprávně uvedl, aniž by se před tím vypořádal s kompenzační námitkou stěžovatele, jakožto povinným v exekučním řízení vznesenou, neboť samozřejmě pohledávka nemohla zaniknout dvakrát."
Stěžovatelka dále tvrdila, že také rozhodnutím krajského soudu ze dne 28. 5. 2007, kterým jí "bylo nezákonně odejmuto právo podat proti nesprávnému a nezákonnému usnesení soudu prvního stupně odvolání" byl porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že jí nebyla rozhodnutím okresního soudu o zastavení exekuce způsobena jakákoliv újma, a proto nebyla osobou oprávněnou podat odvolání; naopak byla toho názoru, že rozhodnutím o zastavení exekuce jí byla způsobena újma tím, že její finanční prostředky v částce 7.003.061 Kč byly vyplaceny jiným osobám a navíc byla povinna doplatit na nákladech exekuce částku 123.166 Kč. Poukázala na své tvrzení, že pohledávka oprávněného zanikla započtením ještě před tím, než rozhodčí nález, který byl podkladem pro výkon rozhodnutí, nabyl právní moci, a že složená částka 7.003.061 Kč byla jistotou složenou z opatrnosti za účelem uvolnění blokovaného majetku.
Krajskému soudu stěžovatelka dále vytkla, že jako soud prvního stupně v řízení o zmatečnost se dostatečně nevypořádal se skutečností, že okresní soud exekuci zastavil nesprávně a nezákonně, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny. Vrchnímu soudu pak stěžovatelka vytkla, že jako odvolací soud se ztotožnil s odůvodněním napadeného nesprávného a nezákonného rozhodnutí krajského soudu, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny. Obdobně stěžovatelka argumentovala i ve vztahu k napadenému rozhodnutí dovolacího soudu, jímž dle jejího přesvědčení došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že "soud nezrušil nesprávná a nezákonná rozhodnutí vydaná v exekuci, kterými došlo k porušení jeho Listinou zaručených práv."
V části II. stěžovatelka shrnula, že se domáhá odstranění následků pravomocných rozhodnutí, jimiž byla porušena základní práva, a to konkrétně právo na soudní a jinou právní ochranu dle hlavy páté, čl. 36 odst. 1 Listiny a právo dle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do její Listinou chráněné majetkové sféry.
V části III. ústavní stížnosti stěžovatelka popsala historii svého případu a mj. uvedla okolnosti, za nichž složila na účet exekutora dne 7. 10. 2003 z opatrnosti a ve snaze odblokovat nakládání se svým majetkem částku 7.003.061 Kč. Složení této částky nepředstavovalo dobrovolné splnění závazku, jinak by exekutor upustil od provedení exekuce dle ustanovení §46 odst. 3 exekučního řádu, v tehdy platném znění. Složením nemohlo dojít ani k vymožení pohledávky, neboť ta zanikla započtením ještě před tím, než rozhodčí nález nabyl právní moci, navíc nejméně z převážné části zanikla zpětně ke dni předcházejícímu vydání rozhodčího nálezu. Také v odůvodnění rozhodnutí okresního soudu ze dne 10. 10. 2003 o odložení exekuce se výslovně hovoří o složení jistoty.
Stěžovatelka dále poukázala na obsah svého doplňujícího návrhu ze dne 3. 11. 2006 na zastavení exekuce a uvedla, že nalézací soud výrok o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. "nesprávně doplnil tak, že tímto jiným důvodem, pro který je exekuce nepřípustná, je skutečnost, že povinná splnila svůj závazek uhradit dluh i náklady exekuce", což bylo v rozporu s jejím průběžným tvrzením, že se jedná o jistotu, tj. částku složenou z opatrnosti, aby jí byl majetek uvolněn, k čemuž stejně po dobu několika let nedošlo; obecné soudy při svém rozhodování zaujaly jiný názor, který se nepodařilo zvrátit v odvolacím řízení ani v řízení o žalobě pro zmatečnost.
V části IV. ústavní stížnosti stěžovatelka nalézacímu soudu opětovně vytkla, že vydáním napadeného rozhodnutí překročil své pravomoci. Poukázala na nález Pl. ÚS 8/06, rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 22. 6. 2005 20 Cdo 589/2005 a komentář k Zákonu o soudních exekutorech a exekuční činnosti autorů Kasíková, Kučera, Plášil, Šimka, Jirmánová, Hubáček (C.H.Beck, 1. vydání 2007, str. 168, komentář k ustanovení §46) a uvedla, že exekuční soud měl návrh na zastavení exekuce projednat a uplatněné námitky posoudit, a pokud by setrval na tom, že složená jistota je vymožením pohledávky, měl tyto návrhy zamítnout.
Stěžovatelka dále tvrdila, že odvolací soud jí odejmul právo podat odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu o zastavení exekuce. Obecným soudům rozhodujícím v řízení o zmatečnost pak vytkla, že nezrušily napadená nesprávná a nezákonná rozhodnutí o zastavení exekuce.
IV.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací v exekučním řízení a soud prvního stupně v řízení o žalobě pro zmatečnost, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah odůvodnění svých rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že k tvrzenému zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky nedošlo.
Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížností napadené rozhodnutí o zastavení exekuce vydal k návrhu povinné na č.l. 330, kde je výslovně uvedeno, že složením dlužné částky, včetně nákladů na účet exekutora, je další exekuce nepřípustná, i když v ústavní stížnosti povinná hovoří jen o složení pouhé jistoty. Do dne vydání usnesení o zastavení exekuce nedošlo k jinému rozhodnutí, které by zrušilo exekuční titul - rozhodčí nález. Sporný může být jen výrok o povinnosti k výši úhrady nákladů a odměny exekutora, když dobrovolným složením dlužné částky na účet exekutora byl dluh uhrazen, i když až na základě příkazů vydaných exekutorem.
V.
Relevantní zákonná úprava
Podle ustanovení §32 odst. 2 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu soudem nemá odkladný účinek na vykonatelnost rozhodčího nálezu. Na žádost povinného může však soud vykonatelnost rozhodčího nálezu odložit, jestliže by neprodleným výkonem rozhodčího nálezu hrozila závažná újma.
Podle komentáře k ustanovení §268 o. s. ř. (Bureš, Drápal. Krčmář: Občanský soudní řád - Komentář, II. díl, 7. vydání, C.H.Beck 2006, str. 1465): Při zániku vymáhaného práva započtením (§580 ObZ, §358 ObchZ) lze výkon rozhodnutí zastavit podle §268 odst. 1 písm. g), jen jestliže se pohledávky způsobilé k započtení setkaly po vydání rozhodnutí, podle kterého byl výkon rozhodnutí nařízen. Byl-li projev směřující k započtení učiněn po rozhodnutí, avšak pohledávky se setkaly v době před jeho vydáním, lze výkon rozhodnutí zastavit postupem podle §268 odst. 1 písm. h). V případě, že projev vůle směřující k započtení byl učiněn před vydáním vykonávaného rozhodnutí, může být započtení důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí, jen jestliže bylo vymáhané právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání.
V usnesení ze dne 22. 9. 2005 20 Cdo 1962/2004 dovolací soud mj. uvedl:
Podle §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. bude výkon rozhodnutí (a tedy i exekuce, srov. §130 exekučního řádu) zastaven, jestliže je nepřípustný, protože tu je jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Ze srovnání znění tohoto ustanovení s ustanoveními §268 odst. 1 písm. a/ - g/ o.s.ř. plyne, že zatímco důvody zastavení exekuce uvedené pod písmeny a/ - g/ jsou definovány konkrétně, je důvod pod písmenem h/ formulován obecně, jelikož jeho účelem je umožnit, aby exekuce byla zastavena i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat resp. podrobit konkrétnímu popisu.
Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou, se typicky spojují
a/ s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost zakládající důvod zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.)
b/ s pochybeními při nařízení exekuce
c/ s rušivými okolnostmi při provádění exekuce, případně
d/ se specifickým jednáním povinného (způsobí-li například započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí).
Z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení exekuce) musí jít o takové okolnosti, pro které je další provádění exekuce způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je exekuce jakožto procesní institut vybudována (srov. §268 odst. 1 písm. a/,b/,c/,d/ a f/ o.s.ř.) anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit efektivní splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného titulu (srov. §268 odst. 1 písm. e/ a g/ o.s.ř.). Z toho, že se žádá, aby exekuce byla nepřípustná, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, poskytované povinnému, která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil
to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo.
V usnesení ze dne 22. 6. 2005 20 Cdo 589/2005 dovolací soud mj. uvedl:
Doručení nařízení exekuce mělo ... účinek uvedený v §44 odst. 7 zákona, jímž se povinné zakazuje nakládat se svým majetkem vyjma běžné obchodní činnosti, udržování a správy majetku, doručením exekučního příkazu prodejem podniku nastaly ve smyslu §71 zákona účinky uvedené v §338h odst. 1 o.s.ř. Takovým účinkům může povinný čelit, nestalo-li se tak důvodným odvoláním proti nařízení exekuce, jedině návrhem na zastavení exekuce, v rámci jehož projednávání jsou z hledisek právních zkoumány důvody trvání účinků nařízení exekuce a doručení exekučního příkazu. Skutečnost, byť i dobrovolného, plnění povinného, a tím méně skutečnost upuštění exekutora od provedení exekuce, nemůže vyloučit rozhodování soudu o uplatněných procesních úkonech účastníků z hlediska jejich - právní - důvodnosti. Výsledek řízení o návrhu na zastavení exekuce má vliv nejen na konečné nákladové rozhodnutí, ale, nejde -li o případ zastavení výkonu dle §268 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jenž vyjadřuje dispozitivní charakter exekuce, výrazně předznamenává případné budoucí hodnocení důvodnosti plnění (z hlediska zásad odpovědnosti za vydání bezdůvodného obohacení), a to rovněž ať již dobrovolného nebo vynuceného.
Dovolatelce je proto třeba přisvědčit, že jí odvolací soud svým názorem zabránil v uplatnění procesního práva, když vyšel z výsledku průběhu exekuce a nezabýval se důvodností jí uplatněného návrhu na zastavení exekuce.
Z uvedeného plyne, že po nařízení exekuce nelze brojit proti exekučnímu titulu; povinný domnívající se, že závazky, jejichž splnění je vymáháno exekucí, splněním zanikly, má k dispozici efektivní procesní prostředek, kterým je návrh na zastavení exekuce; v rámci řízení o návrhu na zastavení exekuce soud rozhodne i o námitkách povinného o zániku závazku započtením.
VI.
Posouzení Ústavním soudem
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
K právu na spravedlivý proces
Stěžovatelka se především dovolávala článků 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Tato ustanovení se vzájemně překrývají, zaručují právo na spravedlivý proces a v jeho rámci pak právo na soud. Jedním z aspektů práva na soud je pak právo na přístup k soudu, tj právo iniciovat soudní řízení.
Stěžovatelkou podaná ústavní stížnost je specifická tím, že nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému rozhodnutí ve věci, nýbrž je podávána ve stadiu výkonu rozhodnutí, kde - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ale o jeho výkon. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury principy spravedlivého procesu vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, plně dopadají i na exekuční řízení (srov. např. nález ze dne 4. 4. 2007 II. ÚS 417/06, Sb. n. u., sv. 43, str. 45, dle něhož oprávněný a povinný mají i v tomto řízení přiměřeně obdobná práva jako účastníci). Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") standardně ve své judikatuře opakuje, že právo na přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo iluzorní, pokud by konečné rozhodnutí zůstalo neúčinné k újmě oprávněné strany; na výkon rozhodnutí tedy musí být pohlíženo jako na nedílnou součást "procesu" pro účely článku 6 Úmluvy (srov. mj. rozsudek Evropského soudu ze dne 19. 3. 1997 ve věci Hornsby proti Řecku, stížnost č. 18357/91, odst. 40., dostupný na http://cmiskp.echr.coe.int).
Ústavní soud připomíná, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. Jednostupňové soudnictví (zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu), tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí [srov. usnesení ze dne 18. 6. 2001 IV. ÚS 101/01, Sb. n. u., sv. 22, str. 387 (389)]. Jinak řečeno, Listina ani článek 6 odst. 1 Úmluvy nezavazují stát ke zřizování odvolacích či dovolacích soudů v civilních věcech. Pokud však takové soudy zřídí, musí řízení před nimi poskytovat záruky spravedlivého procesu; zejména musí navrhovatelům zajistit účinné právo na přístup k soudům. Způsob, jakým se hlava pátá Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, budou aplikovat na soudy odvolací nebo kasační, bude záviset na zvláštní povaze daného řízení; proto musí být přihlédnuto k řízení jako celku a k úloze odvolacího nebo kasačního soudu v něm.
Znění ani účel hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nebrání účastníku vzdát se výslovně nebo mlčky některé ze záruk spravedlivého procesu. Nicméně, má-li být takové vzdání se práva účinné pro účely Listiny, resp. Úmluvy, vzdání se práva musí být jednoznačné, dobrovolné, a splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva." Před tím, než z chování účastníka může být vyvozeno, že se vzdal některé ze záruk spravedlivého procesu, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednáním může mít (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 9. 2009 ve věci Pischalnikov proti Rusku, stížnost č. 7025/04, odst. 76 a násl., dostupný na http://www.echr.coe.int).
Aplikace obecných principů na projednávaný případ
Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces tím, že obecné soudy neprojednaly návrh stěžovatelky na zastavení exekuce, exekuci bezdůvodně zastavily a odmítly se zabývat jejím odvoláním proti zastavení exekuce; nezákonnost zastavení exekučního řízení pak poznamenala i rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o žalobě pro zmatečnost.
Obecné soudy se naopak domnívaly, že zastavení výkonu rozhodnutí bylo zcela oprávněné a v souladu se zákonem. Nalézací soud tvrdil, jak bylo již výše konstatováno, že stěžovatelka se svým podáním ze dne 3. 11. 2006 domáhala zrušení exekučního titulu s tím, že považovala finanční prostředky složené na účet exekutora za úhradu dlužné částky, a proto byla exekuce nepřípustná. Podle odvolacího soudu stěžovatelka nebyla subjektivně legitimována k podání odvolání, neboť napadeným rozhodnutí jí nebyla uložena ani povinnost k náhradě nákladů řízení mezi účastníky ani k náhradě nákladů exekuce, nemohla jí být rozhodnutím nalézacího soudu způsobena žádná újma, a odvolání tak bylo podáno osobou, která k němu nebyla oprávněná ve smyslu §218 písm. b) o. s. ř.
V řízení o žalobě pro zmatečnost soud prvního stupně dospěl k závěru, že zastavením exekučního řízení, ať již z jakýchkoliv důvodů, nemohlo být v neprospěch povinné a takovým rozhodnutím jí nemohla být způsobena jakákoliv újma. Odvolací soud se s právními závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil a dodal, že za stavu, kdy povinná výslovně navrhla zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a soud jí vyhověl, je třeba dovodit, že povinná nebyla subjektivně oprávněna k podání odvolání proti předmětnému rozhodnutí. Dovolací soud závěr odvolacího soudu o nedostatku subjektivní legitimace stěžovatelky posoudil jako souladný s ustálenou judikaturou a konstatoval, že stěžovatelka se o oprávnění podat odvolání připravila sama tím, že svůj původní návrh ze dne 29. 9. 2003 na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) a b) o. s. ř. změnila tak, že - jak vyplývá z písemného podání ze dne 3. 11. 2006 - navrhla zastavení exekuce pouze podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a takto formulovanému návrhu bylo zcela vyhověno.
V projednávaném případě je tudíž třeba posoudit, zda stěžovatelka návrhem ze dne 3. 11. 2006 svůj dřívější návrh na zastavení exekuce z důvodu započtení vzala zpět, a tím se současně vědomě zbavila svého práva na projednání tohoto návrhu, nebo zda na svém původním návrhu na zastavení exekuce z důvodu započtení setrvala a pouze jej upřesnila či jinak doplnila.
V návrhu ze dne 30. 11. 2006 stěžovatelka uvedla mj. následující:
Povinná ... doplňuje svůj návrh ze dne 29. 9. 2003 ... na zastavení exekučního řízení ... a to z důvodů naplnění ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., když exekuce je nepřípustná, protože je zde jiný důvod, pro který tuto nelze vykonat.
Tímto jiným důvodem ... je skutečnost, že povinná celou výši exekuované částky ve výši 7.003.061,- Kč, tj. jistiny včetně příslušenství a nákladů předcházejícího řízení a nákladů exekuce, složila na účet pověřeného exekutora JUDr. Aleše Chovance. V daném případě tedy je exekuce nepřípustná, neboť za situace, kdy dlužník celou výši exekuované částky složil na účet exekutora, avšak exekuce stále probíhá a povinný je omezen ve svých oprávněních vlastníka věci, když nařízená exekuce je zapsána v příslušném katastru nemovitostí u nemovitostí, které povinný vlastní, je tato probíhající exekuce k vymožení částky, kterou již povinný složil na účet exekutora nepřiměřeným zásahem, který jednoznačně zasahuje nad míru přiměřenou poměrům do ústavně zaručených práv povinného.
...
V daném případě tedy má povinná za to, že právě jeho jednání - složení plné výše exekuované částky včetně nákladů předchozího řízení a nákladů exekuce k rukám exekutora, je požadovaným specifickým jednáním povinného, pro které je třeba exekuci dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, když v opačném případě by další provádění exekuce k vymožení částky, která již byla složena povinnou na účet exekutora, bylo jednoznačně v rozporu se základní zásadou občanského soudního řízení stanovenou v ustanovení §2 o. s. ř., která stanovuje, že v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci .... .
Úkolem exekučního řízení je vynutit právo přiznané vykonatelným rozhodnutím soudu (případně jiným titulem), když v daném případě finanční prostředky, které oprávněný požaduje, již povinná v plné výši na účet exekutora uhradila, tedy za daných okolností je exekuce nepřípustná.
Povinná se domnívá, že pokud by poté, co celou výši oprávněným požadované částky již složila na účet exekutora, nadále exekuce probíhala ... došlo by jednoznačně k porušení dotčené zásady spravedlivého procesu ... neboť by provedením exekuce byly získávány finanční prostředky, které již povinná na účet exekutora sama dobrovolně složila.
...
S ohledem na právě uvedené tedy je zřejmé, že důvod pro zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. byl splněn, když za dané situace, kdy celá výše oprávněným v exekuci požadované částky byla složena na účet exekutora, je exekuce nepřípustná a proto tedy není třeba vyčkávat do rozhodnutí o splnění již oprávněným navržených důvodů pro zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) a písm. b) o.s.ř. ... když je zde dán jiný důvod, pro který exekuci nelze vykonat ... a to ten, že povinná celou výši exekuované částky již složila na účet pověřeného exekutora, povinná navrhuje, aby ... soud vydal toto
usnesení
Exekuce nařízená usnesením ... na majetek povinného ... se zastavuje.
Obecné soudy výše uvedené podání ze dne 3. 11. 2006 posoudily jako návrh na zastavení exekuce z důvodu specifického jednání povinné spočívajícího ve výslovném návrhu, aby částka dříve již složená jako "jistota" ve smyslu nyní platného, ale v té době ještě neexistujícího ustanovení §54 odst. 5 exekučního řádu, byla považována za úhradu vymáhané pohledávky, nákladů oprávněného a nákladů exekuce.
Ústavní soud je toho názoru, že výše uvedený závěr obecných soudů se nejeví jako svévolný důsledek neadekvátního výkladu právního úkonu stěžovatelky ze dne 3. 11. 2006, (přičemž v daném kontextu by bylo možné svévoli spatřovat v nedostatku "dobré víry" na straně obecných soudů, pokud šlo o skutečně zamýšlený cíl právním úkonem sledovaný). Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy mohly nikoliv svévolně předpokládat, že sledovaným cílem právního úkonu ze dne 3. 11. 2006 byla snaha stěžovatelky "odblokovat" svůj majetek a zajistit si možnost opětovného neomezeného nakládání s ním.
Z hlediska záruk spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny lze poznamenat, že stěžovatelka měla reálnou možnost trvat na projednání svého návrhu na zastavení exekuce. Pokud však těchto procesních prostředků nevyužila, lze tuto situaci posoudit jako vzdání se práva vlastním jednáním; takový postup nelze přičítat k tíži obecným soudům.
Povinná - v řízení dostatečně právně zastoupena - si měla a mohla být vědoma toho, že zastavit exekuci podle ustanovení §268 odst.1 písm. h) o. s. ř. pro tvrzené započtení bylo procesně možné až poté, co v řízení bude prokázáno a soudem zjištěno, že k zániku práva započtením skutečně došlo. Z jejího procesního úkonu, tj. návrhu ze dne 3. 11. 2006, nelze dovodit, že by na svém návrhu na zastavení exekuce z důvodu započtení i nadále trvala.
Z konstantní judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 20 Cdo 17047/2010 a rozhodnutí tam uvedená, resp. usnesení ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. 20 Cdo 3631/2008 - vše dostupné na http://www.nsoud.cz) plyne závěr, že zánik vymáhané povinnosti nepředstavuje skutečnost ve smyslu §44 odst. 10 exekučního řádu, ve znění účinném do 30. 9. 2009, pro nařízení exekuce rozhodnou. Taková okolnost může být významná a přísluší o ní rozhodovat toliko v řízení o zastavení exekuce.
Důvody, jež vedly obecné soudy k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, v nich byly přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud v dalším na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu postupem obecných soudů vedoucím k vydání těchto rozhodnutí nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny. Bylo věcí stěžovatelky, aby využila všech dostupných procesních prostředků k ochraně svých práv v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 a násl. o. s. ř.
Jelikož nebylo shledáno porušení ústavních záruk spravedlivého procesu, Ústavní soud se nezabýval tvrzením stěžovatelky o zásahu do jejího práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, k němuž mělo právě porušením těchto záruk dojít.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. února 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu