ECLI:CZ:US:2012:1.US.170.11.1
sp. zn. I. ÚS 170/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 3. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 170/11 ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. Š. a Ing. E. Š., Ph.D., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 4544/2008-333, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. 5. 2008 č. j. 40 Co 783/2007-279 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2007 č. j. 21 C 107/2003-189, vydaným v řízení o žalobě, kterou se stěžovatelé domáhali uložení povinnosti žalovanému (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi) zaplatit finanční částku proti (vzájemné) povinnosti stěžovatelů vydat žalovanému osobní automobil, za účasti Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a za účasti Š. G. jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 4544/2008-333, rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. 5. 2008 č. j. 40 Co 783/2007-279 a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2007 č. j. 21 C 107/2003-189 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud zamítl napadeným rozsudkem žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali uložení povinnosti žalovanému (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi) zaplatit částku 194 649 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 19. 3. 2003 do zaplacení proti (vzájemné) povinnosti stěžovatelů vydat žalovanému osobní automobil Fiat Marea Weekend 1,9 TD, RZ: XXX XX-XX. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalobců zaplatit žalovanému na nákladech řízení společně a nerozdílně částku 41 263 Kč.
2. Okresní soud vyšel z následujících závěrů.
3. Vedlejší účastník uzavřel s Mgr. J. B. smlouvu nazvanou "smlouva o obstarání prodeje č. 189", přičemž šlo o obstarání prodeje vozidla ve vlastnictví Mgr. J. B. (vedlejší účastník měl dle této smlouvy vystupovat jako obstaratel, Mgr. J. B. jako objednatel). Tuto smlouvu okresní soud zhodnotil - mimo jiné s ohledem na to, že smlouva byla dle jeho názoru uzavřena ve vztahu mezi podnikateli týkajícím se jejich podnikatelské činnosti - jako smlouvu mandátní, jejíž platnost uplynula dnem 1. 12. 2002.
4. Posléze se okresní soud věnoval kupní smlouvě ze dne 25. 2. 2003 o koupi vozidla ve vlastnictví Mgr. J. B. V ní stěžovatel vystupoval jako kupující a jako prodávající byla označena Mgr. J. B.; vedlejší účastník byl dle okresního soudu označen jako její zástupce. Vzhledem k zániku mandátní smlouvy před uzavřením kupní smlouvy a s ohledem na neexistenci zmocnění vedlejšího účastníka Mgr. J. B. okresní soud dovodil, že vedlejší účastník uzavíral za Mgr. J. B. kupní smlouvu jako nezmocněný jednatel. Mgr. J. B. však kupní smlouvu dodatečně schválila (alespoň konkludentně tím, že ihned v den podpisu kupní smlouvy převzala kupní cenu, s uzavřením kupní smlouvy souhlasila, platnost kupní smlouvy nikdy nezpochybňovala a vrácení vozidla po stěžovatelích nepožadovala). Proto byla kupní smlouva uzavřena platně, a to mezi stěžovatelem a Mgr. J. B. jako prodávající.
5. Z těchto důvodů - podle okresního soudu - není vedlejší účastník subjektem odpovědným z titulu vadného plnění z předmětné kupní smlouvy. Právní vztah z titulu odpovědnosti za vady je právním vztahem mezi prodávajícím a kupujícím, tedy mezi stěžovatelem a Mgr. J. B., a jedině vůči Mgr. J. B. mohla být účinně uplatněna práva z odpovědnosti za vady.
6. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Neztotožnil se však s jeho názorem, že "smlouva o obstarání prodeje č. 189" je smlouvou obchodněprávní. Dovodil, že citovaná smlouva je smlouvou o obstarání prodeje věci dle občanského zákoníku (poznámka: okresní soud uvedl, že jde o smlouvu mandátní dle obchodního zákoníku), jež zanikla nejpozději dne 30. 1. 2003. Po tomto dnu odpadla hmotněprávní podmínka, že by vedlejší účastník mohl na základě nepřímého zastoupení vlastníka vozu zastupovat při uzavření písemné kupní smlouvy. K platnému uzavření kupní smlouvy došlo dne 25. 2. 2003; k tomu, aby vedlejší účastník jako zmocněnec prodávající Mgr. B. mohl uzavřít kupní smlouvu s kupujícím-žalobcem, byla nutná plná moc, udělená ve smyslu §31 obč. zák., na jejímž základě jedná zmocněnec jménem zmocnitelky-prodávající a na její účet. V dané věci nebylo prokázáno, že by byla udělena plná moc k uzavření kupní smlouvy vedlejším účastníkem jménem Mgr. B. Jestliže vedlejší účastník jednal při uzavírání kupní smlouvy za prodávající bez plné moci, je z tohoto jednání a z uzavřené kupní smlouvy vázán podle §33 odst. 2 obč. zák. sám. Zavázán by nebyl jedině tehdy, jestliže ten, za koho bylo jednáno (Mgr. B.), právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválil. Ze skutkových závěrů soudů obou stupňů však vyplývá dle krajského soudu, že vedlejší účastník zavázán sám být nemůže, neboť Mgr. B. dodatečně schválila právní úkon - uzavření kupní smlouvy. Z jednání vedlejšího účastníka, z listin (kupní smlouva ze dne 25. 2. 2003, technický průkaz, protokol o emisích a odstoupení od smlouvy ze dne 18. 3. 2003, kde je Mgr. B. označena jako vlastník, příp. prodávající) i z chování stěžovatele lze podle krajského soudu dovodit kontext jednání nezmocněného jednatele (vedlejšího účastníka) a třetí osoby (stěžovatele), "který byl obrácen k zastoupené Mgr. B. jakožto smluvní straně kupní smlouvy". Podle odvolacího soudu stěžovatel z okolností musel vědět, že s ním jednající subjekt jednal za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná a že jednání je vedeno se zástupcem-zmocněncem. Odvolací soud zdůraznil to, že písemná kupní smlouva ze dne 25. 2. 2003 obsahuje označení prodávajícího subjektu (Mgr. B.) a vyjadřuje její vůli předmětný automobil prodat. Z hlediska principu ochrany třetích osob - zejména stěžovatele - pak prý není samo o sobě rozhodné, že jako kupující nebyl informován o tom, že mezi vlastníkem věci a osobou, s níž jednal o koupi, byla uzavřena obstaratelská smlouva; podstatné bylo, zda stěžovatel věděl, resp. z okolností musel vědět, že s ním jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná a že jednání o koupi je vedeno pouze se zástupcem. To (prý) v daném případě muselo být stěžovateli známo. Relevantním je obsah dané smlouvy, neboť ta obsahovala určení smluvních stran; na straně prodávající byla uzavřena jménem vlastníka vozu Mgr. J. B. a rovněž z korespondence mezi účastníky řízení je patrné, že vedlejší účastník vystupoval při prodeji jako zástupce Mgr. B.
7. Tudíž dle odvolacího soudu došlo dne 25. 2. 2003 k uzavření platné kupní smlouvy s Mgr. J. B. Proto vedlejší účastník není ve věci pasivně legitimován a soud prvního stupně rozhodl věcně správně.
8. Krajský soud dále rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 54 376,50 Kč na nákladech odvolacího řízení.
9. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů - podané dle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. - odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že stěžovatelé zpochybňovali právní závěr odvolacího soudu, že vedlejší účastník není vázán kupní smlouvou, kterou s nimi po zániku smlouvy o obstarání prodeje věci uzavřel jménem J. B., aniž k tomu byl zmocněn, protože J. B. kupní smlouvu dodatečně bez zbytečného odkladu schválila. Stěžovatelé totiž namítají, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech (a vyšel z jejich verze skutku), musel by dospět k odlišnému posouzení věci, totiž, že kupní smlouvu s nimi uzavřel žalovaný svým jménem jako obstaratel na základě nepřímého zastoupení J. B., že z tohoto právního úkonu vznikly práva a povinnosti žalovanému (a nikoli J. B.), a že je tudíž odpovědný za vady prodané věci (§741 obč. zák.). Podle Nejvyššího soudu stěžovatelé touto argumentací však ve skutečnosti napadají správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu, a uplatnili tak nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
II.
10. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jimi došlo k porušení jejich základních práv a svobod, konkrétně práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces [zejména dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod].
11. Stěžovatelé namítají, že soudy měly dospět k odlišnému posouzení věci, a to, že kupní smlouvu s nimi uzavřel vedlejší účastník svým jménem jako obstaratel na základě nepřímého zastoupení J. B., že z tohoto právního úkonu vznikly práva a povinnosti vedlejšímu účastníkovi (a nikoli J. B.), a že je tudíž sám odpovědný za vady prodané věci (§741 obč. zák.).
12. Na podporu svých názorů argumentují zejména tím, že smlouva o obstarání prodeje byla prodloužena konkludentně. Tím zpochybňují závěr odvolacího soudu o zániku smlouvy o obstarání prodeje věci ke dni 30. 1. 2003. Opírají se o §740 obč. zák., dle kterého "Neprodá-li obstaratel věc do tří měsíců ode dne, kdy mu byla věc svěřena do prodeje, smlouva se ruší, nebylo-li mezi objednatelem a obstaratelem dohodnuto jinak". Tento závěr odvolacího soudu je dle stěžovatelů v rozporu s dalšími dohodami (telefonické dohody o změně ceny vozidla, dále změny prováděné panem S. jménem objednatelky ve smlouvě o obstarání prodeje, telefonické informace o případných kupujících). Není tedy pravda, že byla smlouva "ukončena".
13. Stěžovatelé dále namítají, že odvolací soud ve svém rozhodnutí popisuje označení vedlejšího účastníka v kupní smlouvě jako "zástupce prodávajícího automobil - Mgr. B.". Ve smlouvě je však uvedeno jednoznačné předtištěné označení "zastoupený obstaratelem Š. G., Autobazar G+N, ...". S vyznačením "obstaratel" také vedlejší účastník kupní smlouvu podepsal.
14. Podle stěžovatelů vedlejší účastník "nemůže být zmocněnec, nebyla přítomna plná moc".
15. V daném případě je podle stěžovatelů na kupní smlouvě jméno objednatele prodeje vozidla paní Mgr. B. jako prodávající uvedeno jen orientačně, zavádějícím způsobem a zcela zjevně úmyslně pro případ výskytu následných problémů.
16. Další námitky stěžovatelů se týkaly odpovědnosti prodávajícího za vady vozidla a okolností právně významných pro odstoupení od kupní smlouvy (např. že vozidlo bylo před prodejem havarováno, že mělo tu kterou skrytou vadu, a mnoho jiných námitek).
17. Dále stěžovatelé rozporovali zásahy vedlejšího účastníka do "záznamu o technickém stavu vozidla", učiněné až po uzavření smlouvy a po informování ze strany stěžovatelů, které vady vozidlo má; z toho dovozovali i neplatnost samotné kupní smlouvy.
III.
18. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl následující. Stěžovatelé sice v dovolání zpochybnili právní závěry odvolacího soudu, avšak výlučně na základě vlastní verze skutku, jejímž prostřednictvím teprve uplatnili námitku nesprávného právního posouzení. Ve skutečnosti tak použili dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podmínka existence právní otázky zásadního významu nebyla splněna ani u námitek stěžovatelů vystihujících dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud proto nesdílí názor stěžovatelů, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebyly respektovány principy zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a zásady čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ostatně z ústavní stížnosti se ani nepodávají žádné výtky k důvodům, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost odmítl.
19. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl následující. Argumentace použitá v ústavní stížnosti nemá ústavněprávní relevanci, neboť stěžovatel fakticky toliko zpochybňuje skutkové a právní závěry odvolacího soudu. Krajský soud se v plném rozsahu odvolává na podrobně rozvedené důvody, které jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozsudku k dané právní problematice s odkazem na příslušná zákonná ustanovení.
20. Okresní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil, i když byl k tomu vyzván.
21. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl v podstatě následující. Soudy okresní i odvolací provedly řízení v souladu s procesním předpisem - občanským soudním řádem. Stěžovatelé se zúčastnili všech jednání, byli právně zastoupeni. Nikdy nevznesli žádnou připomínku či námitku, že by o věci rozhodoval nepříslušný soud, popřípadě, že by ve věci rozhodoval jiný než zákonný soudce. Stěžovatelům byla dána možnost, aby se mohli vyjádřit k prováděným důkazům, a nedošlo ani k porušení rovnosti stran v řízení. Délka řízení nebyla způsobena porušením povinností ze strany soudu, která by byla v rozporu se zákonem. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud nemá za úkol zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanských zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími přepisy, pokud takové porušení neznamená porušení základního práva a svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy. Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Soud nalézací ani odvolací není vázán návrhy na provedení důkazů. Tyto soudy si stanoví okruh důkazů, které ve věci budou provedeny, tak aby měly podklad pro vydání rozhodnutí. Tedy ani odmítnutí návrhu na provedení důkazů výslechem účastníků není porušením ústavních práv stěžovatelů. Vzhledem k tomu, že v řízení, které předcházelo ústavní stížnosti, obecné soudy neporušily ústavní procesní principy, nemůže se Ústavní soud zabývat správností hodnocení důkazů těmito soudy. Obecné soudy, jakož i dovolací soud ve svých rozhodnutích neporušily žádná práva stěžovatelů, jako je právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti u obecných soudů a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Dovolací soud ve svém rozhodnutí - kromě dalšího - řádně vyhodnotil otázku, zda je dán dovolací důvod, který stěžovatelé uplatnili. Nejvyšší soud po řádném zákonném řízení došel k správnému závěru, že uplatněný dovolací důvod není dán, neboť rozhodnutí napadené dovoláním není postiženo vadami, které má na mysli §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
22. S ohledem na sdělení obsahující souhlas účastníků řízení s postupem dle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
IV.
23. Ústavní soud konstatuje, že řada námitek stěžovatelů je zjevně neopodstatněná a mnohdy postrádají i rozměr ústavněprávní.
24. Stěžovatelé uvádějí množství námitek týkajících se odpovědnosti prodávající strany za vady vozidla a okolností právně významných pro odstoupení od kupní smlouvy (např. že vozidlo bylo před prodejem havarováno, že mělo tu kterou skrytou vadu, a mnoho jiných námitek). Tím však opomíjejí, že v této sféře obecné soudy vůbec nerozhodovaly; šlo o námitky bezvýznamné, a to s ohledem na předcházející závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejšího účastníka. Jinými slovy, jestliže soudy dospěly k závěru, že pasivně legitimovaným k uplatnění nároků z titulu vad z prodeje věci byla osoba jiná než žalovaný vedlejší účastník, logicky se nemohly zabývat "meritem věci", tedy zda vozidlo mělo vady apod. To stěžovatelům vysvětlil již soud odvolací (srov. str. 8 napadeného rozsudku).
25. Dále, pokud stěžovatelé rozporovali zásahy vedlejšího účastníka do "záznamu o technickém stavu vozidla", již okresní soud vysvětlil, že kupní smlouva má všechny základní náležitosti a případná vadnost její nedílné součásti - "záznamu o technickém stavu vozidla" - tudíž nemůže mít vliv na její platnost; i bez tohoto záznamu kupní smlouva jako platná obstojí (srov. str. 12 napadeného rozsudku okresního soudu).
26. Stěžovatelé dále argumentují tím, že vedlejší účastník nemohl být zmocněncem, protože nebyla "přítomna plná moc". Takový závěr však z absence plné moci neplyne. Stěžovatelé touto argumentací popírají institut jednání nad rámec zmocnění ve smyslu §33 odst. 2 obč. zák.; ten je založen právě na neexistenci plné moci tak, že pokud je bez zbytečného odkladu právní úkon schválen tím, za něhož bylo bez plné moci jednáno, je z takového úkonu zavázán právě ten, za něhož jednáno bylo (jde tedy o účinky přímého zastoupení). Tím se důsledně vzato vytváří stejný stav, jako by plná moc a zmocnění předtím existovaly. Přitom právě na jednání nad rámec zmocnění ve smyslu §33 odst. 2 obč. zák. byla napadená rozhodnutí obecných soudů založena a jeho podstata byla stěžovatelům vysvětlena.
27. Stěžovatelé tvrdí, že doba trvání smlouvy o obstarání prodeje věci byla prodloužena konkludentně (tím zpochybňují závěr odvolacího soudu o zániku smlouvy o obstarání prodeje ke dni 30. 1. 2003); poukazují na §740 obč. zák.: "Neprodá-li obstaratel věc do tří měsíců ode dne, kdy mu byla věc svěřena do prodeje, smlouva se ruší, nebylo-li mezi objednatelem a obstaratelem dohodnuto jinak". Tu však stěžovatelé přehlížejí, že "písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně" (§40 odst. 2 obč. zák.); sama příslušná smlouva o obstarání prodeje byla uzavřena písemně, a to obligatorně (srov. §738 obč. zák.).
28. Ostatně, i kdyby citované ustanovení §40 odst. 2 obč. zák. nebylo použitelné, argumentace stěžovatelů by případná být nemohla.
29. Stěžovatelé totiž dovozují údajné prodloužení doby smlouvy o obstarání prodeje z telefonické dohody o změně ceny vozidla, ze změny ceny prováděné panem S. jménem objednatelky ve smlouvě o obstarání prodeje věci a z telefonické informace o případných kupujících. Z těchto skutečností však dohoda o prodloužení doby platnosti smlouvy o obstarání prodeje racionálně neplyne. Vyplývá z nich jen vůle smluvních stran změnit cenu vozidla (a contrario dobu trvání smlouvy), případně to, že si strany sdělovaly údaje o zájemcích o koupi.
30. Pokud (snad) stěžovatelé tvrdili, že i po zániku smlouvy o obstarání prodeje (tedy po dni 30. 1. 2003) smluvní strany spolu o prodeji dále komunikovaly apod., z logiky věci nelze hovořit o prodloužení smlouvy o obstarání prodeje, jelikož již zaniklou smlouvu přirozeně "prodloužit" - tedy změnit - nelze. Maximálně by bylo možné uzavřít smlouvu o obstarání prodeje věci novou, leč pro to je stanovena obligatorně forma písemná (srov. §738 obč. zák.); ostatně stěžovatelé ani nenamítají, že by později došlo k uzavření další písemné smlouvy o obstarání prodeje věci.
31. Jinými slovy, verze stěžovatelů, prosazovaná po celou dobu řízení, je po celou dobu založena na existenci smlouvy o obstarání věci v době uzavření příslušné kupní smlouvy. Jak však již bylo vysvětleno, tato verze racionálně obstát nemůže.
V.
32. Vzdor uvedeným argumentům nyní posuzovaná věc ústavněprávní rovinu má z důvodů jiných.
33. Totiž, odvolací soud přiléhavě vytyčil relevantní hledisko případu - ochranu třetí osoby, tedy v nyní posuzované věci ochranu stěžovatele jako osoby třetí. Konkrétně jde o to, že odvolací soud považoval pro založení účinků přímého zastoupení za podstatné, zda stěžovatel věděl, resp. musel vědět, že s ním jednající subjekt (vedlejší účastník) jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná (než vedlejší účastník) a že jednající subjekt vystupoval pouze jako zástupce jiného (Mgr. J. B.), a nikoli jménem svým. Obdobně (patrně) usuzoval i okresní soud, jestliže argumentoval: "Z tohoto právního úkonu vyplývá ve smyslu §32 odst. 1 obč. zák. přímé zastoupení prodávající Mgr. J. B. žalovaným, Mgr. B. je v předmětné kupní smlouvě označena jako prodávající, žalovaný jako její zástupce" (srov. str. 12 napadeného rozsudku).
34. Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy akcentováním hlediska ochrany třetí osoby zjevně pokusily naplnit i ústavní právo na ochranu důvěry v právo, právní jistoty (srov. čl. 1 odst. 1 Ústavy, jehož součástí je i pojem "právní stát").
35. Ostatně, tímto hlediskem soudy respektovaly i ustálenou judikaturu obecných soudů. Kupříkladu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. 33 Odo 806/2006 uvedl následující: "Založení účinků přímého zastoupení předpokládá kromě vedle objektivně daných znaků přímého zastoupení a plné moci dále to, aby zmocněnec s třetí osobou jako takový jednal jménem zastoupeného ,způsobem zjevným a za jejího alespoň konkludentního souhlasu' s tím, že celý kontext jednání zmocněnce a třetí osoby je obrácen k zastoupenému (zmocniteli) jakožto ke smluvní straně. Jinak řečeno, zastoupení je tehdy přímé, jestliže třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná a že jednání je vedeno se zástupcem-zmocněncem. Není-li splněna tato podmínka, pak se může jednat jen o zastoupení nepřímé ...". Obdobně bylo judikováno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000 sp. zn. 25 Cdo 631/98 (publikovaným v časopise Soudní rozhledy, ročník 2000, sešit č. 9), rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002 sp. zn. 33 Cdo 2212/2000 nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001 sp. zn. 33 Odo 706/2001.
36. Ústavní soud uvádí, že obecné soudy, akcentujíce hledisko ochrany třetí osoby, dospěly v podstatě k závěru, že vedlejší účastník jednal se stěžovatelem jménem zastoupeného způsobem zjevným a za jeho (alespoň konkludentního) souhlasu s tím, že celý kontext jednání vedlejšího účastníka a stěžovatele reflektoval pozici zastoupené Mgr. J. B. jakožto smluvní strany.
37. Ústavní soud si nyní položil otázku, zda tento závěr jako ústavně souladný obstojí.
38. Ústavní soud respektuje zásadu, že to jsou především obecné soudy, jejichž úkolem je interpretace a aplikace práva. Prostor pro zásah Ústavního soudu je dán - z hlediska i v ústavní stížnosti zdůrazněné ochrany principů spravedlivého procesu - jen tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Tak tomu je zejména potud, pokud jejich závěry (skutkové či právní) nejsou řádně odůvodněné či odůvodněné sice jsou, nicméně mají (po stránce věcné) povahu extrémní, jsou objektivně racionálně neakceptovatelné či extrémně formalistické apod. V takovém případě lze takové rozhodnutí považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny.
39. Na základě takto nastavených kritérií dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v uvedeném směru opodstatněná. K tomu ho vedou zejména následující důvody.
40. Obecné soudy přijaly zkoumaný závěr (tedy že vedlejší účastník jednal se stěžovatelem jménem zastoupeného způsobem zjevným a za jeho alespoň konkludentního souhlasu) především na základě skutečnosti, že "Mgr. B. je v předmětné kupní smlouvě označena jako prodávající, žalovaný jako její zástupce" (srov. str. 12 napadeného rozsudku okresního soudu), "V písemné kupní smlouvě ze dne 25. 2. 2003 jsou jako smluvní strany označeni žalobce a/, žalovaný jako zástupce prodávající předmětného automobilu - Mgr. J. B." (str. 7 nahoře napadeného rozsudku odvolacího soudu).
41. Takové zhodnocení příslušné kupní smlouvy je však v extrémním nesouladu s obsahem spisu. Ve skutečnosti totiž není vedlejší účastník označen v kupní smlouvě jako "zástupce" Mgr. J. B. bez dalšího; v úvodu je uvedeno "zastoupený obstaratelem", u podpisu a razítka je text "obstaravatel" (Š. G., Autobazar G+N, + adresa a telefon).
42. K tomu lze dodat, že obecné soudy nezahrnují do svých úvah skutečnost, že v příslušné kupní smlouvě bylo uvedeno i pod podpisem vedlejšího účastníka "obstaratel".
43. Uvedené označení "obstaratel", obsažené v kupní smlouvě dokonce dvakrát, je přitom významné potud, že již navenek zřetelně naznačuje existenci smlouvy o obstarání prodeje věci (§737 a násl. obč. zák.), zde mezi majitelem vozidla (Mgr. J. B.) a vedlejším účastníkem. To plyne nejen z komparace názvu "obstaratel" (uvedeného v kupní smlouvě) a názvu "smlouva o obstarání prodeje věci" dle občanského zákoníku, nýbrž i z toho, že sám občanský zákoník používá termín "obstaratel" právě u smlouvy o obstarání prodeje věci (srov. např. §737). Tu je namístě uvést, že právě pro obstarání prodeje věci je typické, že vlastní prodej, a tedy převod vlastnictví k věci realizuje obstaratel, a nikoliv vlastník věci (srov. např. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 631/98).
44. Tedy, nejen z (kupní smlouvou) opakovaně používaného termínu "obstaratel", ale i z obsahu kupní smlouvy (srov. předchozí bod) mohl stěžovatel (jako kupující) racionálně usuzovat na existenci smlouvy o obstarání prodeje kupovaného vozidla, a tedy i toliko na nepřímé zastoupení Mgr. J. B. vedlejším účastníkem.
45. Totiž, právě obstaratel jedná za objednatele na základě tzv. nepřímého zastoupení, kdy nepřímý zástupce (zde obstaratel) činí právní úkon (uzavření kupní smlouvy) svým jménem na účet zastoupeného (objednatele); práva a závazky z tohoto právního úkonu vznikají nepřímému zástupci (obstarateli), zatímco mezi zastoupeným (objednatelem) a třetí osobou žádná práva a žádné povinnosti z kupní smlouvy nevznikají. Obstaratel prodeje odpovídá kupujícímu podle ustanovení §741 obč. zák. za vady prodané věci (srov. např. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 631/98).
46. Je sice pravda, že v příslušné kupní smlouvě je uvedena jako prodávající Mgr. J. B. To by snad mohlo ve stěžovateli vyvolat úsudek, že vedlejší účastník je přímým zástupcem prodávající Mgr. J. B. (jak dovodily obecné soudy). To však platí jen opticky, na první pohled. K tomu vedou Ústavní soud jak důvody shora uvedené (body 42-46), tak i důvody následující.
47. Totiž, jak již bylo nastíněno shora, stejně tak platí, že pokud by měla být kupní smlouva uzavírána na základě přímého zastoupení - což mělo být dle názoru obecných soudů stěžovateli zřejmé - postrádalo by rozumný smysl, aby byl v kupní smlouvě vedlejší účastník označován - nadto opakovaně - jako obstaratel.
48. Jinými slovy, samotné označení prodávajícího subjektu jako J. B. - právě v kontrapozici s následně použitým termínem obstaratel u vedlejšího účastníka - mohlo objektivně u stěžovatele maximálně generovat pochybnosti, zda jde o zastoupení přímé či nepřímé; nelze tedy rozumně tvrdit, že z těchto označení v kupní smlouvě (prodávající, obstaratel) plyne, že vedlejší účastník jednal se stěžovatelem jménem zastoupeného způsobem zjevným a za jeho alespoň konkludentního souhlasu. Za způsob zjevný totiž nelze rozumně považovat způsob, který naopak objektivně vyvolává pochybnosti třetí osoby, s kým vlastně ona jedná (zda s přímým či nepřímým zástupcem - obstaratelem). Zde lze též poukázat na ustanovení §32 odst. 1 obč. zák., který zakotvuje v zájmu ochrany třetích osob nevyvratitelnou domněnku, že nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná jménem vlastním.
49. Podstatné však je - mimo důvody výše uvedené - že obecné soudy (navíc) opomenuly zhodnotit další skutečnost, která vyplynula ze spisu. Konkrétně jde o to, že příslušná kupní smlouva obsahuje čl. VI, dle kterého "Odpovědnost za případné vady se řídí příslušným ustanovením občanského zákoníku, přičemž obstaratel neodpovídá za vady vzniklé použitím nebo opotřebením.". Pokud by tuto část smlouvy obecné soudy hodnotily racionálně, nemohly by než dospět k závěru, že vedlejší účastník je toliko nepřímým zástupcem - obstaratelem. To již proto, že citovaný článek kupní smlouvy je v podstatě konstatováním části zákonné úpravy odpovědnosti prodávajícího za vady při prodeji použitých věcí (§619 odst. 3 obč. zák.). Pokud by byla kupní smlouva uzavřena na základě přímého zastoupení, nebylo by rozumného důvodu uvádět do smlouvy, že "obstaratel" neodpovídá za vady vzniklé použitím nebo opotřebením; subjektem odpovědným za vady prodané věci by totiž byla pouze prodávající Mgr. J. B., nikoli obstaratel (vedlejší účastník). Naopak, pokud by kupní smlouva byla uzavřena na základě smlouvy o obstarání prodeje věci, byl by to právě obstaratel, který by odpovídal kupujícímu podle §741 obč. zák. za vady prodané věci. Tedy existence článku VI kupní smlouvy, hovořící o (ne)odpovědnosti obstaratele (vedlejšího účastníka), objektivně vyvolává u třetí osoby úsudek, že s ním vedlejší účastník nejedná jako zástupce přímý, nýbrž jako obstaratel.
50. Odvolací soud na podporu svého úsudku (že stěžovatel musel vědět, že vedlejší účastník s ním jedná jako přímý zástupce) uvedl, že v technickém průkazu a v protokolu o emisích je označena jako vlastník Mgr. B. (str. 7 dole napadeného rozsudku). Taková úvaha je však zjevně neracionální, extrémní. To proto, že tyto listiny nejsou objektivně způsobilé prokázat, že v okamžiku uzavírání kupní smlouvy jednal vedlejší účastník jako přímý zástupce, a nikoli jménem svým; jak v případě přímého, tak i nepřímého zastoupení zůstává zastoupený při prodeji věci vlastníkem věci a ke změně vlastnictví dochází teprve kupní smlouvou. V tomto směru lze odkázat i na citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2008 sp. zn. 33 Odo 806/2006.
51. Dále, odvolací soud v podstatě dovozoval, že závěr, dle kterého stěžovatel musel vědět, že vedlejší účastník s ním jedná jako přímý zástupce, plyne i z korespondence mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem (srov. str. 8 napadeného rozsudku). Tento závěr není v prvé řadě řádně odůvodněný, a tudíž je i nepřezkoumatelný; krajský soud totiž neuvedl, proč a v čem to z příslušné korespondence plyne. Především je však v extrémním rozporu s obsahem spisu a dokonce i s vlastní úvahou odvolacího soudu. Odvolací soud se totiž při jednání dne 25. 9. 2007 vedlejšího účastníka dotázal, proč stěžovatelům - v reakci na jejich odstoupení od smlouvy, jakož i na jejich následná podání v soudním řízení - neoznámil skutečnost, že "pouze realizoval kupní smlouvu, kterou uzavřela paní B." (srov. č. l. 212). Tím odvolací soud v podstatě reagoval na zjištění, že se vedlejší účastník ve svých odpovědích na dopisy stěžovatelů po uzavření kupní smlouvy - vytýkající vady prodaného vozidla - nedovolával toho, že by byl subjektem pasivně věcně nelegitimovaným k uplatnění odpovědnosti z titulu vad prodaného vozidla, nýbrž v podstatě argumentoval toliko věcně, tedy že reklamace je po stránce věcné neopodstatněná.
52. Z obsahu spisu - z korespondence mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem po uzavření kupní smlouvy - tedy racionálně akceptovatelně neplyne závěr, že stěžovatel musel vědět, že s ním vedlejší účastník (v době uzavření smlouvy) jednal jako přímý zástupce. Nahlíženo objektivně, z pohledu třetích osob, pokud by byl vedlejší účastník (v době uzavření smlouvy) skutečně jednal jako přímý zástupce, pak by neměl - jako subjekt pasivně věcně nelegitimovaný k uplatnění odpovědnosti z titulu vad prodaného vozidla - objektivní důvod tuto skutečnost nenamítnout, neodkázat stěžovatele na prodávající Mgr. J. B.; tedy neměl by důvod riskovat soudní řízení a důsledky s ním spojené (včetně jeho nákladů). Zde je nerozhodné, z jakého motivu vedlejší účastník neodkázal v korespondenci stěžovatele na Mgr. J. B. jako prodávající a proč naopak argumentoval věcně, že reklamace je neopodstatněná (č. l. 19, 20). Klíčové je, jaký dojem musel objektivně u třetích osob (stěžovatelů) takovým postupem vyvolat, tj. že se vedlejší účastník- obecně - cítí být odpovědný za případné vady vozidla (poznámka: jinak by namítl, že k tomu není legitimován), tedy že kupní smlouvu uzavíral skutečně jako zástupce nepřímý.
53. Dále, odvolací soud v podstatě konstatoval (srov. str. 7 napadeného rozsudku dole), že závěr, dle kterého stěžovatel musel vědět, že vedlejší účastník s ním jedná jako přímý zástupce, plyne i z jednání vedlejšího účastníka (pozn.: v bodu 51 argumentoval "korespondencí"). Tento závěr není - v prvé řadě - odůvodněný, a tudíž je i nepřezkoumatelný; krajský soud neuvedl, z jakého jednání vedlejšího účastníka to plyne. Především je však v extrémním rozporu s obsahem spisu. K tomu Ústavní soud odkazuje na argumentaci uvedenou již v bodech 51 a 52 tohoto nálezu; dodává, že i na počátku nalézacího řízení vedlejší účastník netvrdil, že jednal jako přímý zástupce, a že proto neodpovídá za případné vady, a naopak jen věcně argumentoval na podporu závěru o neexistenci vad (srov. např. č. l. 37). Až později, poté, co se nechal zastoupit advokátem, přichází s verzí, že věcně pasivně legitimován k uplatnění nároku z titulu odpovědnosti za vady není (č. l. 54); i přesto však nadále tvrdil, že kupní smlouvu uzavřel na základě smlouvy o obstarání prodeje, což však pojmově vylučuje zastoupení přímé (srov. např. č. l. 54, 69, 110).
54. Tudíž není zřejmá racionalita názoru odvolacího soudu, že "z jednání žalovaného" vyplynul závěr, že stěžovatel musel vědět, že s ním vedlejší účastník (v době uzavření smlouvy) jednal jako přímý zástupce. Ze spisu plyne závěr opačný; jak již bylo uvedeno, vedlejší účastník ještě na počátku řízení a nadto opakovaně argumentoval, že smlouvu uzavíral na základě smlouvy o obstarání prodeje věci. Přitom platí, že obstaratel jedná jako zástupce nepřímý. To vše působí dojmem absurdním. Pokud vedlejší účastník zjevně vycházel - ještě delší dobu po uzavření kupní smlouvy - z názoru, že jednal jako obstaratel při uzavření kupní smlouvy, je stěží pochopitelné, jak si opaku (tedy že vedlejší účastník nejednal jako obstaratel, ale toliko jako nezmocněný jednatel) nejen musel, ale mohl být i vědom sám stěžovatel.
55. Totéž platí i o pouhém - tedy neodůvodněném - konstatování odvolacího soudu, že z chování stěžovatele má údajně vyplynout, že stěžovatel byl "obrácen k zastoupené Mgr. B. jako smluvní straně kupní smlouvy" (srov. str. 7 napadeného rozsudku). Takový závěr není podložen náležitým odůvodněním a současně je extrémně rozporný s obsahem spisu. Lze ještě podotknout, že kdyby chování stěžovatele skutečně bylo "obráceno" k zastoupené Mgr. B. jakožto smluvní straně kupní smlouvy, neměli by stěžovatelé rozumného důvodu se později s uplatněním nároku z titulu odpovědnosti za vady neobrátit přímo na Mgr. J. B. aj. K tomu Ústavní soud odkazuje i na shora uvedené chování vedlejšího účastníka a na korespondenci mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem, neboť chování stěžovatelů bylo právě v interakci s chováním vedlejšího účastníka.
56. Obecné soudy navíc nezhodnotily skutečnost, že autorem textu příslušné kupní smlouvy je vedlejší účastník, a proto by eventuálně sporná ustanovení neměla být vyložena v jeho prospěch. To platí o to více proto, že vedlejší účastník je podnikatelem ("Autobazar G+N") a smlouvy tohoto typu (o prodeji použitých vozidel) uzavírá zjevně běžně. Tím spíše pak lze na něm spravedlivě požadovat profesionalitu, tedy aby jím formulované smlouvy byly jasné a aby (později) nesměřovaly k tíži třetích osob (zde stěžovatelů, kteří se dle obecných soudů obrátili na pasivně věcně nelegitimovaný subjekt, údajně na základě vlastní nesprávné intepretace kupní smlouvy, sepsané však právě vedlejším účastníkem).
57. Obecné soudy zde tedy přehlédly zjevný kontext spravedlnostní.
58. Souhrnně řečeno, fakta jsou taková, že zde existuje první stěžovatel, který podepsal kupní smlouvu v pozici spotřebitele (byť má právnické vzdělání) s vedlejším účastníkem v pozici právnické osoby. Text smlouvy předložil k podpisu sám vedlejší účastník, který ji sepsal. Předmětem smlouvy byl prodej použitého vozidla, což právě tvoří předmět podnikání vedlejšího účastníka. Přes vše uvedené nebyl vedlejší účastník s to kupní smlouvu sepsat zřetelně, tedy tak, aby byl její obsah pro stěžovatele zcela zřejmý (tedy aby bylo nepochybné, zda vystupuje jako přímý či nepřímý zástupce). Následně v probíhajícím soudním řízení se vedlejší účastník takto jím nejasně sepsané kupní smlouvy úspěšně dovolává k tíži stěžovatelů. To vše platí hlavně za situace - a zde přichází (jak již bylo uvedeno) to klíčové - kdy v reakci na odstoupení od smlouvy (uplatnění vad) vedlejší účastník netvrdí, že není odpovědným subjektem, a naopak argumentuje na tomto poli věcně (že reklamace je věcně neopodstatněná); tedy, ponechává stěžovatele v názoru, že reklamaci uplatnili vůči správnému (odpovědnému) subjektu. Leč později, až v průběhu soudního řízení (nadto ne ihned na začátku), zjevně "poučen" advokátem (jaká verze je co nejvíce v jeho prospěch za tehdejšího procesního stavu) začne překvapivě (nově) namítat, že vlastně odpovědným subjektem není, že smlouvu neuzavřel. Navíc, vedlejší účastník v průběhu soudního řízení i nadále mění své verze, téměř až do konce, podle vývoje řízení (dle toho, co zrovna vyšlo najevo). Tedy, na počátku argumentuje věcně, že reklamace opodstatněná není (č. l. 37), a nenamítá nedostatek pasivní věcné legitimace; posléze již tvrdí, že pasivně legitimován není, avšak současně uvádí, že kupní smlouvu uzavřel na základě smlouvy o obstarání prodeje věci (např. č. l. 54). Poté stěžovatel argumentuje, že pokud sám vedlejší účastník uznává, že kupní smlouvu uzavřel na základě smlouvy o obstarání prodeje věci, tak současně odpovídá za vady prodané věci podle §741 obč. zák. (č. l. 76). Tu pak vedlejší účastník opět svoji verzi mění a o uzavření kupní smlouvy na základě smlouvy o obstarání prodeje věci již mlčí (č. l. 96). Později se k verzi o uzavření kupní smlouvy na základě smlouvy o obstarání prodeje věci zase na chvíli vrací (č. l. 110); v závěrečné řeči o uzavření kupní smlouvy na základě smlouvy o obstarání prodeje věci však opět mlčí a konstruuje verzi, že kupní smlouvu uzavřel jako zástupce (myšleno zástupce přímý), eventuálně že přinejmenším došlo ke konvalidaci nezmocněného jednatelství (č. l. 188).
59. Obecné soudy tento spravedlnostní kontext, výrazně svědčící v neprospěch vedlejšího účastníka, neřešily. Ostatně, je známa nálezová judikatura Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 2232/07 (N 119/57 SbNU 467)], z níž lze dovozovat, že sporná ustanovení smlouvy by neměla být vyložena ve prospěch toho, kdo sepsal text smlouvy; to lze přiměřeně aplikovat i na nyní posuzovanou věc. Ústavní soud pak v nálezu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157) uvedl, že "Samotná skutečnost, že smlouva o smlouvě budoucí byla sepsána vedlejším účastníkem, představuje další zásadní argument proti interpretaci smlouvy podané obecnými soudy. Ústavní soud v tomto odkazuje na svůj právní názor formulovaný nálezem sp. zn. IV. ÚS 182/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 188, str. 401), podle něhož jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, jeví se být spravedlivým vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy uložil. Smyslem tohoto principu je neumožnit straně naformulovat ve smlouvě ustanovení připouštějící vícerý výklad a následně ve zlé víře zneužít mnohoznačnosti tohoto ustanovení na úkor zájmů druhé smluvní strany. Rozumným se proto jeví postulát, podle něhož tvůrce smlouvy, který argumentuje neurčitým ustanovením připouštějícím vícerý možný výklad, sám musí prokázat, že nejedná ve zlé víře a že mezi stranami vskutku nebyl dosažen konsensus na významu tohoto termínu, resp. byl dosažen konsensus na tvůrcem smlouvy tvrzeném významu.".
60. Ústavní soud v tomto kontextu dodává, že v materiálním právním státě nejde pouze o formální aplikaci práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován. Právo nikdy nemůže být interpretováno jen striktně či mechanicky, neboť takový přístup s sebou zpravidla nese zcela nepřijatelné důsledky. Právo ve společnosti neexistuje proto, aby takovéto nerozumné a nespravedlivé důsledky legitimizovalo, ale proto, aby přinášelo racionální a spravedlivé uspořádání vztahů mezi jednotlivci. Jinak řečeno, právo je společenský normativní systém, jehož účelem je rozumné a spravedlivé uspořádání vztahů mezi členy společnosti. Již z této základní funkce práva vyplývá, že řešení, která se požadavku rozumného či spravedlivého uspořádání vztahů příčí, jsou nepřijatelná. Soudu tedy přísluší, aby se zabýval otázkou, zda mechanická aplikace zákona a instrumentárií na jeho základě vytvořených nemůže přinést nerozumné či nespravedlivé důsledky; v případě, že tomu tak je, je třeba, aby takovou interpretaci a aplikaci odmítl a aby zvolil výklad a aplikaci, která bude racionální a spravedlivá.
61. To se však v této souzené věci - jak plyne z předchozího textu - nestalo.
VI.
62. Ze shora uvedených důvodů - tedy pro porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny - Ústavní soud ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím okresního a krajského soudu vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je zrušil.
63. Po zrušení rozhodnutí těchto soudů bylo nezbytné zrušit i usnesení Nejvyššího soudu, které se nyní posuzovanou věcí meritorně nezabývalo; to již proto, že by toto usnesení v opačném případě bez návaznosti na předchozí (zrušená) rozhodnutí zůstalo osamoceno, ztrácelo by rozumný smysl a odporovalo by to principu právní jistoty [srov. např. nález ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239) či nález ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643)].
64. Přesto lze poukázat na určitý paradox - ať již vlivem právní úpravy či restriktivního přístupu Nejvyššího soudu - že věci tohoto typu (kde je významný kontext spravedlnostní) musí být věcně posouzeny a jejich protiústavnost odhalena až v řízení před Ústavním soudem, aniž by předcházelo posouzení Nejvyšším soudem. Je nepochybné, že Nejvyšší soud zde není další řádnou soudní instancí, neboť tu rozhoduje o mimořádném opravném prostředku; nicméně o to více to platí i pro Ústavní soud, který součástí obecného soudnictví dokonce ani není. Dále je zřejmé, že pokud dovolací soud dovolání odmítne bez věcného přezkumu proto, že není dána otázka zásadního právního významu (jako v nynější věci), pak následný kasační nález Ústavního soudu vysoce pravděpodobně zasahuje do právní jistoty účastníků řízení více, než kdyby se byl věcí meritorně zabýval Nejvyšší soud, kdyby napadená rozhodnutí zrušil, a věc by tak nebylo nutno řešit ještě poté před Ústavním soudem. K tomu lze dodat, že porušení základních práv či svobod (jako kritérium přezkumu u Ústavního soudu) je postaveno na tom, že jde o porušení vskutku závažné. Již proto by (snad) bylo možné usuzovat, že pokud existuje instance typu Nejvyššího soudu, zaměřující se na otázky jiné (např. na sjednocování judikatury), měla by zároveň garantovat i ochranu proti porušení prvku nejvýznamnějšího, tedy ochranu proti porušení práv a svobod základních. Jinými slovy, jde o to, aby nebylo na dovolatele nahlíženo v podstatě jen jako na "dodavatele" materiálu pro eventuální sjednocení judikatury apod., bez ohledu na existenci porušení toho nejvýznamnějšího, tedy základních práv a svobod jejich nositelů. Ostatně, to plyne i z čl. 4 Ústavy, dle kterého základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci; tuto ochranu tedy poskytují všechny soudy, včetně Nejvyššího soudu.