ECLI:CZ:US:2009:2.US.2608.09.1
sp. zn. II. ÚS 2608/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. října 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené Mgr. Ladou Behenskou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, 140 00 Praha 4, směřující proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2009 č. j. 1 Cmo 392/2008-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008 č. j. 50 Cm 72/2007-75 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce KAKTEEN - PH - FLORA, spol. s r. o. domáhal na stěžovatelce zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Mezi žalobcem jako prodávajícím a stěžovatelkou jako kupujícím byla dne 30. 1. 2004 uzavřena Smlouva o prodeji části podniku, přičemž cena byla sjednána na 2 200 000 Kč. Stěžovatelka neuhradila zůstatek kupní ceny ve výši 1 000 000 Kč, neboť kupní cena nebyla podle jejího názoru vypočtena správně. Podle názoru krajského soudu šlo o smlouvu neplatnou, a žalobci proto nemohlo vzniknout právo na zaplacení ceny za část podniku. Protože stěžovatelka byla ve věci plně úspěšná, byl žalobce povinen zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 88 476,50 Kč. Vrchní soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, ale výrok o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v žádném stupni. Odvolací soud to odůvodnil tíživými a z jistého hlediska i nespravedlivými důsledky pro žalobce, neboť stěžovatelka byla autorkou smlouvy a po několik let část podniku bez právního titulu užívala. To odvolací soud zohlednil při rozhodování o nákladech řízení aplikací ust. §150 o. s. ř., a proto stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Podle stěžovatelky z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle ust. §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup zvažuje, a aby mohli vznášet případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit (srov. např. nálezy Ústavního soudu II. ÚS 828/06, I. ÚS 800/06, III. ÚS 1378/07). Podle názoru stěžovatelky se žalobce zamítnutím žaloby neocitl v nespravedlivém postavení, jak to ve svém rozhodnutí tvrdí obecný soud (str. 4 rozsudku vrchního soudu). Závěr, že se žalobce ocitl v nespravedlivém postavení, mohly obecné soudy učinit až na základě provedení znaleckého posudku oceněním hodnoty části podniku. Žalobce navíc má a může uplatnit řadu nároků, počínaje vydáním bezdůvodného obohacení nebo náhradou škody.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Při posuzování problematiky nákladů řízení Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08 veřejně dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 464/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ustanovení §150 o. s. ř. upravuje moderační právo obecného soudu odchýlit se od obecného pravidla, podle něhož se povinnost k náhradě nákladů řízení ukládá neúspěšné straně sporu. Je v pravomoci obecného soudu, aby posoudil, zda v daném případě existují zvláštní okolnosti ospravedlňující použití tohoto výjimečného institutu. Naopak však platí, že pokud obecný soud tento výjimečný institut použije, nemůže tak činit svévolně a musí jeho aplikaci zdůvodnit (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 239/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že odvolací soud své rozhodnutí přijatelně odůvodnil, když konstatoval (v důsledku absolutní neplatnosti dané smlouvy) existenci tíživých a z jistého hlediska nespravedlivých důsledků pro žalobce. Především skutečnost, že stěžovatelka (autorka smlouvy) po dobu několika let část podniku neoprávněně užívala, i když předmětnou smlouvu považovala za neplatnou, soud vedla k aplikaci ust. §150 o. s. ř. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že ke zjištění všech podstatných skutečností bylo v rámci odvolacího řízení konáno veřejné zasedání o odvolání, při němž měla stěžovatelka možnost vyjadřovat se ke všem sporným otázkám (srov. str. 3 rozsudku vrchního soudu). Na veřejném zasedání si vrchní soud mj. zjišťoval od stěžovatelky, zda v provozovně, jež byla převáděnou částí podniku, podniká, a zda někdy vyzvala žalobce ke zpětnému převzetí (srov. ibid, s. 3). Stěžovatelka měla v rámci veřejného zasedání k dispozici dostatečný procesní prostor, aby uplatňovala tvrzení nebo činila důkazní návrhy, které mohly ovlivnit rozhodnutí soudu o nákladech řízení. Skutečnost, že jí vrchní soud nedal za pravdu v otázce náhrady nákladů řízení, není porušením žádného základního práva stěžovatelky.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu