ECLI:CZ:US:2012:1.US.1400.10.1
sp. zn. I. ÚS 1400/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2010, č. j. 5 Afs 37/2009-74, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008, č. j. 10 Ca 71/2007-42, proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 9. 1. 2007, č. j. 16/117465/2006/1470, a proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 8. 11. 2006, č. j. MHMP-99498/2006/DOP-T/Ho, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy (dále jen "MHMP") rozhodnutím ze dne 8. 11. 2006, č. j. MHMP-99498/2006/DOP-T/Ho, stěžovateli uložil pokutu ve výši 100.000 Kč, neboť jako provozovatel taxislužby porušil cenové předpisy podle §15 odst. 1 písm. f) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cenách"), tím, že dne 20. 3. 2006 bylo při kontrole vozidla taxislužby s SPZ: xxx, evid. č. xy (dále "vozidlo", "vozidlo taxislužby") zjištěno, že vozidlo bylo označeno v rozporu s §13 odst. 2 zákona o cenách a v návaznosti na §5 odst. 2 a odst. 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"). Stěžovatel umístil na dveřích vozidla taxislužby ceník ve formě: nástupní sazba - 99 Kč, cena za 1 km - 97,50 Kč, čekání za 1 min. - 6,50 Kč. Tímto jednáním byla naplněna skutková podstata správního deliktu uvedeného v §17 odst. 1 písm. b) zákona o cenách.
Ministerstvo financí ČR rozhodnutím ze dne 9. 1. 2007, č. j. 16/117465/2006/1470, odvoláním napadené rozhodnutí MHMP změnilo tak, že uloženou pokutu ve výši 100.000 Kč změnilo na pokutu ve výši 50.000 Kč. Odvolací orgán zjistil, že dne 20. 3. 2006 tři pracovníci MHMP provedli kontrolní jízdu na trase Staroměstské nám. - hotel Belvedere, ul. Milady Horákové, Praha 7. Cílem jízdy bylo zjištění, zda řidiči taxislužby dodržují cenové předpisy. Stěžovatel za provedenou jízdu nepožadoval žádnou úhradu. Z příslušného protokolu ze dne 22. 3. 206, č. 20/03/06-1/Dr (včetně fotodokumentace), plyne, že vozidlo stěžovatele mělo na dveřích (i uvnitř) vyznačenu informaci o ceně hodnotami: nástupní sazba 99 Kč, cena za 1 km 97,50 Kč a čekání za 1 min. 6,50 Kč, čímž stěžovatel porušil ustanovení §15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách. Uvedený protokol stěžovatel na místě nepřevzal, a proto mu byl zaslán. Dne 10. 4. 2006 zaslal stěžovatel MHMP svoje vyjádření, na které reagoval MHMP dodatkem k protokolu č. 1 ze dne 26. 4. 2006; na stěžovatelovo vyjádření k dodatku ze dne 23. 5. 2006 již MHMP nereagoval, neboť neobsahovalo žádné nové skutečnosti. Oznámením ze dne 11. 8. 2006 MHMP se stěžovatelem zahájil správní řízení. Dne 8. 11. 2006 MHMP vydal citované rozhodnutí, kterým stěžovateli uložil za porušení §15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách pokutu ve výši 100 000 Kč.
Ministerstvo financí ČR pokutu uloženou MHMP snížilo na 50.000 Kč, neboť přihlédlo k tomu, že při této konkrétně zjištěné kontrolní jízdě nebylo prokázáno poškození zákazníka na ceně a pokuta byla uložena na základě porušení §13 odst. 2 zákona o cenách, a to za vědomě chybné označení zboží cenami (míra zavinění byla tedy relativně vysoká); v této souvislosti došlo také k poškozování dobrého jména hlavního města Prahy. K jednotlivým námitkám stěžovatele ministerstvo uvedlo, že stěžovatel nebyl znevýhodněn nedodržením lhůty pro vydání rozhodnutí a nemělo to ani vliv na věcné posouzení případu ani na výši pokuty; stěžovatel při kontrolované jízdě vědomě poskytoval službu výhradně na území s regulovanou maximální cenou, která platí pro všechny provozovatele a cena požadovaná za poskytnutou službu nemůže být vyšší. Odvolací orgán považoval porušení cenových předpisů podle §15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách za prokázané a postup MHMP za správný.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2008, č. j. 10 Ca 71/2007-42, správní žalobu stěžovatele (proti citovanému rozhodnutí Ministerstva financí ČR) zamítl (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.). Správní soud vycházel v prvé řadě z právní úpravy uvedené v ustanovení §14 o dst. 1, §15 odst. 1, §16 odst 1 a §17 zákona o cenách. Následné - ke stěžovatelově argumentaci o nedostatečné určitosti rozhodnutí obou správních orgánů - uvedl, že z obou výroků a z jejich odůvodnění je dostatečně zřejmé konkrétní porušení právního předpisu, i skutek, jehož se rozhodnutí týká. Správní soud poznamenal, že MHMP zachoval pořádkovou lhůtu k vypracování dodatku k obsahu předmětného protokolu ze dne 22. 3. 2006, č. 20/03/06-1/Dr; důvodem zrušení prvostupňového rozhodnutí MHMP není ani nedodržení třicetidenní lhůty k vydání rozhodnutí, neboť se jedná o lhůtu pořádkovou, která má vést k zajištění především rychlosti a hospodárnosti řízení, avšak ani obecně ani v tomto konkrétním případě není bez dalšího důvodem vyslovení nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Z hlediska dodržování cenových předpisů nelze považovat za důvodnou ani námitku stěžovatele, že průkaz o způsobilosti k provozování taxislužby byl vydán dopravním orgánem mimopražským. Městský soud za nedůvodnou a účelovou označil také stěžovatelovu námitku, podle níž vlastně službu neposkytoval. V této souvislosti zdůraznil, že stěžovatel uskutečnění kontrolní jízdy nepopíral; závěr, že poskytoval taxi službu, jednoznačně vyplývá z protokolu ze dne 20. 3. 2006, z jeho dodatku a z pořízených fotografií. Z obsahu protokolu je zcela zřejmé, že do vozidla stěžovatele na území Prahy nastoupily osoby, které požádaly o přepravu na konkrétní místo, a stěžovatel tuto přepravu uskutečnil; z fotografií dále vyplývá, že vozidlo stěžovatele bylo v době uskutečnění přepravy označeno podle §14 vyhlášky č. 478/2000 Sb. Správní soud poukázal na to, že správní orgán právem spatřoval porušení zákona v tom, že stěžovatel jako provozovatel taxislužby porušil cenové předpisy podle §15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách tím, že vozidlo bylo označeno v rozporu s §13 odst. 2 zákona o cenách a v návaznosti s tím v rozporu s §5 odst. 2 a odst. 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb.; stěžovatel tak nesplnil své evidenční nebo informační povinnosti nebo povinnosti v označování zboží cenami podle §11 až §13 zákona o cenách. Městský soud mu proto nemohl přisvědčit, že k dodržení §13 odst. 2 zákona o cenách postačuje v podstatě jakkoliv (byť i uvedením jiných než správných maximálních cen) informovat zákazníka o ceně služby, a tím splnit informační povinnost. Městský soud za účelovou považoval i argumentaci stěžovatele, že kontrolory přepravil zdarma a že v daném případě taxi služby nenabízel a neuskutečnil; z obsahu protokolu je totiž zřejmé, že osoby do vozidla nastoupily, požádaly o přepravu na konkrétní místo a stěžovatel tuto přepravu uskutečnil). Správní soud konečně poukázal na řádné zdůvodnění uložené náhrady nákladů řízení, neboť v souzené věci správní orgán ani jinou možnost neměl (srov. §79 odst. 5 správního řádu). Obdobně - v případě samotné výše pokuty - dovodil, že podmínkou možnosti soudu moderovat výši uloženého trestu je jeho zjevně nepřiměřená výše; protože uloženou pokutu takovou neshledal (a současně vyslovil souhlas s argumentací odvolacího správního orgánu) nemohl stěžovatelovi přisvědčit ani v tomto směru; ten navíc v průběhu správního řízení proti její výši formou řádných opravných prostředků ani nebrojil.
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 29. 1. 2010, č. j. 5 Afs 37/2009-74, kasační stížnost stěžovatele zamítl (výroková část I.), rozhodl, že žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (výroková část II.).
Kasační soud se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu; zdůraznil, že skutečnost, že stěžovatel nepožadoval za provedení služby úhradu, je pro posouzení naplnění podmínek pro aplikaci §13 odst. 2 zákona o cenách bez významu. Povinnost označit zboží cenou platnou v okamžiku nabídky stěžovatele stíhala i před započetím kontrolní jízdy. V této souvislosti kasační soud odkázal závěry svého rozsudku ze dne 30. 10. 2009, č. j. 2 Afs 90/2009-68, kde stěžovatel v kasační stížnosti mimo jiné namítal, že v době kontroly žádnou přepravu nenabízel (šlo o "statickou" kontrolu). Kasační soud tehdy neshledal námitku důvodnou a konstatoval, že "v době provádění namátkové kontroly bylo vozidlo zaparkováno v centru Prahy na vyhrazeném místě vedle ostatních vozidel taxislužby, mělo na sobě umístěno shora popsaný ceník, a již z této skutečnosti je zcela nepochybné, že se o nabídku služby ve smyslu citovaných ustanovení zákona o cenách jednalo. Jinak řečeno, již z povahy provozování této činnosti je zřejmé, že stěžovatel čekal na zákazníka a po jeho příchodu by nepochybně došlo k poskytnutí předmětné služby." Stejně tak v nyní souzené věci je ze správního spisu zřejmé, že vozidlo stěžovatele bylo označeno v souladu s §21 odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě; dle citovaného ustanovení je provozovatel taxislužby povinen zajistit, aby vozidlo taxislužby bylo při výkonu taxislužby, kterým se rozumí nabízení nebo vykonávání přepravních služeb, označeno střešní svítilnou s nápisem "TAXI" a vybaveno úředně ověřeným a zaplombovaným taxametrem, jehož nedílnou součástí je tiskárna a paměťová jednotka. Vozidlo, které je opatřeno střešní svítilnou s nápisem "TAXI", není přípustné využívat k provozování jiného druhu silniční dopravy bez zakrytí této střešní svítilny. Kasační soud proto z uvedeného jednoznačně dovodil, že měl-li stěžovatel v rozhodné době vozidlo označeno tak, jak je vyžadováno pro provozování taxislužby a nacházel se s ním na území Prahy, je zřejmé, že taxislužbu v tomto místě nabízel. Tyto závěry potvrzuje i provedená kontrolní jízda. Pokud by stěžovatel, jak tvrdí, taxislužbu na území Prahy neposkytoval, bylo by na místě tuto skutečnost případným zájemcům sdělit a tyto nepřepravovat. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že stěžovatel v době provedené kontroly na území města Prahy taxislužbu provozoval. Odkaz stěžovatele na §14 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě, kasační soud nepovažoval za přiléhavý, neboť citované ustanovení stanovilo, že informace umístěná na dveřích vozidla taxislužby má obsahovat aktuální nabídku ceny za přepravní služby na území obce, ve které je služba nabízena. Stěžovatel od skutečnosti, že průkaz o způsobilosti řidiče mu byl vydán dopravním úřadem Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, kde má i trvalé bydliště a kde mu bylo přiděleno evidenční číslo 014, dovozoval, že dopravní služby nabízí právě zde a s ohledem na neregulovanou cenu taxislužby v obci Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, mohl, podle svého přesvědčení své vozidlo opatřit ceníkem, který nemusel být v souladu s vyhláškou hl. města Prahy. Kasační soud však v souladu se správním spisem (a s právě uvedeným) dovodil, že stěžovatel nabízel služby taxi nikoli na území obce Brandýs nad Labem, nýbrž na území hl. města Prahy (na trase Staroměstské nám. - hotel Belvedere, ul. Milady Horákové, Praha 7). Nejednalo se ani o přepravu z místa s neregulovanými cenami taxislužby do míst podléhajících regulaci či naopak; začátek i konec přepravy tak byl v místě s regulovanou cenou taxislužby a stěžovatel byl povinen zájemce o předmětnou službu informovat o ceně odpovídající cenové regulaci.
Kasační soud dále poukázal i na výši stanovených cen; z protokolu č. 20/03/06-1/Dr a z přiložených fotografií je zřejmé, že vozidlo stěžovatele mělo na dveřích i vně vozidla vyznačenu informaci o ceně s těmito hodnotami: nástupní sazba 99 Kč, cena za 1 km 97,50 Kč a čekání za 1 min. 6,50 Kč, které byly v rozporu s čl. 2 vyhlášky č. 24/2000 Sb. hl. města Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby, ve znění nařízení č. 13/2004 Sb. hl. m. Prahy (dále jen "nařízení č. 24/2000 Sb.HMP"), podle něhož platí následující maximální ceny: nástupní sazba 34 Kč, 25 Kč/jízda za 1 km; čekání 5 Kč/min. Je tedy zřejmé, že ceny stanovené stěžovatelem tyto regulované ceny významně překračovaly. Přitom podle §5 odst. 2 zákona o cenách platí, že "maximální cena je cena, kterou není přípustné překročit. Nejvyšší správní soud uzavřel s tím, že stěžovatel porušil povinnost označit zboží cenou platnou v okamžiku nabídky zakotvenou v §13 odst. 2 zákona o cenách; ceny uvedené na jeho vozidle převyšovaly ceny maximálně stanovené pro poskytovatele taxislužeb na území hlavního města Prahy (k uvedenému připomněl také své rozhodnutí sp. zn. 9 As 97/2008).
K výši uložené pokuty Nejvyšší správní soud uvedl, že se pohybuje na dolní hranici (jinak poměrně vysoké horní hranici) zákonné sazby. Ministerstvo financí původně uloženou pokutu ve výši 100 000 Kč snížilo na 50 000 Kč, neboť zohlednilo, že v daném případě nebylo prokázáno hmotné poškození zákazníka na ceně. Při stanovení pokuty však zdůraznilo, že míra zavinění je relativně vysoká, neboť stěžovatel věděl o deliktnosti předmětného jednání. Ministerstvo přihlédlo též k tomu, že daným jednáním došlo k poškození dobrého jména hlavního města Prahy. Kasační soud (stejně jako Městský soud v Praze) považuje jeho odůvodnění za dostatečné, racionální, přesvědčivé a odpovídající zákonným kritériím. Pokud stěžovatel označuje výši uložené pokuty za likvidační, nelze mu přisvědčit zejména proto, že toto tvrzení nikterak neprokázal. Takové tvrzení by totiž mohlo mít relevanci tehdy, jestliže by např. stěžovatel doložil, že uložená pokuta představuje celý jeho roční zisk, že po jejím zaplacení nebude schopen nadále vykonávat v předmětnou činnost, že se nachází v sociálně napjaté situaci apod. Nic takového však v podstatě ani netvrdil, takže ani tato námitka nemůže být shledána důvodnou.
Nejvyšší správní soud nepovažoval za důvodné ani námitky stěžovatele, které se týkaly nedodržení pořádkové lhůty správním orgánem, jenž vypracoval dodatek k protokolu po lhůtě stanovené §6 odst. 3 vyhlášky; dle stěžovatele v důsledku postupu správního orgánu vznikla domněnka, že s obsahem jeho vyjádření správní orgán souhlasí. Kasační soud poukázal na to, že podle §6 odst. 3 vyhlášky je oprávněná osoba povinna podat k protokolu písemné vyjádření, v němž vyznačí, zda s obsahem protokolu souhlasí, a nesouhlasí-li, uvede věcné důvody nesouhlasu. V případě nesouhlasu oprávněné osoby vypracuje kontrolní pracovník do 15 dnů ode dne doručení písemného vyjádření dodatek k protokolu, v němž uvede své stanovisko. Odmítne-li oprávněná osoba převzít protokol nebo dodatek k protokolu (dále jen "protokol"), zašle jí jej kontrolní pracovník do vlastních rukou s výzvou k písemnému vyjádření. Dle odst. 4 citovaného ustanovení, nepodá-li oprávněná osoba k doručenému protokolu písemné vyjádření do 15 dnů od jeho doručení, považuje se to za souhlas s obsahem protokolu. V souzené věci podal stěžovatel k obsahu protokolu, jež mu byl zaslán poštou, své vyjádření dne 10. 4. 2006. Dodatek byl sepsán dne 26. 4. 2005 (Poznámka: správně má být uveden rok 2006) a dle razítka byl vypraven dne 28. 4. 2006. Tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti, že dodatek byl dán k poštovní přepravě dne 11. 5. 2006, z čehož pak dovozuje, že nemohl být vypracován v den, který je na dodatku uveden, nemá oporu ve spise. Z údajů na doručence je zřejmé, že při doručování nebyl stěžovatel zastižen. Zásilka byla dle záznamů pošty připravena k vyzvednutí již dne 2. 5. 2006. Lhůta k vypracování dodatku tak byla zachována. Nejvyšší správní soud v této souvislosti (shodně s názorem městského soudu) konstatoval, že jde o lhůtu pořádkovou, u které s marným uplutím nespojuje zákon žádné právní následky. Stěžovatel se mýlí, pokud dovozuje z jejího případného zmeškání fikci souhlasu. Fikce souhlasu je naopak zakotvena pro případ zmeškání lhůty k vyjádření na straně oprávněné osoby.
II.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2010, č. j. 5 Afs 37/2009-74, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008, č. j. 10 Ca 71/2007-42, rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 9. 1. 2007, č. j. 16/117465/2006/1470, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 8. 11. 2006, č. j. MHMP-99498/2006/DOP-T/Ho, napadl stěžovatel ústavní stížností a navrhl jejich zrušení. Uvedl, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod.
Stěžovatel v prvé řadě podal podrobnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení. Poukázal na to, že správní orgán prvního stupně reagoval na jeho vyjádření k protokolu č. 20/03/06-1/Dr dodatkem dne 26. 4. 2006 a navíc tuto listinu podal k poštovní přepravě až 11. 5. 2006; tím nastala domněnka, že s obsahem vyjádření stěžovatele souhlasí. Dále namítal, že ustanovení §15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách neporušil, neboť svým jednáním nenaplnil obsah dané normy; informaci o platné ceně nabízené služby viditelně zpřístupnil (uvnitř i vně vozidla) a navíc službu taxi vykonává mimo území hl. m. Prahy. Stěžovatel v této souvislosti připomněl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2009, č. j. 1 Afs 60/2009-119, podle něhož není porušením §15 odst. 1 písm. f) ve spojení s §13 odst. 2 zákona o cenách označení vozu taxislužby ceníkem, který informuje zákazníky o cenách vyšších než maximálních, tj. o ceně aktuální. Stěžovatel se tedy porušení §15 odst. 1 písm. f) ve spojení s §13 odst. 2 zákona o cenách nedopustil; správní orgány a soudy provedly "rozšiřující výklad předmětného zákonného ustanovení". Stěžovatel nadto připomněl, že prokazatelně provedl jízdu zdarma a proto "v okamžiku jednání nebyl v postavení ´prodávajícího´, nemohl uvedené ustanovení porušit". V daný okamžik se proto na něj zákon o cenách a prováděcí vyhláška ani nevztahovaly.
Stěžovatel také uvedl - byť informace umístěná na dveřích vozidla taxislužby má obsahovat aktuální nabídku ceny za přepravní služby na území obce, ve které je dopravní služba nabízena - že s ohledem na neregulovanou cenu taxislužby v obci Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, kde služby taxi nabízel, se nedopustil a ani se nemohl dopustit porušení zákona o cenách [zejména §15 odst. 1 písm. f)]. Stěžovatel také s odkazem na §11 odst. 1 vyhlášky č. 478/2000 Sb. dovozuje, že v případě poskytování přepravy z obce, ve které není cena taxislužby regulována, do obce s regulovanou cenou, v daném případě hl. m. Prahy, je vozidlo označeno cenou, za kterou provozovatel nabízí své služby v dané "neregulované" obci; je tedy zřejmé, že informace na vozidle nemusí být v souladu s vyhláškou č. 24/2000 Sb. hl. m. Prahy. Stěžovatel se v této souvislosti domnívá, že tvrzení správního soudu, že jízda byla provedena na území hl. m. Prahy (a tedy šlo o nabízení služeb taxi na území s regulovanými cenami) neodpovídá skutečnosti, neboť "zákazníky" přepravil do ulice Milady Horákové zdarma (taxametr nebyl zapnutý). Svým jednáním proto nemohl nikoho poškodit, neboť v tuto dobu taxislužbu neprovozoval.
Stěžovatel dovodil, že "správní soud na případ nesprávně aplikoval právní předpis" a že uložená sankce je nepřiměřená; správní soud měl (i s ohledem na následné zrušení §14 vyhlášky č. 478/2000 Sb.) pokutu uloženou v nepřiměřené výši moderovat. Stěžovatel k výši uložené pokuty - také s odkazem na argumentaci Nejvyššího správního soudu, že nedoložil, že by taková pokuta byla likvidační - doložil v příloze ústavní stížnosti svůj příjem přiznáními i k dani z příjmů fyzických osob, z nichž je patrné, že se uložená pokuta svou výší blíží jeho průměrnému ročnímu zisku dosahovanému v rozhodném období let 2006 a 2007 (tj. 67.210,50 Kč za rok). Dále připomněl, že podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, musí být při vyměřování sankce brán zřetel také na poměry na straně stěžovatele, a to i v případě, že on tam sám své majetkové poměry nespecifikuje. Stěžovatel konečně poukázal na to, že i v případě, kdyby provozoval taxislužbu na území hlavního města Prahy, kde je cena regulovaná, byla by tato cena v souladu s právními předpisy; koneckonců, samotná cenová regulace je dle stěžovatele protiústavní.
III.
Účastníkům řízení i vedlejším účastníkům byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě uznal, že se se všemi námitkami stěžovatele v odůvodnění napadeného rozhodnut vypořádal. Zdůraznil, že při výkladu §15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách přihlížel k další judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2009, č. j. 2 Afs 90/2009-68), na niž také v závěru odkázal. Připomněl, že závěry citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu nebyly zpochybněny ani Ústavním soudem, který ústavní stížnost podanou v uvedené věci usnesením ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 288/10 odmítl. Dle rozhodujícího senátu Nejvyššího správního soudu (dále také "NSS") stěžovatel byl (v kontextu ustanovení §15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách) povinen zákazníka informovat o ceně odpovídající cenové regulaci; nepostačovalo zákazníka informovat o jakékoliv požadované ceně za nabízenou službu, nýbrž o ceně správné, tj. takové, kterou je poskytoval služby oprávněn požadovat. Pokud stěžovatel uváděl na dveřích svého vozidla jinou - vyšší cenu než maximální na území hlavního města Prahy (a to i kdyby následně požadoval cenu nižší nebo dokonce žádnou), nesplnil řádně svou informační povinnost. Senát Nejvyššího správního soudu, který rozhodoval ve věci, není přesvědčen, že nesprávná informace o ceně na dveřích vozidla je nepodstatná, nedůležitá nebo dokonce nepostižitelná. Takový výklad by byl zcela nelogický, neboť pak by regulace ceny postrádala jakýkoliv rozumný smysl. Dále Nejvyšší správní soud - ve vztahu ke stěžovatelově námitce na nutnou moderaci sankce uložené správními orgány - připomíná, že s touto opakovanou námitkou se již vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud pak stěžovatel argumentuje usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, Nejvyšší správní soud uvádí, že toto bylo přijato až po vydání ústavní stížností napadeného rozsudku. Pokud pak jde o k ústavní stížnosti přiložené přiznání stěžovatele k dani z příjmů fyzických osob za roky 2006 a 2007 a tam uváděnou výši jeho průměrného ročního zisku, nejeví se tento tvrzený dosahovaný (roz. odpovídající) zisk, vzhledem k cenám požadovaným stěžovatelem za taxislužbu a uvedeným na dveřích jeho vozidla, jako přiměřený; Nejvyšší správní soud uzavřel s tím, že poskytl právu stěžovatele ochranu stanovenou zákonem, jím tvrzené porušení práv nenastalo a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby v řízení o této věci Ústavní soud upustil od ústního jednání.
Městský soud v Praze v prvé řadě odkázal na odůvodnění (svého) napadeného rozsudku; uvedl, že jím nedošlo k porušení čl. 36 odst. 2, čl. 2 odst. 2 Listiny, ani dalších stěžovatelem uvedených základních práv. Připomněl, že jeho závěr vycházel z do té doby zastávané judikatury (srov. např. rozsudek NSS sp. zn. 9 As 97/2008). Dále také podrobně argumentoval proti názoru, že cena platná v okamžiku nabídky (dle §13 odst. 2 zákona o cenách) je cena aktuálně prodávajícím požadovaná a že skutečnost, zda jde o cenu dovolenou právními předpisy o regulaci cen, není pro posouzení toho, zda prodávající splnil svou povinnost podle uvedeného ustanovení, rozhodná. Správní soud má za to, smyslem požadavku zákona informovat zákazníka o ceně nabízeného zboží či služby platné v okamžiku nabídky je v daném místě a čase podat zákazníkovi informaci o aktuální ceně, za níž může produkt získat; v případě cen (v daném místě a čase) regulovaných, spočívá splnění této povinnosti v tom, že zákazník není informován o jakékoli ceně, ale že je mu poskytnuta informace o ceně, za kterou je služba v daném místě a čase poskytována v souladu s platným regulačním omezením; jinak by byl popřen i smysl regulace cen určitého zboží a služeb na daném trhu, stejně jako ochrany spotřebitele a vyžadované poctivosti prodeje. Takové ochrany nelze pak dosáhnout tím, že spotřebiteli bude služba nabízena za jakoukoliv cenu a bude na něm ponecháno, zda si ji porovná s cenou v daném místě a čase přípustnou podle regulačního opatření. Městský soud poukázal také na to, že ze skutečnosti, že zákon o cenách samostatně sankcionuje jednak předražování poskytnutých služeb [§15 odst. 1 písm. a)] a jednak neplnění informační povinnosti o ceně [písm. f) téhož ustanovení] nelze dovozovat, že pojem "platnost" v §13 odst. 2 zákona o cenách neznamená, v případě regulovaných cen, dovolenost. Zákon obecně zavazuje všechny podnikatele k povinností informovat zákazníka o platné ceně, za jakou zboží či službu nabízí; ty z nich, kteří nabízí zboží či služby, u nichž je cena regulována, nadto zavazuje (z důvodů sledování legitimního cíle) povinností prodávat zboží či poskytovat službu za cenu nikoli vyšší než maximální nebo pevnou úředně stanovenou. Za této situace se vymyká logice řádného nabízení a poskytování takové služby, aby ji nabízeli za jinou cenu, tedy za cenu v rozporu s maximální přípustnou cenou či pevnou cenou úředně stanovenou a tedy informovali zákazníka o jiné, v daném místě a čase nedovolené ceně, za kterou nesmí službu poskytovat. Tím je zákazník klamán; o účelovou aplikaci zákona nejde. Provozovatel taxislužby je povinen informovat zákazníka o ceně platné dle cenového předpisu (regulované) a za tuto cenu také službu poskytnout (nepředražit jízdné). Opačný výklad by znamenal, že spokojenost zákazníka při souladu ceny, o níž byl informován (ale v rozporu se stanovenou cenou regulovanou) s cenou účtovanou vyvěrá z klamu, jeho nevědomosti či neznalosti, že ceny jsou regulovány; tato spokojenost se obrátí v opak v okamžiku, kdy to, že byl vlastně oklamán, zjistí. Výklad, že zákazník vlastně tímto postupem oklamán nebyl, je v rozporu s objektivním právním stavem věci. Poctivost prodeje nemůže být postavena na premise přípustné nepoctivosti nabídky. Městský soud zdůraznil, že zákazník legitimně očekává, že cena, o níž je informován v nabídce je cenou "platnou", tedy cenou stanovenou prodávajícím v souladu s právní úpravou - v případě cen regulovaných - tedy cenou přípustnou v souladu s touto regulací. Stěžovatel proto jízdu na území hlavního města Prahy, kde jsou ceny regulovány, mohl nabízet jen za cenu zde (v daném místě a čase) platnou (závaznou). Opačný závěr by připouštěl, aby na území hlavního města Prahy nabízeli (a poskytovali) tutéž službu provozovatelé taxislužby v různých režimech a tedy v nerovném postavení. Ve vztahu ke stěžovatelem namítané protiústavnosti samotné regulace ceny taxislužby na území hlavního města Prahy městský soud připomněl svůj opakovaně zaujímaný závěr, který byl aprobován NSS (srov. např. rozsudek ze dne 30. 10. 2009, č. j. 2 Afs 90/2009-68), na jehož závěry také odkázal; navíc dodalo, že dle výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2005, kterým byl stanoven seznam zboží s regulovanými cenami, je v oddíle B, pod položkou 4. uvedena taxislužba osobní na území obce. Městský soud konečně navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, eventuálně ji zamítl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby v řízení o této věci Ústavní soud upustil od ústního jednání.
Ministerstvo financí ve svém vyjádření uvedlo, že oba napadené rozsudky správních soudů považuje za správné, s jejich právní argumentací se ztotožňuje a má za to, že ústavní stížnost není důvodná. Odmítlo tvrzení stěžovatele, že výrok rozhodnutí není dostatečně určitý a že rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci; současně prohlásilo, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, které uváděl již v průběhu celého řízení, s nimiž se soudy dostatečně vypořádaly. Ministerstvo financí proto navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zcela nedůvodnou zamítl a současně vyslovilo souhlas s tím, aby v řízení o této věci Ústavní soud upustil od ústního jednání.
Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy, ve svém vyjádření pouze uvedl, že správní řízení se stěžovatelem bylo vedenou v souladu s platnými právními předpisy.
Vyjádření účastníků řízení byla zaslána stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, k případné replice. Ten však svého práva nevyužil.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných/správních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými/správními soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly - v tomto směru - porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo, neboť stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal. Oba správní soudy podrobně vysvětlily důvody, pro které musely návrhy stěžovatele zamítnout.
Stěžovatel setrvale (již) v odvolání do rozhodnutí MHMP, ve správní žalobě, v kasační stížnosti i v ústavní stížnosti předkládá a opakuje námitky v podstatě stejné.
Byly to MHMP, Městský soud v Praze a především Nejvyšší správní soud, které stěžovateli v odůvodnění svých rozhodnutí (a oba správní soudy obsáhle a pregnantně) vysvětlily důvody, o které opírají svá rozhodnutí. Ústavní soud - stejně jako ve srovnatelné věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 288/10) - nemá důvod na jejich argumentaci cokoli měnit. Oba soudy (nejen v odůvodněních svých rozhodnutí, ale také ve svých výše uvedených vyjádřeních) jasně popsaly věcný a formálně právní rámec souzené věci, který není samoúčelný; vyplývá z argumentačně dostatečně jasně formulované logiky věci.
Ústavní soud v daných souvislostech současně zdůrazňuje, že v rámci řízení o ústavní stížnosti nepovažuje za přijatelné akcentovat tu část judikatury Nejvyššího správního soudu (ať se již jedná o usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 8 Afs 48/2009-80, nebo příkladmo o rozsudek NSS ze dne 12. 4. 2011, č. j. 8 Afs 48/2009-91), jež se v kontextu §13 odst. 2 zákona o cenách týká interpretace "ceny platné v okamžiku nabídky" (Poznámka - výrok citovaného usnesení: "Výrazem ´cena platná v okamžiku nabídky´ v §13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 17. 11. 2009, se rozumí cena prodávajícím aktuálně požadovaná; skutečnost, zda jde o cenu dovolenou právními předpisy o regulaci cen, není pro posouzení, zda prodávající splnil své povinnosti podle uvedeného ustanovení, rozhodná."). Ústavní soud v souzené věci připomíná, že uvedená rozhodnutí byla přijata až v době pozdější, než bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí; týkají se plnění povinnosti prodávajícího podle ustanovení §13 odst. 2 zákona o cenách. Koneckonců samotný NSS v rozhodnutí ze dne 12. 4. 2011, č. j. 8 Afs 48/2009-91, bod 37, uvádí, že stěžovatel (prodávající) byl "povinen respektovat úřední regulaci cen stanovenou vyhláškou hl. m. Prahy bez ohledu na to, zda byla přeprava v konkrétním případě započata i ukončena na území hlavního města". Ústavní soud konečně uvádí (a to stejně jako v rozhodnutí ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 288/10), že v souzené věci nespatřuje takové ústavněprávní konsekvence, které by znamenaly nepřípustný zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele, jež by šly nad rámec limitů ochrany jednotlivce.
Ústavní soud si je vědom rozdílnosti judikatury Nejvyššího správního soudu, jak na to upozorňuje ve svém vyjádření Městský soud v Praze. Nicméně, tato judikatura, včetně rozhodnutí rozšířeného senátu NSS, se týká výkladu práva podústavního, jímž Ústavní soud vázán není (srov. čl. 88 odst. 2 Ústavy). Tu lze odkázat, byť nepřímo, i na závěr citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.
Ke stěžovatelově námitce, že uložená sankce je nepřiměřená a že správní soud měl pokutu uloženou v nepřiměřené výši moderovat, Ústavní soud připomíná, že tak učinil již odvolací správní orgán, který také uvedl podrobnější argumentaci, ve které připomněl důvody snížení uložené pokuty na polovinu. Podrobněji se ve svém odůvodnění touto otázku (za současného připomenutí toho, že stěžovatel v odvolacím správním řízení proti výše sankce ani nebrojil) zabýval také Městský soud v Praze; nakonec nelze opominout, že se uvedenou námitkou zabýval (a to navíc se zohledněním stěžovatelovy argumentace v ústavní stížnosti) ve svém vyjádření Nejvyšší správní soud. Tu Ústavní soud nemá - z hlediska ústavnosti - k věcnému hodnocení stěžovatelových námitek jednotlivými orgány co dodat.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou logická, jasná a přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu