ECLI:CZ:US:2011:Pl.US.7.11.2
sp. zn. Pl. ÚS 7/11
Usnesení
Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická, rozhodlo o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2010 č.j. Vol 69/2010-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, kterou podává dle §72 odst. 1 písm. a) a popř. i dle §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), a to "ve vztahu k čl. 4, čl. 5, čl. 6 Ústavy a čl. 21 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod" (dále jen Listina), domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byl odmítnut jeho návrh na neplatnost volby kandidátů České strany sociálně demokratické ve druhém kole voleb do Senátu Parlamentu České republiky, konaných ve dnech 22. a 23. 10. 2010.
Stěžovatel svůj návrh odůvodnil tím, že ve druhém kole voleb do Senátu došlo k porušení práv voličů na informace o všech skutečnostech, které by mohly mít vliv na odevzdání volebního hlasu některé z politických stran či kandidátů. Voliči nebyli před druhým kolem řádně informováni o tom, že Česká strana sociálně demokratická vyhrála sněmovní i obecní volby uzavřením úvěrové smlouvy s Fio, družstevní záložnou.na půjčku 180 mil. Kč v rozporu se zákonem, což stěžovatel považuje za úvěrový podvod.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou procesní legitimace navrhovatele, přičemž odkázal na svoji judikaturu i judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k §87 odst. 1 zákona č. 247/1995, o volbách do Parlamentu České republiky. Již v usnesení ze dne 26. 6. 2006 č.j. Vol 6/2006-46 Nejvyšší správní soud uvedl, že "§87 odst. 1, zákona o volbách do Parlamentu je nutno rozumět tak, že zatímco občan může předmětný návrh podat jen ve vztahu ke kandidátům zvoleným ve volebním kraji, tam kde mohl vykonat svoje aktivní volební právo, je politická strana aktivně legitimována k podání tohoto návrhu vůči všem kandidátům zvoleným v krajích, kde také kandidovala, což může v konečném důsledku znamenat zpochybnění i všech zvolených kandidátů v celé republice. Výklad, podle něhož by kterýkoliv občan byl aktivně legitimován k podání návrhu na neplatnost volby kandidátů zvolených i v jiných krajích, než ve kterém mohl vykonat svoje aktivní volební právo, je podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu v přímém rozporu se zněním citovaného zákonného ustanovení a odporuje rovněž srovnání tohoto řízení se soudním přezkumem jiných typů voleb."
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem navrhovatele, že ústavní principy zaručují oprávněným voličům právo na neomezený soudní přezkum voleb a v posuzované věci nepřipustil aktivní legitimaci navrhovatele. Oprávněný volič má dle čl. 36 odst. 1 Listiny právo domáhat se ochrany soudu v případě neoprávněného zásahu do jeho subjektivního volebního práva. Ústavní garanci obsaženou v čl. 21 Listiny nelze vykládat v tom smyslu, že každému jednotlivci je bez dalšího umožněno brojit volební stížností proti výsledkům voleb v jakémkoliv volebním obvodu. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že navrhovatel není procesně legitimován k podání návrhu na neplatnost voleb kandidátů ve volebních obvodech, do nichž nespadá volební okrsek, v němž je navrhovatel zapsán ve voličském seznamu (platnost volby kandidáta ve volebním obvodu č. 16, jehož součástí je volební okrsek, v němž je stěžovatel zapsán do voličského seznamu, napadena nebyla, neboť v něm nebyl zvolen senátorem kandidát České strany sociálně demokratické).
Stěžovatel se domnívá, že zákonné omezení práva voličů na soudní přezkum voleb pouze ve volebním okrsku, je v rozporu s ústavními principy, neboť podle čl. 6 Ústavy politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním a zákonná úprava všech politických práv a svobod, její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Odmítnutím jeho návrhu Nejvyšší správní soud odmítl upřednostnit ústavní principy před zákonným omezením aktivní legitimace občanů k vymáhání soudní ochrany volebního práva.
Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že před volbami do Poslanecké sněmovny v květnu 2010 podal ústavní stížnost pro rozpor volebního zákona s ústavními principy na ochranu vůle většiny při výkonu volebního práva. Ústavní stížnost vedená pod sp. zn. III. ÚS 2918/10 byla Ústavním soudem odmítnuta z části jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a z části jako návrh nepřípustný.
Stěžovatel podal ústavní stížnost podle §72 odst. 1 písm. a) a popř. i podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl účastníkem řízení před Nejvyšším správním soudem, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadáno, nebylo třeba z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti aplikovat §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že projednávaná ústavní stížnost představuje argumentačně pouze opakování návrhu na rozhodnutí o neplatnosti voleb, o němž rozhodl napadeným usnesením Nejvyšší správní soud. Stěžovatel argumentuje v ústavní stížnosti i hrubým porušením ústavních principů při přípravě všech voleb v roce 2010, její podstatou je však nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, resp. jeho závěrem o nedostatku procesní legitimace navrhovatele k podání návrhu na neplatnost voleb do Senátu ve volebních obvodech, v nichž nevykonával aktivní volební právo.
Aktivní legitimace k podání návrhu na neplatnost volby kandidáta je řešena v ustanovení §87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, které zní: Podáním návrhu na neplatnost volby kandidáta se může domáhat ochrany u soudu podle zvláštního právního předpisu14) každý občan zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen, a každá politická strana, politické hnutí nebo koalice, jejíž kandidátní listina ve volebním kraji byla pro volby do Poslanecké sněmovny zaregistrována, (dále jen "navrhovatel"). Návrh je třeba podat nejpozději 10 dnů po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí.
Otázkou ústavní konformity §87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky se Ústavní soud zabýval ve své předchozí judikatuře (usnesení sp. zn. II. ÚS 540/02, sp. zn. III. ÚS 663/06), v nichž uvedl: "....procesní prostředek podle ust. §87 odst. 1 volebního zákona neslouží primárně k ochraně subjektivního volebního práva jednotlivce, nýbrž především zajištění objektivnosti demokratické volby jako takové. S tímto primárním účelem však není v rozporu vymezení subjektů oprávněných k podání uvedeného procesního prostředku dle citovaného ustanovení volebního zákona. Aktivní žalobní legitimace občanů zapsaných do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl volen poslanec, jehož volba má být napadena, vyjadřuje princip kontroly občana právního státu nad volbou konkrétních kandidátů, jíž se jako volič mohl účastnit. V takovémto omezení aktivní žalobní legitimace nelze spatřovat porušení kteréhokoli z ústavních principů, jak správně v napadeném rozhodnutí dovodil i obecný soud: Realizuje-li se volební právo občana v určitém volebním okrsku, je logické, že uvedená žalobní legitimace občana by neměla být rozšířena nad rozsah jeho volebního práva. Obdobně lze souhlasit se závěry Nejvyššího správního soudu, konstatoval-li, že možnost dosáhnout zpochybnění neplatnosti volby všech kandidátů zvolených na území státu je dána především politickým stranám, a to i vzhledem ke znění článku 5 Ústavy."
Od citovaných závěrů, s nimiž koresponduje i judikatura Nejvyššího správního soudu promítající se do odůvodnění napadeného rozhodnutí, neshledal Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, proto na ně v plném rozsahu odkazuje.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzené porušení ústavně zaručených práv a svobod, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2011
Pavel Hollämder
místopředseda Ústavního soudu