ECLI:CZ:US:2012:1.US.2086.10.1
sp. zn. I. ÚS 2086/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti GE Money Auto, a. s., se sídlem Vyskočilova 1422/1a, 140 00 Praha 4, IČ: 60112743, zastoupené advokátem JUDr. Miroslavem Nyplem se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 5. 2010, č. j. 8 Nc 5052/2005-19, a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudní exekutorky JUDr. Marcely Dvořáčkové ze dne 12. 4. 2010, č. j. 19 EX 560/05, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 17. 3. 2005, č. j. 8 NC 5052/2005-7, nařídil na návrh oprávněné (dále jen "stěžovatelka") exekuci na majetek povinné H. R. (dále jen "povinná") a pověřil provedením této exekuce soudní exekutorku JUDr. Marcelu Dvořáčkovou. Soudní exekutorka (dále jen "SE") napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 4. 2010, č. j. 19 EX 560/05, určila náklady exekuce (za odměnu SE) včetně DPH ve výši 12.960 Kč. V odůvodnění poukázala na to, že dle §88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 120/2001 Sb."), náklady exekuce a náklady oprávněného určuje SE v příkazu k úhradě nákladů exekuce; současně uvedla, že v dané věci již bylo rozhodnuto o částečných nákladech exekuce (příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 5. 2009, č. j. 19 EX 560/05), neboť SE stanovila částečnou odměnu z tehdy vymožené částky ve výši 47.540,84 Kč, hotové výdaje a náklady oprávněného. Příkazem ze dne 12. 4. 2010 proto SE stanovila další náklady exekuce rozepsané v uvedeném příkazu a odkázala na příslušná ustanovení §87 odst. 1 a odst. 2 a §88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. a §5 odst. 1 a §6 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb.
Okresní soud v Chomutově napadeným usnesením ze dne 18. 5. 2010, č. j. 8 Nc 5052/2005-19, zamítl námitky stěžovatelky do příkazu k úhradě nákladů exekuce SE ze dne 12. 4. 2010, č. j. 19 EX 560/05, které SE došly dne 20. 4. 2010 a kterým SE nevyhověla. Okresní soud v prvé řadě připomněl, že podle §88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. náklady exekuce a náklady oprávněného určuje SE v příkazu k úhradě nákladů exekuce; dle §46 odst. 4 téhož zákona platí, že "Peněžitá plnění na vymáhanou exekuci se hradí exekutorovi. Nedohodnou-li se exekutor a oprávněný jinak, exekutor po právní moci usnesení o nařízení exekuce zajistí po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 39 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. Vymožené částečné plnění exekutor vyplatí oprávněnému, nedohodl-li se s ním jinak, ve stejné lhůtě v případě, kdy toto nevyplacené částečné plnění převyšuje částku 1.000 Kč. Okresní soud ve vztahu ke včasně podaným námitkám stěžovatelky (kterým SE nevyhověl) uvedl, že námitky oprávněné byly nedůvodné a "oprávněný zřejmě zákon a jeho praktickou aplikaci ohledně činnosti soudních exekutorů správně nepochopil". SE vydala příkaz k úhradě nákladů exekuce po právu v souladu s platnou právní úpravou, a to zejména ve smyslu §88 zákona č. 120/2001 Sb. Okresní soud se ztotožnil s odůvodněním SE a "v podstatě" konstatoval, že příkaz k úhradě nákladů exekuce není rozhodnutím, kterým řízení končí. Po zániku pověření exekutora k provedení exekuce dle §51 zákona č. 120/2001 Sb. zaniká i jeho pravomoc k vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce. Subsidiární aplikace §151 o. s. ř. se v exekučním řízení uplatní pouze tehdy, je-li exekuce ukončena rozhodnutím soudu. Priorita uspokojování pohledávky oprávněného před náklady exekutora, případně povinnost exekutora vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce až po vymožení celé částky odpovídající pohledávce oprávněného, nebyla v souvislosti s ustálenou praxí činnosti soudních exekutorů shledána, je v souladu se zákonem, a to zejména s §46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., který tuto pevně zakotvil do citovaného zákona od 1. 11. 2010 (Poznámka: správně má být od 1. 11. 2009). Okresní soud podotkl, že uvedená ustálená praxe naplňovala a naplňuje předpoklady určitého finančního zabezpečení soudních exekutorů. Soud proto závěrem zdůraznil, že náklady exekuce v příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora byly vyčíslené, odpovídaly právní úpravě, byly řádně odůvodněné a přezkoumatelné. Okresní soud proto námitky stěžovatelky zamítl.
II.
Usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 5. 2010, č. j. 8 Nc 5052/2005-19, a příkaz k úhradě nákladů exekuce SE ze dne 12. 4. 2010, č.j. 19 EX 560/05, napadla stěžovatelka ústavní stížností, neboť se domnívá, že bylo nezákonným způsobem zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v dodatkovém protokolu přílohy č. 1 čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); rozhodnutím soudu a SE byl dále porušen čl. 2 Ústavy ČR a čl. 2 Listiny, který zaručuje každému právo na ochranu před nezákonným zásahem státní moci.
Stěžovatelka v podstatě uvedla, že SE i soud použily při výkladu příslušných ustanovení zákona č. 120/2001 spíše výklad extenzivní, jímž de facto rozšířily pravomoci soudního exekutora. Dále se domnívá, že se v případě uvedeného postupu soudních exekutorů nejedná o ojedinělý případ; praxe soudních exekutorů je poměrně jednotná a oprávnění jsou kráceni na majetku. Konkrétně se stěžovatelka domnívá, že zákon č. 120/2001 Sb. v ustanovení §46 odst. 4 nedává soudnímu exekutorovi možnost při vymožení částečného plnění strhávat z této částečně vymožené pohledávky náklady exekuce (a teprve zbylou část vyplatit oprávněnému/stěžovatelce). Stěžovatelka dále (jak sama uvedla: "v polemice s názorem SE a soudu") poukázala na znění §87 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. ("náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce"), z něhož plyne, že vydání exekučního příkazu k úhradě nákladů exekuce musí předcházet vymožení plnění a ne naopak; nelze tedy nejprve vymoci částečně pohledávku oprávněné a poté vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce, neboť by tak došlo k situaci, kdy by náklady exekuce hradila oprávněná z částky, která byla vymožena na její pohledávku. Stěžovatelka uvedla, že dle §5 odst. 1 vyhlášky č, 330/2001 Sb. je základem pro výpočet odměny soudního exekutora výše vymoženého plnění v souladu se zněním zákona č. 120/2001 Sb., který obdobný pojem rovněž používá v §46 odst. 2, a to odděleně od nákladů exekuce, o kterých hovoří zvlášť; lze proto dospět k výkladu, který pojem vymožené plnění chápe jako vymoženou pohledávku ve prospěch oprávněného a nikoliv jako veškeré peněžní prostředky vymožené v exekuci včetně nákladů exekuce. Stěžovatelka podotkla, že je nutné, aby Ústavní soud přistoupil k výkladu zákonů, neboť v důsledku chybného a ústavně nekonformního výkladu zákona a prováděcích předpisů, který použil exekutor i okresní soud, došlo ke způsobení protiprávního stavu a porušení jednoho ze základních principů demokratického právního státu, a to vázanosti státní moci zákonem. Stěžovatelka konečně navrhla, aby "Ústavní soud v případě, že uvedený výklad stěžovatele neshledá jako dostatečný pro zachování základních práv a svobod jak oprávněného, tak dalších občanů, kterých se tento postup může týkat, a dojde tímto k závěru, že některá zákonná a podzákonná ustanovení jsou v rozporu s Ústavou a Listinou především s čl. 2, předložil věc plénu Ústavního soudu s návrhem na zrušení části právního předpisu".
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 5. 2010, č. j. 8 Nc 5052/2005-19, a příkaz k úhradě nákladů exekuce soudní exekutorky JUDr. Marcely Dvořáčkové ze dne 12. 4. 2010, č. j. 19 EX 560/05, zrušil.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Okresní soud v Chomutově a soudní exekutorka JUDr. Marcela Dořáčková.
Okresní soud v Chomutově ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
SE ve svém vyjádření uvedla, že plně setrvává na svých předchozích právních názorech vyjádřených v odůvodnění napadeného příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 4. 2010, č. j. 19 EX 560/05, a ve vyjádření k námitkám stěžovatelky ze dne 29. 4. 2010. Zdůraznila, že z právní úpravy vyplývá nárok exekutora určit odměnu z již vymoženého (byť částečného) plnění; současně úprava nijak neupřednostňuje nároky soudního exekutora na úkor oprávněného a umožňuje, aby z vymoženého plnění (byť částečného) byla proporcionálně uhrazena jak pohledávka oprávněného, tak i náklady exekuce. Je proto vyloučeno, aby oprávněná byla postupem SE poškozena, a to dokonce v míře rovnající se zásahu do jejích ústavních práv. SE s odkazem na právní úpravu (tj. §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. a §46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb.) uvedla, že právní názor stěžovatelky vychází z chybné premisy, že veškeré plnění vymožené na povinném je plněním na pohledávku oprávněné (stěžovatelky), a to až do doby úplného vymožení této pohledávky a jejího příslušenství. Stěžovatelka tento názor prezentovala již ve svých námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Oprávnění exekutora k určení částečných nákladů exekuce během exekučního řízení je po novele zákona č. 120/2001 Sb. zákonem č. 286/2009 Sb. upraveno v §46 odst. 4, neboť ustanovení jeho věty třetí (Poznámka: "Vymožené částečné plnění exekutor vyplatí oprávněnému ...") je třeba vykládat v návaznosti na znění věty předchozí (Poznámka: "Nedohodnou-li se exekutor a oprávněný jinak, exekutor po právní moci usnesení o nařízení exekuce zajistí po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému ..."), tedy tak, že v případě částečně vymoženého plnění je třeba odečíst náklady exekuce a plnění převyšující po odečtení nákladů exekuce o částku 1000 Kč vyplatit oprávněnému, není-li dohodnuto jinak. Oprávnění exekutora vydat v rámci jednoho exekučního řízení více částečných příkazů k úhradě vyplývá z §6 odst. 3 vyhlášky č. 418/2001 Sb. o postupech při výkonu exekuce a další činnosti, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož, jestliže se náklady exekuce nebo náklady oprávněného po vydání příkazu podle odst. 1 zvýší nebo vzniknou další náklady, vydá exekutor další příkaz k úhradě nákladů exekuce. SE podotkla, že v exekučních řízeních dochází k situacím, kdy k vymáhané pohledávce oprávněného přirůstá nemalé úrokové příslušenství a nárůst úroků je tak často vyšší než částečná plnění, která se exekutorovi podaří na povinném vymoci; v takových případech by výklad nastíněná stěžovatelkou ve svých důsledcích vedl k tomu, že z vynaložené práce exekutora by byl uspokojován pouze oprávněný. SE konečně navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, nebo ji zamítl. SE také vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatelka se v replice k zaslanému vyjádření SE opětovně vyjádřila k jejímu výkladu pojmu "vymožené plnění". Stěžovatelka, jak ostatně připomněla sama již v ústavní stížnosti, nesouhlasila s názorem SE, že pod pojmem "vymožené plnění" se rozumí veškeré vymožené plnění, a to včetně nákladů soudního exekutora. Domnívá se, že při srovnání jednorázového a opakovaného částečného plnění pohledávky oprávněného bude soudnímu exekutorovi náležet rozdílná odměna. Stěžovatelka také poukázala na to, že v ústavní stížnosti neprezentovala názor, že příkaz k úhradě nákladů exekuce může soudní exekutor vydat až po úplném vymožení pohledávky oprávněného; domnívá se však, že v případě (předchozího) částečně vymoženého plnění si soudní exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce může takové náklady "strhnout" z dalšího vymoženého plnění. Stěžovatelka konečně uvedla, že i nadále trvá na tom, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ač stěžovatelka výslovně nenamítala porušení svého práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), věnoval této otázce v celkovém kontextu věci pozornost a připomíná následující.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Ústavní soud však nic takového nezjistil.
Ústavní soud ve vztahu k meritu věci v prvé řadě konstatuje, že obecný soud provedl jeho náležité právní posouzení; stejně jako Okresní soud v Chomutově poukazuje na ustálenou soudní praxi a v ní se projevující standardní právní názory. Okresní soud totiž dostatečně jasně a přesvědčivě předestřel a vysvětlil argumentaci, která jej vedla k zamítnutí jednotlivých námitek stěžovatelky do příkazu SE k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 4. 2010, č. j. 19 EX 560/05; Ústavní soud k této argumentaci (s jedinou výjimkou, tj. s poukazem na uvedení nepřesného data účinnosti novely zákona č. 120/2001 Sb. zákonem č. 286/2009 Sb., jež nastala již dnem 1. 11. 2009, a nikoli dnem 1. 11. 2010, jak uvedl okresní soud) nemá co dodat.
Ústavní soud se dále nedomnívá, že by extenzivním výkladem SE a soudu došlo k faktickému rozšíření pravomoci SE; byla to právě výše zmíněná novela zákona č. 120/2001 Sb. provedená zákona č. 286/2009 Sb., jež se mimo jiné v odstavci čtvrtém §46 týkala odpočtu nákladů exekuce a výplaty vymožené pohledávky (srov. jeho věta druhá) a postupu exekutora v případě vymoženého částečného plnění (srov. věta třetí citovaného ustanovení). Ostatně na skutečnost, že mohou vzniknout zvýšené nebo další náklady pamatuje ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuce a další činnosti. I z tohoto důvodu nelze souhlasit se stěžovatelkou, že §46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. nedává SE možnost při vymožení částečného plnění řešit náklady exekuce. Ostatně, i komentářová literatura [srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 198] je v tomto směru jasná a zřetelně poukazuje na to, že "Exekutor je oprávněn zadržet poměrnou částku odpovídající vymožené částce a jeho nároku na nákladech exekuce, které jsou určeny pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce a není-li takový příkaz ještě vydán, je exekutor povinen jej neprodleně vydat a doručit účastníkům řízení". Ústavní soud navíc poukazuje i na (snad) účelovou stěžovatelčinu interpretaci §87 odst. 4 citovaného zákona ("náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce"), ze které plyne právě jen to, co je v tomto ustanovení uvedeno, a nikoliv další úvaha stěžovatelky o hrazení nákladů exekuce. Ústavní soud dále z obsahu exekučního spisu (č.l. 87 a č.l. 155) zjistil, že vedle napadeného příkazu k úhradě nákladů exekuce byl vydán ještě jeden předcházející a dále (třetí) následující příkaz k úhradě nákladů exekuce, ve kterých SE dostatečně zřetelně rozhodl o nákladech exekuce z dosud vymožené částky, resp. z další dosud vymožené částky, které vypovídají o postupu SE, o čemž svědčí také zasílání průběžného vyúčtování exekuce stěžovatelce (č.l. 88, č.l. 131 a č.l. 156).
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Ústavní soud navíc (a ještě jednou) připomíná v odůvodnění okresního soudu dostatečně zřetelnou argumentaci, která je výsledkem jeho právního posouzení věci a již nelze ani z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat. Ústavní soud se za této situace nedomnívá, že by v důsledku činnosti SE a Okresního soudu v Chomutově došlo k porušení jednoho ze základních principů demokratického právního státu, a to vázanosti státní moci zákonem. Stejně tak neshledává, že by "některá" (stěžovatelkou ostatně ani neuvedená) zákonná a podzákonná ustanovení měla být předložena plénu Ústavního soudu s návrhem na (jejich) zrušení.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu