ECLI:CZ:US:2012:1.US.1211.12.3
sp. zn. I. ÚS 1211/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele D. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Vecko, advokátem, se sídlem Karla Maye 250, 403 21 Ústí nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 14 C 337/2010, za účasti Okresního soudu v Chebu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 14 C 337/2010, bylo rozhodnuto tak, že (I) žaloba o zaplacení 900 Kč s úrokem z prodlení se zamítá, (II) žádný z účastníků nemá vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení, (III) žalobce (stěžovatel) je povinen zaplatit České republice náklady řízení ve výši 4 200 Kč na účet Okresního soudu v Chebu, do tří dnů o právní moci rozsudku. V meritu okresní soud shledal, že u žalovaného nedošlo ke vzniku odpovědnosti za škodu. Ohledně nákladového výroku (III) okresní soud konstatoval, že České republice vznikly náklady řízení za znalecký posudek ve výši 9 200 Kč, přesahující stěžovatelem složenou zálohu 5 000 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že náklady na vypracování znaleckého posudku, kterým se ověřila pravost podpisu na smlouvě, byly vynaloženy neúčelně a na posouzení této odborné otázky nezáviselo výsledné rozhodnutí soudu. Postup okresního soudu tak měl být v rozporu s oprávněnými zájmy stěžovatele a v rozporu s §1, §2, §3, §100, §112 a §127 o. s. ř.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Při posuzování problematiky nákladů řízení Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 131/08 veřejně dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 464/09 či sp. zn. II. ÚS 2608/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud tedy není zásadně oprávněn jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí, zvláště procesní rozhodnutí, obecných soudů a stavět se tak do pozice další instance či orgánu soudům nadřízeného. V dané věci okresní soud každý z výroků napadeného rozsudku individuálně odůvodnil a Ústavnímu soudu se jeho závěry nejeví extrémně rozporné s principy spravedlnosti, s přihlédnutím ke stěžovatelovu procesnímu neúspěchu ve věci. Především nelze v obecné rovině vyloučit, že vzniklé náklady řízení převýší částku, o níž se vede spor. Obě tyto částky (požadované plnění a náklady řízení) mají zcela odlišný právní základ, přičemž výše nákladů řízení se odvíjí od procesního vývoje věci a aktuální argumentační strategie účastníků řízení. Tato problematika však není věcí ústavního práva a přísluší do rozhodovací činnosti toliko obecných soudů.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu