ECLI:CZ:US:2011:4.US.3444.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3444/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., Mgr. Liborem Rojarem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2067/2009-190 ze dne 9. září 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na legitimní očekávaní ochrany majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Zlíně v řízení o odškodnění nemoci z povolání rozsudkem č. j. 32 C 226/2004-149 ze dne 8. listopadu 2007 z důvodu zpětvzetí žaloby žalobcem - stěžovatelem zastavil řízení proti žalované České pojišťovně a.s., zamítl žalobu proti žalované SLAVIA a.s. (dále jen "žalovaná"), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že České republice se ve vztahu ke stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem č. j. 60 Co 157/2008-188 ze dne 18. prosince 2008 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou nenapadeného výroku o zastavení řízení) potvrdil a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanou se žalované náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává a že ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem Českou pojišťovnou a.s. se tomuto vedlejšímu účastníkovi náhrada nákladů řízení nepřiznává. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel se v záhlaví citovaným rozhodnutím nesouhlasí. Nejvyšší soud podle stěžovatele založil své rozhodnutí na výkladu příslušných norem zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání") ohledně postavení správce konkurzní podstaty ve vztahu k nárokům zaměstnanců z pracovních úrazů a nemocí z povolání a dále na výkladu pracovněprávních norem stran neplatnosti uzavřených dohod. Výkladu příslušných norem konkurzního práva podle stěžovatele nelze zřejmě nic vytýkat, byť jde o výklad spíše restriktivní. Naopak tomu je u příslušných norem zák. č. 65/1965 Sb. zákoníku práce (dále jen "zákoník práce"). Dospěl-li podle stěžovatele Nejvyšší soud k závěru, že dohoda o sporných nárocích uzavřená stěžovatelem jako zaměstnancem a správcem konkurzní podstaty účastníka (stěžovatel zřejmě myslí správce konkurzní podstaty žalované) za zaměstnavatele je dle ust. §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce neplatná a plnění dle ní představuje bezdůvodné obohacení, má stěžovatel za to, že jde o příliš extenzivní aplikaci zmíněného zákonného ustanovení, která je za hranicí ústavnosti. Předmětná dohoda se podle stěžovatele svým obsahem nebo účelem nepříčí zákonu, ani jej neobchází, ani se nepříčí zájmům společnosti. Nejvyšší soud navíc podle stěžovatele při posuzování platnosti této dohody pominul ust. §243 odst. 4) zákoníku práce, podle něhož neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám. Právě o takový případ však v projednávané věci jde.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas a polemika stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že interpretace a aplikace zákonných ustanovení uvedená v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí je logická, řádně odůvodněná a podle náhledu Ústavního soudu se nenachází ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud ji považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování.
Nejvyšší soud dospěl na základě interpretace příslušných ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání (a stěžovatel této interpretaci nic nevytýká) k závěru, že správce konkurzní podstaty žalované nemůže (není legitimován) uzavřít dohodu o poskytování náhrady za ztrátu na výdělku. Proto tato dohoda nemůže být pro rozpor se zákonem platná, přičemž na této skutečnosti nemůže podle náhledu Ústavního soudu nic změnit ani stěžovatelem uváděné ust. §243 odst. 4 zákoníku práce. Odkaz stěžovatele na toto ustanovení je totiž nepřípadný, neboť toto ustanovení na danou situaci nedopadá.
Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu