ECLI:CZ:US:2012:1.US.200.12.1
sp. zn. I. ÚS 200/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Praha 5, Lamačova 824/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2011, čj. 3 Tdo 897/2011 - 19, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2010, čj. 9 To 514/2010 - 385, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 20. 8. 2010, čj. 2 T 38/2010 - 337, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti R. S. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu Praha - východ (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na rovné postavení podle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, práva na zákonnost podle čl. 2 odst. 2, 4 Ústavy ČR, práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a pro porušení principu právní jistoty. Obecné soudy totiž zcela chybně a v jeho neprospěch interpretovaly platné právní předpisy, čímž měly "brutálně zasáhnout" do jeho shora uvedených ústavně zaručených práv. Podle stěžovatele nebyly splněny procesní podmínky pro rozhodnutí o opravných prostředcích.
V doplnění ústavní stížnosti poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012, kterým byla snížena částka výživného z 2.000,- Kč na 1.000,- Kč s účinností od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2009, z čehož dovodil, že soudy v trestním řízení prokazatelně nesprávně a protiústavně stanovily výši vyživovací povinnosti za předmětné období, přičemž vycházely z nyní částečně zrušeného rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 26. 11. 2007, čj. 30 Nc 150/2007 - 102. V další části dodatku stěžovatel odkázal na své námitky uplatněné v řízeních před obecnými soudy.
Současně navrhl, aby náklady na jeho právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem nesl stát [§83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jak vyplývá z připojených soudních rozhodnutí, napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ"). Skutek spáchal neplněním vyživovací povinnosti ke své nezletilé dceři, která je ve výchově matky. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, se zkušební dobou v trvání jednoho roku. Zároveň mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil dlužné výživné k rukám matky dítěte. Odvolací soud jeho odvolání zamítl a Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních záruk. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99).
V trestní věci stěžovatele obecné soudy svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se naprosto dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a stěžovatelem uplatněnými tvrzeními a námitkami, které stěžovatel znovu zopakoval v ústavní stížnosti. Dokazováním bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že stěžovatel v rozhodném období neplnil stanovenou vyživovací povinnost k nezletilé dceři, což sám přiznává, ačkoli byl schopen dosahovat dostatečného příjmu k hrazení výživného. V tomto směru bylo poukázáno na výši mzdy dosahované v rámci pracovního poměru, který bezdůvodně o své vůli ukončil, aniž by měl jiný příjem. Nezaevidoval se na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a vykonával příležitostné práce, ale i zde dosahoval takové výše mzdy, jež umožňovala úhradu výživného. Výjimkou byl měsíc prosinec roku 2008, což soud prvního stupně při svém rozhodování zohlednil. Opodstatnění nelze přiznat ani tvrzené absenci úmyslu neplatit stanovené výživné. Z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatel, ač věděl, že má vyživovací povinnost, tuto si neplnil, když se nejprve o své vůli zbavil stálého příjmu, následně si neopatřil jiný stálý příjem a spokojil se s nahodilými příjmy z brigád.
Vzhledem k opakování námitek stěžovatelem Ústavní soud z důvodu stručnosti odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť v nich uvedené argumentaci nemá co vytknout a nepovažuje za potřebné ji znovu podrobně opakovat. V případě stěžovatele stačilo jediné, plnit svou zákonnou vyživovací povinnost řádně a včas.
Výjimkou z opakování námitek je, zcela logicky, odkaz stěžovatele na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012, kterým byla snížena částka výživného z 2.000,-Kč na 1.000,- Kč s účinností od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2009. K této námitce nezbývá než zdůraznit, že soudy v trestním řízení rozhodovaly v roce 2010, resp. v srpnu roku 2011, což bylo zcela zjevně před rozhodnutím krajského soudu, na které se stěžovatel nyní odvolává. Tato skutečnost nemůže být předmětem ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud vychází ze skutkových zjištění provedených na základě známých důkazů v době vydání napadeného rozhodnutí, a nikoli následně nově vzniklých.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, může soudce zpravodaj rozhodnout o nákladech řízení v případě odůvodněných osobních a majetkových poměrů stěžovatele, a to za situace, že nebyla ústavní stížnost odmítnuta. Protože byla projednávaná ústavní stížnost odmítnuta, soudce zpravodaj návrhu stěžovatele, aby náklady jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem nesl stát, nevyhověl a náhradu nákladů za právní zastoupení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu