ECLI:CZ:US:2012:1.US.1386.10.1
sp. zn. I. ÚS 1386/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele R. O., zastoupeného Mgr. Antonínem Zralým, advokátem se sídlem Ponávka 2, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2010, č. j. 16 Co 271/2009-483, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2009, č. j. 29 C 239/98-461, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 1. 6. 2009, č. j. 29 C 239/98-461, vyzval žalobce (dále jen „stěžovatel“), aby do tří dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil doplatek soudního poplatku za podanou žalobu ve výši 1,565.631 Kč na účet soudu, a to podle položky 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků, jenž je přílohou zákona č. 549/1991 Sb. Městský soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel se žalobou podanou dne 6. 10. 1998 domáhá zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k movitým i nemovitým věcem (blíže specifikovaným v upřesnění žaloby ze dne 3. 11. 2008; soudní poplatek dosud nebyl vybrán ani vyměřen, neboť žaloba stěžovatele v původní podobě nebyla projednatelná. Soud proto poté, co stěžovatel žalobu doplnil, přistoupil ke stanovení výše soudního poplatku, a to v souladu s §6 a 6a zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném ke dni podání žaloby (dále jen „ZSP“); stanovení výše soudního poplatku v odůvodnění podrobně popsal a vysvětlil. Soud konečně dodal, že nebude-li doplatek soudního poplatku ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení před soudem prvního stupně zastaveno a dále uvedl podmínky, za kterých tak neučiní. Usnesení obsahovalo poučení, že proti němu je možno podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím soudu prvního stupně.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 3. 2010, č. j. 16 Co 271/2009-483, odvolání stěžovatele odmítl. V prvé řadě konstatoval, že se odvoláním stěžovatele nemohl věcně zabývat, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není ze zákona odvolání přípustné; proto je s odkazem na §201, §202 odst. 1 písm. a) a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, neboť usnesení, jímž soud vyzývá poplatníka k zaplacení či doplacení soudního poplatku za podaný návrh na zahájení řízení (žaloba, odvolání), náleží do skupiny rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení, a proti nimž není ze zákona opravný prostředek přípustný. O takovém charakteru usnesení obsahujícího výzvu k zaplacení či k doplacení soudního poplatku svědčí mimo jiné i vzorové tiskopisy usnesení pro soudy prvního stupně (které jsou uvedené v seznamu vzorů o. s. ř. evidovány pod čísly 064 a 065), v nichž je také správně uvedeno poučení, že proti těmto usnesením není odvolání přípustné. O povaze tohoto usnesení svědčí i §9 ZSP, neboť nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Krajský soud dále zdůraznil, že právo podat odvolání existuje (až) proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku; v tomto odvolání může odvolatel (poplatník, v souzené věci stěžovatel) uvést veškeré námitky jak proti správnosti a samotnému určení povinnosti platit poplatek, tak i případně proti jeho výši. Toto právo však poplatníkovi (stěžovateli) přísluší právě až v odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku. Případné námitky proti zákonnosti či správnosti vyměření soudního poplatku však nemůže namítat proti usnesení, které obsahuje pouhou výzvu k zaplacení. Odvolací soud proto uzavřel s tím, že za dané situace mu nezbylo nic jiného, než odvolání ve smyslu §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout. Nad rámec uvedeného poznamenal, že právo podat odvolání proti citovanému usnesení soudu prvního stupně nemohlo založit ani nesprávné poučení ze strany tohoto soudu, neboť platí zásada, že nikomu nelze přiznat právo tam, kde zákon takové právo nepřipouští.
II.
V záhlaví citovaná rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností (doplněnou podáním ze dne 2. 3. 2012). V ní uvedl, že těmito rozhodnutími byl porušen čl. 2 odst. 3 a odst. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a dále čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 4 odst. 1 a odst. 4, čl. 10 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Stěžovatel v prvé řadě podal stručnou rekapitulaci souzené věci a zdůraznil, že podáním ze dne 5. 10. 1998 doručeným soudu dne 6. 10. 1998 poplatný úkon (Poznámka: podání žaloby) dokončil ve smyslu ustanovení §13 odst. 4 ZSP; podáním ze dne 12. 10. 1998 (soudu doručenému dne 13. 10. 1998) žalobu doplnil o v něm specifikovaný nárok; toto podání je dle stěžovatele možno považovat za změnu žaloby a za dokončení poplatného úkonu ve smyslu §13 odst. 4 ZSP.
Stěžovatel dále uvedl, že první výzvu soudu na zaplacení poplatku „za podání návrhu v dané věci“ obdržel formou napadeného usnesení až dne 9. 6. 2009; v této souvislosti poukázal na to, že podle §13 odst. 4 ZSP nelze vyměřit ani vymáhat poplatek, jakmile od konce kalendářního roku, v němž byl poplatný úkon dokončen, uplynulo deset let. Desetiletá lhůta, po jejímž uplynutí poplatek nelze vyměřit ani vymáhat, tak počala plynout od 31. 12. 1998 a skončila dne 31. 12. 2008. Pokud mu byl napadeným usnesením soudu prvního stupně ze dne 1. 6. 2009 vyměřen poplatek za žalobu ze dne 5. 10. 1998 doplněnou podáním ze dne 12. 10. 1998, pak se tak stalo po uplynutí této desetileté lhůty, tedy, až poté, co právo soudu vyměřit a vymáhat soudní poplatek zaniklo. Stěžovatel se domnívá, že na tom nic nemění ani podání ze dne 3. 11. 2008, které bylo učiněno na výzvu soudu prvního stupně ze dne 2. 10. 2008, neboť tímto podáním se nedomáhá žádných jiných nároků, než které uplatnil již v podání z října roku 1998; nemůže proto souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že žaloba nebyla v původní podobě projednatelná a že proto soudní poplatek dosud nebyl vybrán ani vyměřen. Poukázal na to, že proběhla soudní jednání (a dokazování) a že upozorňoval na to, že soudní poplatek za žalobu doposud vyměřen nebyl. Stěžovatel uvedl, že soud prvního stupně napadeným usnesením nesprávně posoudil jeho žalobu tak, že touto žalobou uplatnil více nároků a proto je přípustné stanovit výši poplatku jako součet procentních poplatků vypočtených podle §6 odst. 8 ZSP. Stěžovatel konečně vyslovil nesouhlas s poučením soudu druhého stupně, že námitky může uplatnit až poté, až soud prvního stupně rozhodne o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, neboť rozhodnutí soudu druhého stupně porušilo stěžovatelova práva chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2010, č. j. 16 Co 271/2009-483, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2009, č. j. 29 C 239/98-461, zrušil.
III.
Vyjádření Krajského soudu v Brně k ústavní stížnosti zcela odkázalo na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Proto je Ústavní soud stěžovateli k zaslání možné repliky ani nepostupoval. Městský soud v Brně se k zaslané ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Taková situace právě v souzené věci nastala.
Stěžovatel v ústavní stížnosti – jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud konstatuje, že se Krajský soud v Brně dostatečně podrobně a zřetelně vypořádal - jak o tom ostatně svědčí odůvodnění napadeného usnesení ze dne 26. 3. 2010, č. j. 16 Co 271/2009-483 - s nastalým procesním stavem; posoudil odvolání za situace, kdy podle §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není (i přes nesprávné poučení soudu prvního stupně) odvolání přípustné. Právem přitom poukázal na charakter a zásady postupu v případě, kdy poplatník nezaplatí soudní poplatek ani na výzvu soudu; zdůraznil, že v takovém případě bude řízení dle §9 odst. 3 ZSP zastaveno a stěžovatele poučil, že proti takovému rozhodnutí soudu I. stupně lze podat odvolání, v němž pak může stěžovatel (poplatník) uvést veškeré námitky proti správnosti a samotnému určení povinnosti platit poplatek a konečně také i proti jeho výši. Za těchto okolností je jeho rozhodnutí výsledkem odpovídajícího právního posouzení věci a argumenty uvedené v odůvodnění napadeného usnesení nelze ani z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Ústavní soud připomíná a poukazuje na stěžovatelovu zavádějící argumentaci, jež se týká dokončení poplatného úkonu (poplatku za řízení); jednou za toto dokončení považuje podání (žaloby) ze dne 5. 10 1998 (soudu doručené dne 6. 10. 1998), jindy doplňující podání ze dne 12. 10. 1998 (soudu doručené dne 13. 10. 1998). Stěžovatel však především bagatelizuje podání doručené Městskému soudu v Brně dne 3. 11. 2008, které učinil na základě usnesení téhož soudu ze dne 2. 10. 2008, č. j. 29 C 239/98-395, v němž jej soud vyzval k odstranění vad podané žaloby; v jednotlivých bodech podrobně mimo jiné specifikoval požadavek na uvedení a upřesnění žalobního petitu, určení movitých i nemovitých věcí, které mají být vydány, konkrétní specifikaci částek, jejichž vyplacení se po žalovaných domáhá, a na základě jakého (konkrétního nikoli alternativního) skutkového základu výše uvedené uplatňuje. Stěžovatel však přes jasnou úpravu a důsledky spojené s (ne-) odstraněním vad podání podle §43 odst. 2 o. s. ř. i výzvu k dokončení poplatného úkonu, která je podmínkou stanovení poplatku, toto podání (soudu doručené dne 3. 11. 2008) bagatelizuje a považuje původní podobu žaloby ze dne 5. 10. 1998 za projednatelnou. Tu Ústavní soud hodnotí stěžovatelovu argumentaci jako účelovou a spektakulární; to především ve vztahu k důvodům, pro které poplatek nelze vyměřit ani vymáhat, jakmile od konce kalendářního roku, v němž byl poplatný úkon dokončen, uplynulo deset let. Současně připomíná, že se obecný soud mohl věcí samou zabývat až po uvedeném odstranění vad podáním stěžovatele ze dne 3. 11. 2008. Tu není nezajímavé, že Ústavní soud z obsahu spisu (č. l. 532) zjistil, že v souzené věci Městský soud v Brně usnesením ze dne 25. 7. 2012, č. j. 29 C 239/98-532, řízení ve věci samé zastavil, neboť stěžovatel vzal za řízení žalobu zpět a žalovaní se zpětvzetím žaloby souhlasili.
Za tohoto stavu nepovažuje Ústavní soud za důvodnou stěžovatelovu námitku, že marně uplynula 10letá lhůta k vyměření a vymáhání soudního poplatku.
Ústavní soud uzavírá, že v ústavní stížností napadené věci mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Krajský soud srozumitelně a jasně uvedl důvody, které jej k jeho závěru vedly. Jeho argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Brně, a Městského soudu v Brně základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu