ECLI:CZ:US:2012:1.US.101.12.1
sp. zn. I. ÚS 101/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem Anenská 8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2011, sp. zn. 19 Co 123/2011, za účasti Krajského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. K ústavní stížnosti připojil návrh, aby účastník uhradil stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením bylo změněno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 38 C 135/2010, tak, že žalobkyně (vedlejší účastnice) je povinna zaplatit žalovanému (stěžovateli) částku 6 600 Kč. Druhým výrokem bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Změna nákladového výroku soudu prvního stupně spočívala v aplikaci §7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. Ve věci se jednalo o žalobu dle §711 odst. 3 občanského zákoníku, pročež Krajský soud v Brně shledal, že ve věci nejde o určovací žalobu a původní aplikace §5 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. a přiznání odměny ve výši 10 000 Kč tedy proto byly nesprávné.
Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel s aplikací §7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. nesouhlasí. Poukazuje na "analogické" usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 1999, sp. zn. 10 Cmo 91/99 [k otázce aplikace §9 odst. 3 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve věci určení platnosti odstoupení od smlouvy]. Dále pak stěžovatel namítá, že odvolání žalobce bylo stěžovateli doručeno až s napadeným usnesením, čímž mělo být porušeno právo na spravedlivý proces s poukazem na požadavek kontradiktornosti řízení. Konečně stěžovatel dodává, že přes bagatelnost sporné částky, považuje pochybení soud za mimořádné (tedy ústavněprávně relevantní).
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Při posuzování problematiky nákladů řízení Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 131/08 veřejně dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 464/09 či sp. zn. II. ÚS 2608/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V dané věci Krajský soud v Brně aplikaci §7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. dostatečně odůvodnil hodnocením právní povahy merita sporu a interpretací aplikovaného předpisu. Ústavní soud v tom nespatřuje soudní libovůli a už vůbec ne otázku ústavněprávního významu. Vedle toho stojí i stěžovatelem v ústavní stížnosti preventivně vylučovaná otázka bagatelnosti (zanedbatelného ekonomického významu) majetkové hodnoty, která měla zásah do základních práv (majetkové sféry) způsobit. Rozdíl mezi částkami přiznanými soudy prvního a druhého stupně tuto bagatelní povahu dle názoru Ústavního soudu má a žádné další okolnosti (resp. "mimořádné pochybení soudu") zjištěny nebyly. Stran námitky porušení spravedlivého procesu Ústavní soud dodává, že ve své dosavadní judikatuře vždy pečlivě zvažuje individuální okolnosti případu. V dané věci Krajský soud v Brně rozhodl v nemeritorní otázce a toliko na základě jiného právního posouzení, které ve výsledku neznamenalo podstatnou změnu rozhodnutí. Rozhodnutí nebylo založeno na nových skutečnostech, k nimž by se stěžovatel neměl možnost vyjádřit (typickým případem by mohla být aplikace §150 o. s. ř., kdy např. existuje potenciál strany úspěšné zpochybnit skutečnosti rozhodné pro moderaci předkládané stranou neúspěšnou) a tedy se v nyní projednávané jeví poukaz na požadavek kontradiktornosti řízení jako nepřípadný.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pokud se týká stěžovatelova návrhu na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, odkazuje Ústavní soud na §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle nějž se toto rozhodování řídí "výsledkem řízení." Odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost nepochybně není výsledkem řízení příznivým pro stěžovatele, nehledě k absenci dalších důvodů, které citované ustanovení požaduje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu