ECLI:CZ:US:2012:1.US.1671.12.1
sp. zn. I. ÚS 1671/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. 2. 2012, č. j. 58 Co 469/2011-39, a proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 5. 2011, č. j. 13 EXE 861/2011-12, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včasnou ústavní stížností navrhl zrušení shora označených rozhodnutí. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále také "odvolací soud") bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Zlíně (dále také "exekuční soud") o nařízení exekuce na majetek stěžovatele pro vymožení pohledávky oprávněného REVITAL SERVIS, s. r. o., IČ: 28271076, se sídlem Politických vězňů 934/15, Praha 1, přiznané rozhodčím nálezem Ing. Dr. Pavla Milaka ze dne 30. 7. 2009, č. j. RN-Mi-ReS-02-07-2009. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.
V ústavní stížnosti je popsán průběh exekučního řízení, kterého se stěžovatel účastnil jako povinný.
Stěžovatel obecným soudům v prvé řadě vytýká, že nařídily exekuci bez existence vykonatelného exekučního titulu. Rozhodčí nález vydaný Ing. Dr. Pavlem Milakem označuje za nicotný právní akt, a to z důvodu nedostatku pravomoci. Konkrétně uvádí, že nikdy žádným způsobem neprojevil vůli, aby jakékoliv spory s právním předchůdcem oprávněného byly řešeny v rozhodčím řízení. Souhlas s řešením sporů v rozhodčím řízení nemá vyplývat ani z listiny - Uznání závazku a splátkového kalendáře ze dne 29. 3. 2009. V ní je dle stěžovatele na straně dlužníka pouze jediný podpis, u nějž je uvedena ztotožňující doložka "za dlužníka Valašská divize, s. r. o.".
Druhá podstatná výtka k postupu obecných soudů se týká nedostatku pasivní legitimace v exekučním řízení. Původní věřitel, společnost VALME, s. r. o., IČ: 25412892, se sídlem Kateřinská 649, Liberec, svou pohledávku převedla na oprávněného, dle tvrzení stěžovatele se tak stalo pouze k dluhu společnosti Valašská divize, s. r. o., tedy nikoliv k jeho dluhu. I kdyby dle svých tvrzení původně byl solidárním dlužníkem vedle společnosti Valašská divize, s. r. o., netýkalo by se uvedené postoupení pohledávky jeho dluhu.
Poslední významné pochybení stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že ač obecné soudy vycházely z judikatury Nejvyššího soudu, nevypořádaly se s odlišnostmi od souzené věci.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 90 Ústavy České republiky:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
II.
Z předložených usnesení, ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 5. 2011, č. j. 13 EXE 861/2011-12, byla na základě rozhodčího nálezu rozhodce Ing. Dr. Pavla Milaka, č. j. RN-Mi-ReS-02-07-2009, proti stěžovateli nařízena exekuce pro vymožení pohledávky oprávněného REVITAL SERVIS, s. r. o., ve výši 3 242 470,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení.
Proti tomuto usnesení stěžovatel podal odvolání. V něm zejména uvedl, že rozhodčí nález, na jehož základě byla exekuce nařízena, nemůže být řádným titulem, neboť byl vydán k tomu nepravomocným orgánem. Stěžovatel dle svých tvrzení nikdy neprojevil vůli, aby případné spory s právním předchůdcem oprávněného byly řešeny v rozhodčím řízení. Z listiny ze dne 29. 3. 2009, na základě níž rozhodce dovodil svou pravomoc, jednoznačně vyplývá, že uznání závazku a splátkový kalendář se týká pouze dlužníka Valašská divize, s. r. o., nikoliv tedy stěžovatele. Stěžovatel tak nikdy neměl nepřistoupit k závazku ani souhlasit s řešením sporů v rozhodčím řízení. V odvolání rovněž zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 32 Odo 629/2006, které povinnost uvádění dvou podpisů, tedy účastníka jako statutárního orgánu a stejného účastníka jako fyzické osoby, označuje za příliš formální. Toto rozhodnutí dle stěžovatele však nelze aplikovat na souzenou věc. Současně dodal, že v uvedené listině je označen zcela neurčitě.
Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. 2. 2012, č. j. 58 Co 469/2011-39, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že pravomoc rozhodce byla odvozena z dohody o uznání závazku a jeho vyrovnání postupným splácením ze dne 29. 3. 2009. V záhlaví této dohody jsou jako účastníci úkonu uvedeny společnost VALME, s. r. o. (právní předchůdce oprávněného), a Valašská divize, s. r. o., za níž jednal stěžovatel. V čl. I. je dále uvedeno, že "zástupce dlužníka, jak je uvedeno výše, výslovně prohlašuje, že přistupuje k závazku ve smyslu ustanovení §533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a k rozhodčí doložce". V čl. V. je pak uvedeno, že "všechny spory, které vzniknou z této smlouvy, obchodního vztahu nebo v souvislosti s touto smlouvou nebo v souvislosti s obchodním vztahem mezi stranami této smlouvy, budou s vyloučením pravomoci obecných soudů rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení dle zákona č. 216/1994 Sb., na základě listinných důkazů bez nařízení ústního jednání, před jediným rozhodcem JUDr. Pavlem Milakem". Podstata obrany stěžovatele tak dle odvolacího soudu spočívá v tom, že dohodu, která obsahuje rozhodčí doložku, podepsal pouze jako jednatel dlužníka, tj. jednatel společnosti Valašská divize, s. r. o., a nikoliv sám za sebe jako fyzická osoba. Odpověď na otázku, zda v případě, že jedna a táž osoba jedná současně jako statutární zástupce právnické osoby a současně učiní za svoji osobu ručitelské prohlášení, musí být smlouva opatřena dvěma podpisy, odvolací soud dovodil z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 32 Odo 629/2006. Dle tohoto rozhodnutí by trvání na dvou podpisech bylo příliš formální. K argumentu o nedostatečnosti identifikace stěžovatele jako fyzické osoby pak odvolací soud uvádí, že i když z dohody výslovně nevyplývá datum jeho narození, či bydliště, je z ní jednoznačně zřejmé, kdo je zástupcem (jednatelem) dlužníka myšlen a nelze jej zaměnit s jinou osobou.
III.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně. Uvedl, že ze stěžovatelova podání nejsou zřejmé žádné konkrétní skutečnosti svědčící námitce o porušení práva na spravedlivý proces. Stížnost je dle jeho názoru pouze polemikou s napadenými rozhodnutími. Okresní soud ve Zlíně ani vedlejší účastník REVITAL SERVIS, s. r. o., se ve stanovených lhůtách nevyjádřily.
Stěžovatel v rámci repliky odmítl tvrzení odvolacího soudu o pouhé polemice s napadenými usneseními. Právo na spravedlivý proces mělo být porušeno flagrantním ignorováním kogentní normy zakotvené v ustanovení §44 odst. 3 exekučního řádu stanovícího podmínky pro nařízení exekuce, mezi něž se řadí i legitimace účastníků. Odvolací soud konkrétně neodůvodnil, proč listinu označenou jako rozhodčí nález považuje za exekuční titul. V odůvodnění měl navíc odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 32 Odo 629/2006, aniž by se vypořádal s odlišnostmi v souzené věci. Postupu obecných soudů je dále vytýkáno, že se nikterak nevypořádaly s legitimací účastníků. Pouze odvolací soud dle stěžovatele kuse uvedl, že zde existuje exekuční titul, který nepochybně ukládá povinnost osobě, jež byla v návrhu na nařízení exekuce označena jako osoba povinná, a to ve prospěch osoby, jež doložila, že na ni přešlo právo z exekučního titulu. O nedostatek legitimace se má jednat i na straně oprávněného. V předmětném exekučním řízení byla předložena smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi oprávněným a jeho právním předchůdcem. Předmětem smlouvy o postoupení však měla být pouze pohledávka za dlužníkem Valašská divize, s. r. o., nikoliv tedy za stěžovatelem. Závěrem své repliky stěžovatel dodal, že obecné soudy se dopustily libovůle, když některé své závěry neodůvodnily dostatečně nebo vůbec.
Stěžovatel a Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Vzhledem k tomu, že Okresní soud ve Zlíně ani vedlejší účastník na výzvu Ústavního soudu nereagovali, jejich souhlas s upuštěním od ústního jednání se ve smyslu poučení uvedeného ve výzvách předpokládá.
IV.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadenými usneseními a vyžádaným spisem Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani, pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem.
Podstata námitek uvedených ve stížnosti spočívala jednak v neexistenci, resp. nicotnosti exekučního titulu, jednak v nedostatku pasivní legitimace stěžovatele.
K první námitce Ústavní soud uvádí následující. Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že otázka pravomoci orgánu, který vydal exekuční titul, byla obecnými soudy řádně řešena. Odvolací soud při zkoumání pravomoci rozhodce vycházel z doložené listiny, konkrétně z uznání závazku a splátkového kalendáře ze dne 29. 3. 2009. V rámci tohoto právního úkonu bylo v čl. I. uvedeno, že "současně zástupce dlužníka, jak je uvedeno výše, výslovně prohlašuje, že přistupuje k závazku ve smyslu ustanovení §533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodčí doložce".
V čl. V. je dále uvedeno, že "všechny spory, které vzniknou z této smlouvy, obchodního vztahu nebo v souvislosti s touto smlouvou nebo v souvislosti s obchodním vztahem mezi stranami této smlouvy, budou s vyloučením pravomoci obecných soudů rozhodovány s konečnou platností v Rozhodčím řízení dle zákona č. 216/1994 Sb., na základě listinných důkazů bez nařízení ústního jednání, před jediným rozhodcem JUDr. Pavlem Milakem". Listina byla podepsána J. V., jednatelem věřitele VALME, s. r. o., a stěžovatelem jako jednatelem dlužníka Valašská divize, s. r. o. Listina tedy nebyla výslovně podepsána stěžovatelem jako fyzickou osobou. Při posuzování této otázky odvolací soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 32 Odo 629/2006. V něm Nejvyšší soud uvedl, že "souhlasí i se závěrem odvolacího soudu, že na platnost ručitelského prohlášení nemá vliv skutečnost, že druhý žalovaný opatřil rámcovou smlouvu pouze jedním podpisem, nikoliv dvěma, jak namítá dovolatel. Ze smlouvy totiž vyplývá, že druhý žalovaný jednal jako statutární orgán prvé žalované a současně učinil za svoji osobu ručitelské prohlášení. Trvat v tomto případě i na jeho druhém podpisu by bylo příliš formální." Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatele, že se zde jedná o odlišný skutkový stav než v souzené věci, nicméně závěry Nejvyššího soudu jsou plně aplikovatelné i na listinu, z níž byla odvozena pravomoc rozhodce. Stěžovatel je v ní označen jako zástupce dlužníka, z čl. I. vyplývá, že zástupce stěžovatele přistupuje k závazku a rozhodčí doložce, a z čl. V. je zřejmé, že veškeré spory ze smlouvy vyplývající mají být řešeny před rozhodcem. Uvedením podpisu stěžovatel nejen projevil vůli být obsahem právního úkonu vázán, ale dal současně najevo, že mu je obsah listiny znám. Trvání na dvou podpisech stejné osoby na jedné listině, byť by tak činila jednou jako jednatel společnosti a jednou jako fyzická osoba, by bylo přísně formalistické.
K argumentu stěžovatele, že mezi věřitelem a jeho právním předchůdcem došlo k postoupení pohledávky pouze za dlužníkem, Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že stěžovatel jej v odvolání neuplatnil. Řízení před Ústavním soudem je postaveno na principu subsidiarity, avšak nikoliv formální, nýbrž materiální. Stěžovatel je povinen vyčerpat všechny řádné a mimořádné prostředky stanovené právním řádem, přičemž v jejich rámci je povinen uvést všechny obrany a námitky. Uplatňování nových obran a námitek v řízení o ústavní stížnosti již není možné. Nad rámec toho Ústavní soud dodává, že z výše uvedené listiny o uznání závazku a splátkového kalendáře ze dne 29. 3. 2009 je jako právní důvod závazku uvedeno neuhrazení faktur č. 28010387, 28010392, 28010399, 28010425, 28010452, 28010476, 28010488, 28010491 a 2801497. Ve smlouvě o postoupení pohledávky mezi oprávněným a jeho právním předchůdcem je uvedeno, že jejím předmětem je pohledávka za dlužníkem Valašská divize, s. r. o., vyplývající z titulu neuhrazení uvedených faktur. Z obsahu smlouvy za využití ustanovení §35 občanského zákoníku o interpretaci obsahu právních úkonů je jednoznačně zřejmé, že pohledávka jako předmět právního vztahu byla dostatečně identifikována a mezi oprávněným a jeho právním předchůdcem nemohlo dojít ke vzniku pochybností. Souhlas dlužníka s postoupením pohledávky se dle zákona nevyžaduje.
Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy rozhodovaly na základě libovůle a nerespektovaly dikci zákona. Jejich závěry jsou naopak přesvědčivé a vždy řádně odůvodněny.
Ze stejných důvodů pak vyplývá i závěr, že usneseními obecných soudů nebylo porušeno ani právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu