ECLI:CZ:US:2012:1.US.152.12.1
sp. zn. I. ÚS 152/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele I. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Mlčochem, advokátem se sídlem Nádražní 1325/18, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2011 č. j. 1 To 51/2011-1963 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. září 2011 č. j. 35 T 1/2008-1947, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnost stěžovatele směřující do tamtéž označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byl podle §283 písm. d) trestního řádu zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci, která skončila rozsudkem tamního soudu ze dne 28. února 2008 sp. zn. 35 T 1/2008.
Předmětná rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností a tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nezohlednily jeho tvrzení, dle něhož cizí státní příslušníci Z. I. a M. D., s nimiž se měl jemu vytýkaného jednání dopustit a kteří byli součástí organizované skupiny působící na území více států, nebyli podle jeho informací odsouzeni, a tudíž je na ně třeba nahlížet jako na osoby, které se předmětného jednání nedopustily. Z tohoto tvrzení - jak stěžovatel dále uvádí - ovšem plyne, že nebyl naplněn jeden ze znaků skutkové podstaty dle ustanovení §187 odst. 4 písm. c) trestního zákona, pročež obecné soudy měly zjistit, jak a s jakým výsledkem bylo ve Slovenské republice ukončeno trestní řízení proti jmenovaným cizím státním příslušníkům, kteří byli v předcházejícím trestním řízení vyslechnuti policejními orgány třetího státu toliko jako obvinění. V této souvislosti stěžovatel namítal, že jen při pravomocném odsouzení těchto osob za společné trestné jednání s ním by mohla užitá právní kvalifikace obstát. V důsledku uvedeného se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z uvedeného se podává, že stěžovatel obecným soudům vytýká, že se náležitě nevypořádaly s jeho důkazním návrhem z pohledu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Tomuto názoru stěžovatele Ústavní soud nepřisvědčil.
Podstatou kontradiktorního soudního procesu je spor, konfrontace a diskuse dvou stran, které musejí mít stejnou možnost vyjádřit a obhajovat svůj pohled na projednávanou věc. Princip kontradiktornosti úzce souvisí se zásadou rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, článek 37 odst. 3 Listiny), resp. zásadou rovností zbraní (equality of arms), zformulovanou v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozhodnutí Borgers proti Belgii z 30. 10. 1991, Ruiz-Mateos proti Španělsku z 23. 6. 1993, Doorson proti Nizozemí z 26. 3. 1996, De Haes a Gijsels proti Belgii z 24. 2. 1997, Van Orshoven proti Belgii z 25. 6. 1997, Kuopila proti Finsku z 27. 4. 2000 či nověji Matyjek proti Polsku z 24. 4. 2007, Menchinsaya proti Rusku z 15. 1. 2009, Karadag proti Turecku ze dne 29. 6. 2009) a vyjádřenou ve věcech trestních např. v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 287/04, I. ÚS 131/02, IV. ÚS 802/02, II. ÚS 2168/07, II. ÚS 2014/07 (srov. i nálezy sp. zn. IV. ÚS 463/2000, Pl. ÚS 19/02, I. ÚS 2569/07, IV. ÚS 941/09). V trestním řízení se tato zásada promítá v soudním stadiu zejména do rovnoprávného postavení procesních stran (státního zástupce a obžalovaného) pokud jde o právo skutkově a právně argumentovat, podávat návrhy, vyjadřovat se k návrhům a tvrzením druhé strany, nabízet důkazy prokazující jejich tvrzení (k tomuto srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 608/10).
V dané věci stěžovatele obecné soudy, aniž by se dostaly do rozporu s naznačenými účely a kautelami provádění dokazování, dospěly k závěru o nenaplnění podmínek uvedených v §278 odst. 1 trestního řádu, přičemž svůj závěr (v kontextu relevantních skutkových okolností a důkazů), způsobem nevykazujícím prvky svévole, a pohybujícím se v rámci logicky myslitelného argumentačního pole, transparentně odůvodnily (§134 odst. 2 trestního řádu). Vrchní soud v Olomouci dostatečně reagoval na námitky, jež jsou rovněž opětovně formulovány v ústavní stížnosti. Na obsah odůvodnění napadených usnesení, jež jsou takto výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR), proto postačí v podrobnostech odkázat.
Pro uvedené byla posouzena ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná a rozhodnuto o ní, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2012
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu