ECLI:CZ:US:2011:4.US.3524.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3524/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele Ing. M. V., právně zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Machem, LL.M., Ph.D., Týnská 21, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010 sp. zn. 3 To 64/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 12. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení vrchního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu došlo k zamítnutí stížnosti stěžovatele a osob jemu blízkých, proti výroku IV. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. 5 T 5/2000, kterým byl stěžovatel vzat do vazby a nebyla přijata záruka zájmového sdružení občanů Občanského sdružení Brána - Kapura, o. s., a Občanského sdružení Handy Cup, o. s., osob blízkých stěžovateli, stejně tak nebyl přijat slib stěžovatele podle ustanovení §73 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961, nebyl ani stanoven dohled probačního úředníka a nebyla ani přijata peněžitá záruka stěžovatele.
Dle náhledu stěžovatele je z odůvodnění napadeného usnesení zřejmé, že vrchní soud byl ve věci podjatý. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel porušil v původním řízení podmínky kauce a řízení se vyhýbal poté, co třikrát soudu dal žádost o jednání v jeho nepřítomnosti u soudu prvního stupně a dále nebyl obesílán. Dle tvrzení stěžovatele byl tento souhlas dán jen jednou, v ostatních případech se jednalo o padělky, se kterými soud prvního stupně pracoval a zároveň tak uvedl i Vrchní soud v Praze do rozpoložení, kdy Vrchní soud v Praze měl za to, že stěžovatel je uprchlý. Vrchní soud se námitkou nepravosti podpisu na souhlasech nezabýval, resp. se nevypořádal s uplatněnou novotou v podobě námitky, že spis soudu prvního stupně obsahuje padělek souhlasu k hlavnímu líčení 11. 3. 2005. Toto tvrzení podporuje stěžovatel zpracovaným znaleckým posudkem. Navíc, spis obsahuje stopy zájmu služeb o danou kauzu, což podtrhuje obavu o regulérnost řízení jako takového. Vrchní soud tak dle stěžovatele nedostál řádně své roli revizního orgánu.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.
Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
V předmětném případě byla z ústavněprávního hlediska podstatnou především ta skutečnost, zda stížnostní soud řádně přezkoumal důvody vazby stěžovatele, příp. zda se řádně vypořádal s nepřijetím záruky za stěžovatele. Z napadeného usnesení vrchního soudu vyplývá, že tento shledal v předmětném případě důvody vazby podle ustanovení §67 písm. a) tr. ř., přičemž jmenovaný soud výslovně uvádí důvody, které jej k tomuto závěru vedly. Přitom mu nelze vyčítat, že na základě shodných skutkových okolností dospěl ke shodnému právnímu závěru jako Krajský soud v Plzni. Zásadním důvodem pro omezení osobní svobody stěžovatele byla dle obou soudů důvodná obava, že by se tento mohl vyhýbat trestnímu stíhání. Důvodnost svých obav pak vrchní soud s odkazem na odůvodnění nalézacího soudu spatřoval především v tom, že rozhodnutí o vazbě bylo učiněno na základě zatčení stěžovatele, který se od roku 2006 skrýval a vyhýbal se výkonu pravomocně uloženého trestu. Vzhledem k tomu, že se stížnostní soud zcela ztotožnil s argumentací nalézacího soudu, není napadenému usnesení prakticky čeho vytknout, neboť z odůvodnění usnesení krajského soudu vyplývá celá řada skutkových okolností, na jejichž základě lze přistoupit k omezení osobní svobody jednotlivce. Již samotná skutečnost, že v okamžiku zadržení byl u stěžovatele nalezen (a to již opakovaně) cizí průkaz totožnosti vystavený na jeho jméno, nasvědčuje obavě, že by se stěžovatel mohl skrývat a o důvodu vazby tak netřeba pochybovat.
Namítá-li stěžovatel, že se stížnostní soud řádně nevypořádal s důkazem vyhotoveného znaleckého posudku, jehož předmětem bylo zkoumání podpisu na "Omluvení se z hlavního líčení konaného dne 11. 3. 2005", nezbývá než podotknout, že tato skutečnost nemá vliv na posuzování důvodnosti vazby, neboť soudy v předmětném případě vycházely z jiných skutkových zjištění. Nicméně i přesto se měl vrchní soud s takto předloženým důkazem v rámci svého odůvodnění vypořádat. To, že tak neučinil, však nelze s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem považovat za pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu